Girin přestal hrát a v nastalém tichu bylo slyšet hluboký povzdech nemocného:
„Jak se ještě chce žít, každý rok je zajímavější. Člověk se dozví, co se děje na Venuši, potom taky na Marsu, potom přistaneme na Měsíci s člověkem na palubě. Svět je pořád širší a širší, a teď abych odešel. To je k vzteku!“
„Ted vám zahraju něco těžšího,“ obrátil se k němu Girin, začínaje Chopinovu Čtvrtou baladu.
Za přísného rytmu dávno známé melodie se myšlenky správně řadily jedna ke druhé jako cihly budovy.
„Přerušuje-li se neorganizovaný růst buněk,sám od sebe, nebo když se totéž děje sugescí, v obou případech vznikají v organismu jakési neznámé protilátky buněčné hmoty, které brzdí vzrůst buněk, ba více, mohou zničit nádor, který se už utvořil. Přímým potvrzením toho jsou poslední pozorování anglických a amerických kancerologů steroidních hormonů. Narazili na příznaky existence nějaké buněčné látky přerušující růst rakovinných buněk. Zřejmě lehké případy porušení pravidelné koordinace růstu buněk, které se projevují v zevních rozrůstáních nezhoubného rázu, léčí organismus sám, podléhaje pouze při hlubších porušeních. Ale možná, kdybychom dovedli organismu pomoci.. Čím, to zatím nevíme, protože můžeme při pokusech o pomoc častěji pacienta otrávit než mu být užiteční.
Vezměme nedávné pokusy s antikoagulanciemi, látkami, které zabraňují krvi, aby se srážela. Jelikož je náhlé sražení krve smrtelně nebezpečné, je v organismu mohutná obrana. Při vstřiknutí koagulancie, srážitele krve, do krve prudce stoupá obsah antikoagulancií. Tato reakce je téměř okamžitá, působí automaticky, a tím zachraňuje organismus. A ukázalo se, že zvětšení obsahu antikoagulancií lze způsobit sugescí.
Něco podobného by mělo být použito k zničení neorganizovaně rostoucích buněk. Látka, která je rozpouští, nazveme ji, chcete-li, cellolizinem, by měla existovat v organismu. A je-li tomu tak, lze se pokusit jeho působení vyvolat opět skrze mozek, sugescí, právě tak jako skrze fibrolizin…“
Girin se usmál, když si představil tu bouři nedůvěry a obžalob z mastičkářství, která by se na něho právem sesypala za nejmenší pokus veřejně odůvodňovat podobnou metodiku.
„Ať tak či onak, nikdo nic nedává v sázku,“ pokračoval Girin v svém rozjímání, akcentuje vzrůstající tempo balady,,a přesto bude nepatrná vyhlídka na záchranu tohoto muže. Musím předběžně promyslit pořadí sugescí, přinutit nemocného, aby mi uvěřil a pomáhal mi. Musí být několik seancí, jednoaktová hypnóza tady nic nepomůže.“
Girin přestal hrát, potichu spustil desku piana a vstaclass="underline"
„Prosím všechny, aby odešli a zavřeli dveře. Musím zůstat s plukovníkem sám.“
Bývalý letec, Girinův známý, a žena nemocného, která seděla mlčky stranou a nespouštěla ze svého muže smutné oči, se překvapeně na doktora podívali. Rozkazovačný tón a pohled je přinutily, aby uposlechli. Girin si přisedl znovu k nemocnému a sděloval mu obsah svých úvah a žádal po něm, aby všechno zachoval v tajnosti.
„Co jiného můžete ode mně čekat než souhlas?“ podivil se nemocný. „Zatímco jste hrál, už jsem se definitivně rozhodl.“
„Nesouhlasit?“ zeptal se Girin s pochopením.
„Ano! Buď úplný život, nebo nic! A bašta!“
„Tím lip, aspoň neztrácíme čas. Ale musíte se mnou spolupracovat právě tak. Všecko, nebo nic! Platí?“ „Já vám rozumím! A řekněte mi, doktore, vy to umíte? Naučil jste se to, nebo to máte vrozené?“
„To i ono,“ usmál se přátelsky Girin.
