„Například nějaká kniha nebo dopis s jedem nebo s nákazou, rukopis sešitý takovým způsobem, že se při jeho listování najisto píchnete. Mohou to být také vzorky kamenů nebo krystalů obsahující silný radioaktivní náboj nebo jed, vypařující se na vzduchu. Všelicos si dovedou vymyslet, to mi můžete věřit. A proto buďte velice opatrný. Nedůvěřujte ani tomu, co vám pošlou vaši staří kolegové — vždyť použít jejich adres není žádný kumšt.“
„Rozumím a srdečně děkuju … Ale — existuje ještě jeden člověk, a ten by měl být také varován…”
„Máte na mysli patrně doktora Girina. Ne varovat ho, ale namlátit by se mu mělo! Svým nerozvážným pokusem Dera-gaziho vyplašil a tak nás připravil o možnost jej odhalit.“
„A třebas by vám ten Deragazi tu možnost vůbec nedal.“
„To je docela možné. Ale čeho dosáhl Girin? Naprosto ničeho! Ta filosofická deklarace, kterou získal od archeologa, nemá přece vůbec žádnou cenu. Ani jako svědectví ne. Každý si může dovolit myslit jak chce. A z čeho to pramení? Z nevíry v naše metody!“
„Ale jak to vlastně je s Girinem?“
„Nemějte starost! Ten váš sebejistý doktor prohlásil, že se ničeho nebojí, právě proto prý nařídil Deragazimu, aby na všechno zapomněl! Vždyť je to k smíchu, myslit, že ho uposlechne!“
Na rozloučenou vyšetřující soudce Andrejevovi připomněl, že od něho anebo od Iverněva netrpělivě čekají na jejich úsudek o tom, co by mohlo zajímat bandu Deragaziho v materiálech Iverněva staršího.
Když to všechno své ženě vypověděl, vrátil se k tomu, čím začaclass="underline"
„Jen si pomysli, jaká je to ohavnost! Patnáct tisíc! Je to ale lotr! Vymyslil si tak velkou částku, aby to vypadalo pravděpodobněji. Ví, že bych se koupit nenechal. Ale chce mi prostě dělat nepříjemnosti. Teď teprve chápu, co pociťovali lidé nevinně pomlouvaní.“
Profesor si odfrkl právě tak, jak to dělávala Rita, a mávnutím ruky se pomalu uklidňoval. Stopka koňaku a cigareta ho přivedly do lepší nálady. Několik málo minut si Andrejev nahlas prozpěvoval a pak se rozhodclass="underline"
„Všecko zase jednou obrátím vzhůru nohama! Pojedu do Leningradu k nejmilejší Jevgeniji Iverněvové. Ať mi ukáže archív Maxmiliána Fjodoroviče. Snad bude moje bezhlavost menší než Mstislavova.“
Kapitola 4
MILOST BOHŮ
V horkých letních dnech mířili Moskvané v houfech za město. Nechyběli mezi nimi ani Sima s Girinem. Sergej odjel na konec června a na celý červenec někam na stavbu a svěřil milovanému učiteli svůj drahocenný poklad — motocykl, který získal výměnou za chladničku vyhranou v loterii a za doplatek, který obnášel všechny sestřiny úspory a Girinův honorář za článek.
Girin, který v mládí rád jezdíval na motocyklu, se rozpomněl na minulost. Nebylo to sice při ruchu na silnicích zvlášt pohodlné, ale mohli se přece jen dostat k místům, která ještě nebyla přeplněna těmi, kdo toužili po slunci a po koupeli.
Nejčastěji jezdívali k jedné zátočině řeky Moskvy, kde malá hráz zvedala hladinu vody a kde poměrná odlehlost místa od hlavních cest je chránila před náporem milovníků vody. Girin tam přijížděl po cestičce vyšlapané dobytkem, proplétaje sa mezi namodralými kmeny smrčků, a po písčitém svahu sjížděl přímo na loučku zbarvenou množstvím kvítí dožluta a obepnutou dokola hustým vrbovím. Sima se nejraději uvelebila na staré lávce, která z neznámých důvodů vedla daleko do řeky, a v zamyšlení sledovala pomalé kolébání leknínů v slabém proudu. Voda s odrazem kovově žhavé oblohy připomínala olej a sevřena strmými břehy černala se v hlubině. Dno se zdálo tajemné a nedostupné.
