,No co, snad tu vzdálená podobnost je,“ přiznala Sima.,A kde dostanete takové obrázky?“
„Přišel jsem na ně náhodou. A když jsem potkal vás, hned jsem si vzpomněl na Truchanovovou a na Peri. Ale dosud jsem neměl kdy, abych je dal zarámovat a pověsil na zeď.“
„A kdo je ta malířka,“ Sima se otočila k podobizně baleť ky, „jakže se jmenuje?“
„Zinaida Serebrjakovová. Možná že ještě viděla její obraz v Treťjakovské galerii. Vzpomeňte si, dívka v bílé blůze před zrcadlem…”
„A okolo světle modré a stříbrné flakónky. Nádherné dílo, už jsem ho dávno neviděla.“
„Že by ho odklidili? Tak už i tenhle portrét leží v depozitáři Ruského muzea v Leningradě?“
„Vy znáte ostatní práce Serebrjakovové? Kde jsou?“
„Znám. A nejraději mám její podobiznu Lanserovy ženy, ženy s černými copy, namalovanou s obrovskou působivostí. Je to ona sama — vlastní podobizna.“ Girin položil před Simu starou pohlednici.
„Hodně upřímné na vlastní podobiznu,“ usmála se Sima, dívajíc se na koupající se ženu v rákosí. „Teď vidím, že je na obraze v Treťjakovově galerii také ona sama. Velice zajímavá tvář, trochu liščí. A co je se Serebrjakovovou teď?“
„Je ve Francii se spoustou svých obrazů, které tam nemají žádný ohlas. Chtěla se vrátit do vlasti, ale je už stará. Je jí něco přes osmdesát let, a nejsem si ani jist, jestli vůbec ještě žije.“
Girin vstal a prohlásil, že udělá Simě čaj, uvidíme, čí je lepší.
Vůně jasmínu zavanula v pokoji, jakmile Girin přinesl čajník z červené kameniny. Na udivenou hostovu otázku vysvětlil, že je to květinový čínský čaj, který mu dovezl jeden pacient. Sima si vzala svůj šálek a dívala se s nedůvěrou na slabě zabarvený nažloutle zelený odvar. Byl však překvapivě chutný — bez cukru zároveň zaháněl žízeň a povzbuzoval lépe než káva.
„Trochu připomíná středoasijský zelený čaj, ale je chut- nější,“ řekla Sima. „Přiznávám se, že jste mne překonal. Nikdy jsem podobný čaj nezkoušela a ani neviděla v obchodech.“
,U nás se bohužel neprodává. Mohu vám darovat tuto plechovku? Neodmítejte ji, prosím vás, vidím, že vám čaj zachutnal.“
Sima poděkovala a opatrně vzala pestrou krabičku.
„Neznám vás dlouho, a přece mi připadá, že vás znám léta. A přitom o vás dohromady nic nevím. Nikdy jste nemluvila o svém dětství. Bylo šťastné?“
Sima se mu zadívala jakoby pátravě do očí. Dlouho mlčela, pak si povzdechla a začala tiše vyprávět.
„Zůstala jsem sama, když mi byly čtyři roky, vzala si mě k sobě sousedka, učitelka cizích řečí. Stala se mou nevlastní matkou.“
„Vůbec si nevzpomínáte na své rodiče?“
„Na otce ne. Ale na maminku, to je divné, se sice skoro nepamatuju, jak vypadala, a přece zůstal po ní pocit toho teplého mateřského, něžného, co zřejmě vsává celá bytost dítěte. Otec byl strojní inženýr a maminka znala dokonale několik jazyků a vyučovala jim, právě tak jako teta Lízá. Babička, maminčina maminka, žena poručíka, který zahynul na torpédaborci v rusko-japonské válce, mnoho cestovala. Maminka ní byla jako děvče v Anglii, ve Francii, v Itálii a v Řecku. Už si ani nevzpomínám, kde ještě. Říká se, že měla vzácné nadání k řečem. Kromě toho byla básnířka a redigovala knihy; vidíte, o mamince vím dost, protože teta Lízá se s ní znala. Ale tatínek, o tom nevím vůbec nic.“
„A vy jste přesvědčená, že už nežijí?“
„Oznámili mi to. Zemřeli jako,nepřátelé lidu. Byli pak rehabilitováni. Pozdě.“
„Povězte, a to bylo příčinou toho, že jste nikdy nebyla u Rity?“
„Uhodl jste. Měla jsem dojem, že se lidé ke mně chovají bud útrpně, nebo podezřívavě. Nestala jsem se samotářkou, ale taky moc společnost nevyhledávám.“
Girin vzal opatrně a něžně Siminu ruku a zvedl ji ke svým rtům. Sima ji neodtáhla. Dívala se doktorovi přímo do očí a řekla: „Vy ovšem chcete vědět, co bylo dál. Ale ano, chcete,“ pokračovala v odpověd na Girinův odmítavý posuněk, „čím dříve vám to řeknu, tím lépe.“ Věta, kterou začala, jí utichla na rtech, ale oči nesklopila.