,To mám tedy štěstí!“
„V Moskvě je mnoho takových, jako jsem já. Jistě jsou taky silnější, než jsem já, ale já to chci zkusit sám, vím, co potřebujete.“
„Dobrá, doktore, tedy platí!“
Bývalý letec, plukovníkův přítel, vpadl do laboratoře a chtěl mluvit s Girinem. Sergej, pobouřený rouhavým porušením pořádku, kývl hlavou ke komoře, kde se Girin zavřel s mužem, který se podroboval pokusu. Letec si sedl zarputile na vrzající židli a prohlásil, že se rozhodl čekat na doktora třeba do půlnoci. Věra povolila a spojila ho s Girinem domácím telefonem.
„Ivane Rodionoviči, musíte jet k Deminovi. Telefonovali od něho, abych, vás hned přivezl. Něco se tam stalo!“
Girina se zmocnila úzkost:
„Co se vlastně stalo, to neřekli?“
„Ne. Mluvila jeho žena a řekla, že její muž vás chce ihned vidět.“
„Dobrá! Jděte do vozu, počkejte na mě.“
Girina uvítal v předsíni sám plukovník, objal ho a na několik vteřin se přivinul k jeho rameni:
„Ráno se konalo konzilium. Všichni mi gratulovali, diagnóza byla mylná. Je to zvláštní druh zánětu jakýchsi žláz, nic víc.“ A plukovník se zeširoka usmál a mrkl na Girina: „A teď padnete do mdlob. Já totiž chci stejně být pokusným králíkem!“
„Žádné omdlení se nekoná!“ Girin také mrkl.
„Jak to, vždy jsme byli domluveni?“
„Milý příteli,“ položil mu Girin ruku na rameno, „vy jste měl jako objekt pro mne cenu, dokud jste měl tu rakovinu. Co s vaším hloupým zánětem žláz?“
Plukovník se rozchechtal jako blázen. Potlačoval v sobě dlouho strach ze smrti, pak potlačoval obrovskou radost. A teď se smál nespoutané, se slzami v očích. A Girin s ním.
Kapitola 3
ČLÁNKY ŘETĚZU
Andrejev se vrátil domů brzy a pochmurně si pobrukoval smutnou píseň. Z toho Jekatěrina Alexejevna hned poznala, že profesor dostal „šťuchanec osudu“, jak říkal velkým nepříjemnostem. Ihned se pustila do vyzkoušeného způsobu ženského ošetřování: usmažila mu jeho zamilované kyjevské kotlety, vyndala ostře vonící sýr a moldavský koňak. Profesor se napil, posadil se na pohovku, zapálil si a začal pobrukovat.
„Tak už mluv, co se stalo, Leonide?“ zeptala se jeho žena.
„Ale nic zvláštního. Šel jsem napříč dvorem, kde se teď vedle našeho ústavu staví. Dívám se a stojí tam třítunka, právě taková, na které jsem se kdysi probíjel mongolskou pouští. Třítunka stojí zanedbaná, kabina zatlučená překližkou, chladič vražený do plotu. Dosloužila.“
„A co má být?“
„Vždyť je to nabíledni, zanedlouho zrovna tak já vrazím nos do plotu…”
Jekatěrina Alexejevna pozorně pohlédla na svého muže, přimhouřila oči a posadila se vedle něho.
„Tak ven s tím, Leonide!“
A Andrejev vyprávěl manželce, že právě před chvílí byl na bezpečnosti. Na jeho jméno přišla silná kniha ze západního Německa. Uvedená zpáteční adresa je mu naprosto neznámá. V trošku odlepené desce našel tajnou šifru, adresu, kde se má přihlásit, a dopis, v němž mu oznamují, že „podle naší úmluvy odevzdá vám náš zástupce patnáct tisíc dolarů jako odměnu za informaci, kterou jste nám slíbil.“
Vyšetřující soudce prohlédl knihu, „deliktní“ dokumenty a řekclass="underline"
„Uklidněte se a svěřte se mé zkušenosti. Ti, kdo mohou platit takové peníze za informaci, ti dovedou lépe schovávat kódy. Z toho vyplývá, že jde zcela jistě o provokaci. Nebyl jste to právě vy, který se na nás obrátil ve věci nedávné návštěvy ankarského archeologa Deragaziho?“ „Ano. Je to ale mizera! To bude určitě on!“
„Zřejmě je to teprve začátek. Může vám být posláno ještě něco horšího. Postaráme se samozřejmé o vaši ochranu, ale může se stát, že přehlédnete něco, co vypadá docela neškodně.“
„A co myslíte, může být horšího?“