Girin usedl na kraj lávky, poblíž vetchých, do břehu vražených kůlů, a šplouchal nohama v chladivé čisté vodě. Sima byla osmahlá, světle fialové plavky jí slušely. Girin ji upřeně pozoroval s podivným rozechvěním v duši. To proto, že velká láska je vždycky spojena s pocity odpovědnosti a starosti, jistoty i obav, s myšlenkami na to, jak zařídit a ulehčit život nejdražší bytosti na světě.
Motocykl a oděv ukryli v křoví a plavali dolů po proudu. Dole byla řeka hodně mělká a voda sahala sotva po pás. Sima a Girin dovedli plavat bystřinou jeden za druhým, s hlavami ponořenými pod vodou, a jen zřídka je zdvihali nad hladinu, aby nabrali vzduch. Potom šli mokří stezkou podél břehu, brouzdajíce se vyhřátými průzračnými kalužemi. Měkká hlína usazená na dně a hustá jako smetana příjemně proklouzávala mezi prsty bosých nohou a suchý prosluněný vítr rychle vysoušel a laskal kůži, která dostávala bronzový lesk.
V půli srpna se jasný den, vydařený a slibný zrána, náhle změnil v odpoledních hodinách. Z jihozápadu se hnaly nízké mraky a zkřehlí koupáči se nemohli zahřát na sluníčku. Girin vyhledal chráněné místo pod strží, nasbíral trochu chrastí a rozdělal malý oheň.
„Bojím se, že pěknému počasí je konec,“ řekl rozladěně. „A konec bude i vaší dovolené…”
„Zbývá mi ještě hodně času,“ prohlásila Sima, „tolik, že ani nevím, mám-li jej všechen využít k dovolené. Zvláště nebudete-li vy se mnou.“
„Brzy odjedu do Indie.“
„Ano, vzpomínám si, že jste o tom mluvil. Co bych dala za to, kdybych se někdy mohla dostat do té podivuhodné země. Kromě toho mám, abych tak řekla, profesionální zájem. Dopisuju si totiž s jejich učitelkami gymnastiky. Domnívají se, že v naší škole umělecké gymnastiky je mnoho tanečních prvků. Velmi dobře by se hodily pro Indii, kde se tento druh sportu právě začíná rozvíjet.“
„Proč byste tedy nejela?“
„To obyčejný smrtelník, jako jsem já, nemůže, nemá pozvá- ní od nějakých společností ani peníze na turistický zájezd, ty jsou u nás zatím příliš drahé.“
„Simo, proč byste nejela se mnou? Všechny moje výlohy platí indické ústavy. Ne, nežertuji, ani trochu,“ dodal Girin po dívčině ironicky nedůvěřivém pohledu. „Znáte mne, že nepatřím ke šprýmařům, mluvím teď o nejdůležitější věci v mém životě…“
„Nerozumím vám.“
„Protože je mi souzeno, abych jako ďArtagnan prožil svůj věk v malých hodnostech, můžete se mnou jet pouze — když se stanete mou ženou!“
Sima sebou trhla, ustoupila o krok a krátce vzdychla. V jejích široce rozevřených očích vyčetl Girin leknutí, radost a ještě cosi jako rozčarování.
„Moje nabídka vás přivedla do rozpaků,“ pospíšil si připojit, „ale vždyť všechno směřovalo k tomu, a já…“
Sima se k němu přiblížila jedním ze svých nepostižitel-ných pohybů a položila špičky prstů na Girinovy rty.
Na Siminu tvář dopadly dešťové kapky.
„Pojedeme!“ Girin vykročil k motocyklu. „Jinak náš kůň uvázne v blátě. Jen abychom nezmokli!“
„Zmokneme!“ prohlásila vesele Sima a pohodila dozadu hlavou, aby shrnula s tváře černé prameny vlasů.
Sotva se jim podařilo dojet k silnici, už měli tmavé mraky nad hlavou. Dokud byla silnice suchá, jel Girin s větrem o závod, ale přece jen se před deštěm nezachránil. Na samém okraji Moskvy je zastihl divoce pleskající, prudký a vlahý liják a promočil je do poslední nitky. S přimhouřenýma očima, sotva rozeznávaje cestu, musel Girin zajet ke kraji silnice a zpomalit jízdu, a mokrá Sima, přitisknuvši tvář k jeho zádům, prozpěvovala zvesela, jako by chtěla rozbouřené živly škádlit:
Žil jsem ve vsi nové, ale chudé na veselí.
Zábava jí vystačila sotva na neděli.
Tam ke studni jednou zrána šla holka jak malovaná.
Girin poznal známou starodávnou píseň. Sima ji zpívala s trochu pozměněným nápěvem. Pleskot deště a šumění krů- pějí stříkajících zpod kol vytvářely přirozený doprovod ke slovům.