„Když mi bylo devatenáct, provdala jsem se za studenta našeho ústavu, který se mi zdál zosobněním mužnosti. A zatím … Celkem rok uplynul od smrti tety Lízy, velmi jsem potřebovala životní oporu. Zůstala jsem přece na světě sama. Náš společný život se od začátku nějak nedařil. A když se zjistilo, že můj původ mu může škodit pří jeho cestách do ciziny, Petr se tak polekal, že mi to dokázal klidně říct. Odešla jsem od něho hned, bez rozpaků, a zároveň jsem se zbavila iluzí o mužské ušlechtilosti, cti a rytířskosti.“
„Psychologická statistika,“ poznamenal Girin, „přesně dokazuje, že ve svízelných životních situacích se muži ostře rozdělují do dvou skupin. U jedné sílí vytrvalost a mužnost, u druhé se rozvíjí neodpovědnost, snaha utéci psychologickému zatížení a neklidu tím, že je svrhne na ramena ženy nebo hledá zapomenutí v alkoholu.“
„A mně se zdá, že u nás mužské pohlaví je prostě zhýčkáno velikým počtem vdov a svobodných žen po válce. Nedospělí mládenci, kteří nebyli ve válce, následují v tom ty starší,“ namítla Sima.
„Co je to zhýčkanost, když ne nedostatek vytrvalosti a odmítání odpovědnosti?“ usmál se Girin.
„Máte pravdu, ale ještě jsem neřekla všecko.“ Sima vyprostila svou ruku z teplých Girinových prstů. „Potom jsem měla ještě dvě známosti, které se zdály vážné.“
„No a?“
„Jak vidíte, jsem dávno a nadobro sama! Vysvětlit proč, to je složité a příliš důvěrné. A nyní…“
„Čekáte na oplátku vyprávění moje. Budiž! Já taky maminku ani otce nemám, ale jenom proto, že jsem mnohem starší než vy a jedno z pozdních dětí. Otec i matka jsou z vesnice, ale já jsem se narodil v Leningradě, tam jsem vychodil školu, potom vojenskou lékařskou akademii. Chtěl jsem pracovat vědecky, ale dlouho to nešlo, protože jsem se odvážil zabývat se tím, co odporuje podstatě kultu osobnosti, zkoumáním vědeckých zákonů lidského počínání. Nevzdal jsem se, protože jsem věděl, že jestli fyzikové a matematici uzrávají brzo a nejvíce dokážou v mládí, v biologických vědách roste vědec naopak desetiletí, až okolo pětatřiceti čtyřiceti let nabývá skutečnou znalost a myšlenkovou šířku. Tak jsem tedy pracoval jako lékař.periferní, jak se tehdy říkalo, občas jsem měnil obor. A ke všemu do toho přišla válka. Po válce mě zavolali do Moskvy, aby mě použili jako pěšce v kariéristické partii jakýchsi vědeckých kapacit. Tím pěšcem jsem se nestal, a byl jsem propuštěn, ať si jdu kam chci. Usadil jsem se v ústavu, který měl málo co dělat s druhem výzkumů, který mě zajímal. Ale ke studiu fyziologie zrakových halucinací mi poskytuje laboratoř, složité přístroje, a dovoluje mi, abych se své práci věnoval aspoň ve volném čase. To je jedna z příčin mé pověstné zaneprázdněnosti. Můj životopis, pokud jde o moje povolání, je skončen.“
„Mám jednu otázku. Pochopila jsem vás správně, že jste celou dobu hromadil vědomosti a nerozptyloval se na vedlejší věci především proto, že váš vědní obor nebyl dost respektován?“
„Patrně máte pravdu. Musel jsem být takovým osamělcem ve vědě jako vy v životě.“
„A jak tomu bylo u vás v životě?“
„Obráceně. Vždycky byli lidé, kteří se ke mně chovali dobře, chtěli být mými pomocníky, žáky, dokud se neukázalo, že můj směr nemá naprosto žádné vyhlídky. A při lásce jsem začal, jak vy jste to nazvala, těmi známostmi. Jedna z nich byla velice vážná, a dokonce až tragická a zanechala stopu na všem, co následovalo. Jednou vám to vypovím. Oženil jsem se dost pozdě. Manželství bylo, tak jak u vás, nepodařené, ale druhá strana sotva byla něčím vina. Prostě jsme si byli čím dál cizejší. Naše odlišnost nás zpočátku vábila, ale ne nadlouho. Děti jsme neměli, a bylo by zbytečné udržovat to, co už nemělo žádný smysl.“