„Kdy jste se rozešli?“
„Před osmi lety.“
Sima seděla ve své obvyklé pozici, „na krajíčku“, a mlčky hleděla na Girina.
„Mohu se vás, Simo, na něco zeptat?“,Na co chcete!“
„Jste šťastna, Simo?“
„Nevím. Tohle slovo se vyslovuje tolikrát, že jeho smysl uniká a mění se v prázdný zvuk.“
Girin přikývl a chtěl odpovědět, ale vtom zaklepal někdo na dveře. Sima sebou trhla.
„Ivane Rodionoviči, máte jít k telefonu,“ ozval se ženský hlas, pravděpodobně té šedovlasé dámy, kterou potkali, když přicházeli.
Girin se mrzutě zamračil, vstal a omluvil se.
Vrátil se za několik minut a zastihl Simu, jak si prohlíží baletčiny podobizny. Sima se k němu obrátila:
„Už musím jít!“
„Já pojedu k nemocnému až za dvě hodiny.“
„Přišla jsem k vám ve tři — a ted je půl sedmé. Teta Lízá říkala, že inteligentní host se nemá zdržet déle než tři hodiny. Ale když dovolíte, ráda přijdu jindy a znovu se podívám na ten portrét, opravdu se mi pořád víc líbí. A Nataša Truchanovová taky.“
„Já vám ji dám, až ji zarámuju. Nebo ne, ať raději visí tady, abyste přišla častěji!“ zvolal Girin.
Sima zatajila dech, když ji veliké Girinovy paže u dveří objaly. Celé její tělo ztuhlo, jako by se v Girinově objetí proměnilo v Koněnkovovu sochu. Jako tmavý stín padly na její hladké líce ohrnuté řasy a její rty se setkaly se rty Gi-rinovými.
„To se nemělo stát!“ zvolala Sima, vysvobozujíc se z jeho objetí. „Viděl jste, že se k vám přibližuju, ale přece jsem ještě nepřišla! Co ted?“
„Nic! Myslete si, že se nic nestalo. Podejte mi jenom ruku, vychované lidi to k ničemu nezavazuje.“ A Girin políbil její dlaň.
„Ruka se dámám líbá tady!“ Sima ukázala na hřbet ruky, pak se rozesmála, rozběhla se předsíní a zabouchla za sebou dveře.
Girin se mračil i usmíval, klesl na pohovku spíše znepokojený než potěšený citem, který ho opanoval silou, která vyvrátila všechny psychologické přehrady, které se lety vybudovaly. Je tedy celá věc pouze v tom, že dříve nepotkal takovou Simu, která by odpovídala jeho vědomým i podvědomým snům. A v tom, že mezi nimi není nic takového, co by mohlo být důvodem k odmítnutí. Stáří? Ještě ani jednou nebylo cítit rozdíl v letech, ani jedna falešná zastírací nota nezazněla při jejich schůzkách.
Úsilím vůle se přinutil, aby se odpoutal od Simy. Volali ho na pomoc, jak se často stávalo, v zoufalství, když pevnou diagnózou už byl podepsán rozsudek nad člověkem, kterého ještě neznal. Telefonoval starší letec, který už musel jít do důchodu; kdysi mu Girin dobře poradil, a od té doby se stal jeho přívržencem. Zapřísahal Girina, aby se podíval na jeho spolubojovníka, u kterého dnes objevili rychle postupující rakovinu. Bylo třeba operace a kamarád k ní nechtěl dát souhlas. Musí-li už zemřít, pak chce odejít celý, nikoli zmrzačený operací. Letec uprosil Girina, aby jel k příteli a přesvědčil ho, aby svolil,jít pod nůž“. Jenže letec za ním přijede okolo osmé hodiny, a on se dosud nepřipravil. Smůla je v tom, že ani Girin nebyl přesvědčen, že je nutné tohoto člověka přemlouvat. Je-li diagnóza správná, a nemá důvodu, aby o tom pochyboval, potom při této formě vývoje zhoubných nádorů se málokdy podaří zjistit všechny rozšířené a nepřesně ohraničené odnože nádoru. Protože nádor roste rychle, lze operaci odložit jen na krátký čas. Ale kdo může tvrdit s naprostou jistotou, že všechno půjde právě tak a že osud nezanechal zadní dvířka pro chirurgovo umění a pro mocné záření kobaltové lampy! Girin vstal a šel do kuchyně, kde si vzal z chladničky láhev podmáslí. Jedl po šesté hodině pouze tehdy, když na něho čekala večerní práce.
