Nejvyšší vypětí všech sil vždy vedlo k takovým vynikajícím výsledkům, ať už se týkaly čehokoli, že byly považovány za seslané shůry, z milosti bohů.
„Myslím si, že v boji musí být takové stavy, kdy už neexistuje ani strach, ani obavy o sebe nebo o své druhy a je jenom radost z bitvy,“ vzrušeně řekla Sima.
„Nejen strach, někdy zriiizí i bolest. Skvělí Masajové ve východní Africe, nejstatečnější ze statečných, kteří loví lvy se štítem a kopím, se dostávají do takové bojové extáze, že vůbec necítí ran. Lví drápy a zuby jim způsobují krutá zranění. Nejednou tu evropští lovci sešívali domorodcům uštědřené rány a bojovníci, se ztvrdlými, doslova kamennými těly, vůbec nevnímali, že jsou operováni. Je zvláštní. že v takových psychických stavech se rány hojí rychle. Začínáme teprve chápat důležitost psychického vlivu na proces uzdravování, kdežto například v Barmě dokonce i u slonů používají psychologickou léčbu.“
„To už přeháníš!“
„Znalci slonů tvrdí, že charakterem, změnami souvisejícími s věkem a poměrem k nemoci je slon velmi podoben člověku a že je v některých směrech o něco statečnější a v jiných zase méně statečný. Stane se, že slon onemocní nějakou neznámou nemocí, která se nedá léčit obvyklými prostředky a která nevyžaduje operaci. Slona nemoc unaví, několikrát těžce vzdychne, zasténá a ulehne. Není-li brzy donucen, aby vstal, už se nezvedne. A tehdy se barmští lékaři slonů rozhodnou použít krajního prostředku: hodí slonovi do očí pepř. Nesnesitelná bolest slona rozzuří, slon se zvedne a uzdraví se.“
Sima nevydržela a rozesmála se.
„Tak tomuhle říkáš psychologie? Představila jsem si, provinile se přiznala, „jak přicházíš k nemocnému a po prohlídce mu sypeš pepř do očí. To by byl pohled!“
„Člověk přece není slon, najdou se jiné způsoby.“
„Třeba revolver a nadávání,“ řekla potutelně Sima.
Girin se na ni pronikavě podívaclass="underline"
„Nech si těch vtipů, Simo. Co na tom bylo špatného?“
„Nic, ale nepojedu s vámi a vůbec, k čemu jsem vám dob-rar
„Jak můžeš takhle žertovat!“ rozhořčil se Girin.
„Vůbec nežertuji. Copak to nevidíte? Měl jste v životě všechno, hlavu máte plnou vědy, co ještě potřebujete?“
Girin strnul v údivu a díval se na Simu, jako kdyby ji viděl poprvé:
„Potřebuju ještě mnoho, a hlavně tebe! Od doby, co tě znám, jsem jiný Girin. A tento nový Ivan Girin zoufale chce a potřebuje Serafimu Jurjevnu Metalinovou, takovou, jaká je ted!“
„Ale pro vás přece neexistuje nic než věda. Co by to bylo s vámi za život?“
„Ten, pro koho je věda všecko, je politováníhodný fanatik, a tím jsem já nikdy nebyl a nebudu. Ale nebudu tě přesvěd- čovat, že v tobě, a jen v tobě, je všechen můj život. To by bylo málo — i pro tebe.“
Někdo zaklepal na dveře a volal Girina k telefonu.
Girin rozmrzele vyšel do chodby. Volal Andrejev a bylo znát, že je něčím vzrušen. Dostal prý telegram z Indie od Iverněva, potřebuje se poradit a prosí, aby k němu Girin co nejdříve přijel. Girin slíbil, že zavolá, jak jen bude moci, a vrátil se do pokoje. Sima stála u pootevřeného okna a před zrcadlem si na sobě přihlazovala uschlé šaty.
„A co žehlička?“ vykřikl Girin.
