Voda pleská, voda teče, usmívá se hezké děvče. Chlapci, pro ty její oči, srdce div se nerozskočí.
„Simo, jak jste, jak jsi k té písni přišla?“ zeptal se Girin, aniž se odvážil otočit a odpoutat zraky od zamlžené cesty.
„Copak vy ji znáte?“
„jak jsi k ní přišla?“
Z Girinova tvrdošíjného tónu vycítila, že tato otázka je pro něho důležitá, a vysvětlila, že píseň znala a měla ji ráda její nevlastní matka.
„A odkud ji znáš ty?“ zeptala se sama.
„Kdysi bylo s tou písní mnoho spojeno,“ odpověděl Girin nerad ve chvíli, kdy opatrně míjel křižovatku a vjížděl na Borodinský most. „Pojedeme rovnou ke mně. Proschnout a vypít divotvorný čaj!“
„Pozvání na čaj neodolám!“
Sima se schoulila na pohovce, zahalena do Girinova pyžama. Girin vešel s čajovou konvicí v ruce. Se Simou intimně stočenou na pohovce se celý jeho pokoj úplně změnil. Sima měla tu vlastnost, že dodávala svému okolí jakési zdůrazněné zvláštní kouzlo. Úzká, ničím pozoruhodná říčka se stala, jakmile se na jejím břehu Sima objevila, pojednou významnou, tajuplnou a prodchnutou sluneční pohodou.
Ve chvíli, kdy stál u stolu s konvicí v ruce a díval se na Simu, napadla jej myšlenka: „Dychtění po tajuplnu a záhad-nosti, vlastní všem romantikům, ať jde o přírodu, obydlí, nebo zejména o člověka, je vzbuzeno očekáváním hloubky, neobyčejnosti, rozmanitosti. Objeví-li se po prvním dojmu duše mělká jako miska, nastává okamžitá reakce rozčarování, to je prudké zabrždění úměrné stupni očekávání. Simu vždy doprovází pocit novoty a hloubky. Vzbuzuje tyto pocity svou zdrženlivostí, nebo tak vidí jen mé zamilované oči? Ať tak či onak, teď už chápu, proč staří Slované věřili v existenci překrásných divoženek lesů a polí, jež nazývali.děvami života, později rusalkami, schopnými dávat člověku radost a sílu přírody.“ Tázavý pohled Simy přerušil Girinovy úvahy.
„Přemýšlel jsem o radosti a síle,“ vysvětloval, „jež jsou považovány za zvláštní dar osudu, za milost bohů. A právě to tvoří základ zdravé lidské duše, v člověku to vzniká, a on tedy sám sebe obdarovává touto blažeností.“
„Kdo to však umí?“
„Netkví to v umění nebo neuměni, ale ve schopnosti velkého duševního vzepětí. Přitom možná že žádná taková zvláštní schopnost není a všechno záleží na okolnostech, které uvolňují cestu skryté psychické síle…”
„A tys někdy něco takové prožíval?“
„Prožíval. V mládí jsem prožil velkou lásku, vyprávěl jsem ti o ní, jmenovala se Tona. Potom v laboratoři, když se mi podařilo objevit důležitou zákonitost. A pak ve válce během těžké operace, po dvou dnech a nocích beze spánku.“
,A jaké to bylo?“
„V takových okamžicích se mi zdálo, že stojím na prahu tajuplné země, jako bych překročil hranici dosavadního života. Všechny fyzické a duševní síly jsou v takovém případě neobyčejně napnuty a soustředěny pouze k jednomu cíli a všechno ostatní je přitlumené, jakoby stranou. Objevuje se lhostejnost ke všemu krom onoho cíle. I smrt se zdá být něčím vedlejším.“
„Ano!“ zvolala Sima. „Někdy je člověku tak báječně, až se mu zdá, že by mohl hned umřít! Aťsi, mě to neleká!“
„Aha, ty to znáš! Tento pocit blízké smrti se objevuje v okamžicích maximálních duševních vzepětí. Naše podvědomí nás varuje, že stojíme na samém okraji a přetažená struna se chystá v každém okamžiku prasknout. Je zajímavé, že při tom absolutně chybí strach ze smrti. Místo něho přichází pocit splynutí s celým světem, pocit čistoty a jasno-zřivosti. Četla jsi skvělou knihu rakouského geologa Tichého Čo-Ojju, milost bohů?“
„Nečetla a podle tónu tvého hlasu poznávám, že jsem o mnoho přišla.“
„O mnoho. Tichý napsal pravdivé vyprávění o svém výstupu s malou a velmi skrovně vybavenou výpravou na jednu z dosud nepokořených himalájských velehor, Čo-Ojju (Bohyni tyrkysu), vysokou osm tisíc dvě stě metrů. Pouze zou- íalým náporem, s nezměrným vypětím sil, dobyli stateční Šerpové a Rakušané vrcholku. Tichý věděl o ohromném riziku tohoto pochodu a to, že skončil vítězstvím, považoval za dar osudu, za.milost bohů. Ale poslechni sama, co píše o dni, kdy byl vrcholek dobyt.“
Girin okamžitě našel na polici nevelkou knihu s obrázkem Serpy na pozadí zasněžených vrcholků a začal předčítat.