Bývalý letec hnal spolehlivě a mlčky svou volhu. Girin si stěží uvědomil, že přijeli někam na Leningradskou třídu.
Nic neuniklo doktorově obvyklé pozornosti. Ani strnulá chůze ženy, která jim otevřela dveře, ani vyděšené oči vysokého a vyzáblého chlapce, který se kmitl na chodbě, ani potlačované rozechvění ve tváři Girinova známého. Vstoupili do světnice s bodrým zvoláním: „Nikolaji, já jsem ti přivezl toho svého čaroděje!
Muž, který ležel na rozloženém gauči, zvedl zvědavě hlavu, a Girinovi bylo hned jasné, že tento muž nepotřebuje útěchu, ale spíš může sám utěšovat jiné. Povolání často formuje lidské tváře.
Světle modré vybledlé oči nemocného si prohlédly Girina klidně, spíše ironicky. Nenuceným posuňkem vyzval příchozí, aby se posadili.
Jak málo celkem znají lidé i své nejbližší přátele, pomyslil si Girin o letci, který ho přivezl. „Proč užívat před takovýmto celým chlapem běžných způsobů strojené bodrosti, dobré snad pro dítě nebo pro nerozumného dopělého?“
Girin si nevzal nabídnutou cigaretu, posadil se a začal k nemocnému mluvit, jako by byl dávným důvěrným přítelem tohoto vynikajícího zkušebního letce. Svěřil se mu se všemi svými úvahami. Mluvil i o možném nezdaru, s důrazem upozornil na možná „zadní dvířka“, která nedovolují operaci tak jednoduše odmítnout. Posměšek, který se objevil v pohledu nemocného, zmizel, a nemocný nespouštěl oči z neznámého doktora. Teprve když Girin zmlkl, hlučně si oddychl a zapálil si další cigaretu:
„Postavil jste mě před těžký úkol, ale já jsem si už nepřál nikoho slyšet. Je to věc taková nejistá, která může dopadnout tak i tak.“ Nemocný se podíval úkosem na Girina. Girin se ani neusmíval, ani netvářil tragicky. Podivný doktor upíral lhostejně oči do protějšího kouta pokoje, kde stálo nevelké piano.
„Umíte hrát?“ zeptal se znenadání nemocný a na Girinovo přitakání pokračovaclass="underline" „K smrti rád mám hru na klavír, ale není nikoho, kdo by hrál. Sám jsem neměl kdy se naučit, ale po synovi chci, aby se učil, jenže on ne, bojí se toho jak čert kříže!“
„Našel jste mu asi špatného učitele, v tom je to. Hudba, to je jemná věc, k níž se musí člověk připravit postupně, podle svých schopností a zálib, a tomu rodiče a učitelé nerozumí. Proto taky vtloukají škálami žákům nechuť k tomu, co je potěšením života…”
„A co, doktore, když vás poprosím, abyste mi opravdu zahrál, a dokonce něco smutného? Při hudbě se lépe myslí.“
Girin nemohl odepřít a posadil se k pianu. Schubert a Liszt nemocného okouzlili. Zvedl se na lokty. Girinovi se také pěkně myslelo při hudbě, a čím dále tím více chtěl něco pro tohoto muže udělat. Myšlenky se stáčely do pevné pružiny a pak zrychleně probleskovala jedna za druhou. Girin se rozpomněl na své dávné úvahy o možnosti léčit rakovinná onemocnění. Dávno u lidu známé nezhoubné kožní výrůstky, které jsou ve skutečnosti také neorganizovaný růst buněk, někdy velmi bolestivé a mokvavé, se v dávných dobách léčily „zaříkáváním“, to jest — přeložíme-li to do vědecké řeči — sugescí, a ve většině případů zmizely „samy od sebe“.
Odolnost organismu proti onemocnění, silnější u některých lidí a u jiných menší, závisí do značné míry na malé žláze, thymusu. Tato žláza je usměrňuje nejen biochemicky, krví, ale také vyšší nervovou činností, a podléhá tudíž nervovým podnětům.