„Stále níž ustupovaly ostatní vrcholky a stále siřeji se otvírala modrá obloha Tibetu … Dosáhli jsme.pásma smrti, výšky osmi tisíc metrů. Tento termín si nevymyslili senzace-chtiví novináři, ale zavedli jej lékaři po zjištění, že v této výši se může u člověka, pokud nepoužívá kyslíku, zastavit výměna látek, což znamená smrt. Tento proces je nezvratný.
Tihle šli bez kyslíku,“ poznamenal Girin, vzhlédnuv od knihy. Simině pozornosti neunikl zvláštní lesk jeho očí, prozrazující vzrušení.
„Jakkoli byl nahoře obtížný každý krok, jakkoli se nám těžce dýchalo, přesto jsme měli pocit velkolepého a šťastného dobrodružství. Možná že příčinou toho byla čistě fyzická blízkost nebe, vědomí, že jsme dosáhli hranic našeho světa. Možná že nedostatek kyslíku nutil mozkové závity, aby pracovaly jinak než obvykle.
Cítil jsem se zároveň bohem a ubohým zrnkem prachu. Obloha, ledovce, skály a já jsme splynuli v jedno. Zdálo se mi, že jsem překročil hranici skutečného světa a ocitl se ve světě s jinými zákony. A vzpomínám si na slova Williama Blaka:,Kdyby byla otevřena brána absolutní chápavosti, vše by se zdálo člověku takovým, jakým to je — nekonečným. Tady se tato brána doširoka otevřela a mne naplnilo nevýslovné, nadlidské štěstí. Nic na tom neměnilo to, že když jsem mohl jasně uvažovat, byl jsem přesvědčen, že ještě téhož dne musím umřít. Vystupujeme nahoru pozdě, nemůžeme se vrátit do tábora a určitě zmrzneme. Tato myšlenka nijak nerušila můj pocit blaženosti. Neobsahovala v sobě nic hrozivého ani hrdinného a nenutila mě ke spěchu. Radost z budoucího úspěchu, a já jsem si byl nyní jist, že dosáhneme vrcholku, už neměla význam. Vrcholek měl stejnou cenu jako vše, co mě obklopovalo, jako já sám, prostě všecko bylo částí jednoho celku. Přes své přesvědčení, že den skončí naší smrtí, necítil jsem více odpovědnosti za druhy kráčející se mnou. Pojmy se přesunuly a uvolnily místo nikoli lhostejnosti, nýbrž jinému hodnocení…
Najednou výstup končil (šli už bez odpočinku osm hodin! — poznamenal nadšeně Girin) a nad námi byla jen nekonečná modrá obloha. Spouštěla se na nás jako zvon. Dobytí vrcholku přináší velkou radost, ale pocit blízkosti nebe je ještě vznešenější. Málo lidí před námi mělo k němu tak blízko…”
Girin zavřel knihu a podal ji Simě. „Přečetl jsem delší úryvek, protože Tichý zde velmi přesně popisuje stav největšího vypětí všech fyzických a duševních sil, nezměrného blaha na prahu smrti.“
„Nerozumím, proč je tomu tak,“ zamyšleně prohodila Sima.
„Ani já nevím. Není pro to úplné vysvětlení. I když z hlediska psychofyziologie je podstata jevu vysvětlitelná. Člověk jako organismus, biologický stroj, je přizpůsoben k tomu, aby občas dokázal snést ohromné vypětí všech svých sil. Jeho psychika je rozpočítána na takové vypětí a takové okamžiky přinášejí s ničím nesrovnatelnou blaženost. Jsou nutně vzácné, protože mohou trvat jen chvíli, a dokonce i situace, která je vyvolává, je vždy mimořádná a nezřídka končí smrtí. Vzpomínáš si na úžasnou Wellsovu povídku Zelené dveře — do nich není dovoleno nahlížet často, jinak odtud nebude návratu!