„Nemusí být. Musím už jít, slíbila jsem děvčatům, že dnes s nimi budu.“
„A večer, později?“
„Chtěla bych být sama! A nemusíš se dívat tak divně, Ivane,“ tichounce řekla Sima a začervenala se. „Nic za tím není, chci prostě být sama.“
Dívka vystoupila na špičky, políbila Girina, vymanila se, a než se nadál, slyšel už jen zabouchnutí dveří.
Girin zastihl profesora Andrejeva nad kupou tlustých věstníků, s hořící cigaretou, což byl úkaz zcela mimořádný, neboť geolog v poslední době kouřil velmi zřídka.
„Moc vás prosím za prominutí, že jsem vás obtěžoval, ale tady Mstislav se přímo obrací k Vaší Milosti!“
Podle nadnesených slov, jichž použil, každému známému Andrejeva bylo jasné, že profesor se zřejmě cítí být na prahu důležitých událostí.
„Přečtěte si to, ráno jej doručili z ministerstva zahranič-ných věcí.“ Andrejev podal hostu světle modrý list.
„prosím důrazné zkontrolovat materiály otce zmínka o novem materiálu dvojtečka průzračné nasedle krystaly stop ptejte se Girina co známo ucinku na mozek vyzařováni carka jedu carka nebo plynu obsazených v krystalech minerálu působících ztrátu paměti stop vysvětlete rychle sugori-nuv popis kamenu ukradených minule léto v hornickém muzeu telegrafujte mi new delhi velvyslanectví ivernev.“
Profesor starostlivě sledoval výraz Girinovy tváře, a když u něho nezjistil podle jeho mínění patřičnou reakci, nespokojeně si povzdechl.
„Nic o tom nevíte?“ ptal se maličko přezíravě geolog. „Nic, Leonide Kiriloviči!“ přiznal se Girin. „Budu ovšem o tom uvažovat, poradíme se s lidmi, kteří by mohli něco vědět, s biofyziky, biochemiky, ale obávám se…”
Geolog byl očividně zklamán, tvářil se všelijak.
„A ve vaší vědě není nikdy nic nového, co už byste neznali?“ zeptal se ironicky Girin.
„Vždyť nic neříkám,“ smířlivě zabručel Andrejev. „Tak se tedy pokusíte něco vyzvědět? Jen bych vás prosil, pokud možno rychle.“
„Jistě! Ale dva tři dny to bude přece jen trvat.“
„Nu, to je výborné. Jedu dnes do Leningradu, abych si přečetl ty deníky, zpstím u Mstislavovy matky, kde je Sugorin, a spojím se s ním. Stejně všechno dřív nestihnu než za tři dny. Povečeříme spolu?“
„Děkuji, ne.“
„Nu dobrá. Mám být v sedm na letišti.“
„My jsme spolu, Leonide Kiriloviči, jeden ročník, ne?“
„Jestli jste devět set dva…”
„Tak to jste starší. Ale přesto nemáme k sobě daleko. Chápete tedy, že nemohu nic vědět o věcech z let třináctých až patnáctých. Hledejte, prosím, sám. Uvelebte se v Mstisla-vově pokoji. Pomohu vám jen po technické stránce, při čtení rukopisu Maxmiliána Fjodoroviče. Není ovšem dobré být druhou ženou, a dokonce ještě pozdní, vždyť Maxmilián Fjodo-rovič si mně bral v dvacátém osmém, kdy mně bylo teprve dvacet tři a jemu už čtyřicet čtyři. Jeho první žena zemřela v dvacátém pátém…”
„Nerozumím vám, proč to není dobře?“
„Protože jsme nemohli jít spolu od začátku do konce. Zbyla mi jen role strážce jeho památky.“
„A syn?“
„Ten si, nejspíše, vzpomene na otce, až já už tady nebudu. Ale to už tak bývá, a nechci nijak Mstislava obviňovat z nedostatku synovské úcty.“
„Hm-hm…”
„Po vašich otázkách jsem si poprvé uvědomila, jak velký kus života mého muže prošel přede mnou a beze mne. Ani já o něm nic nevím, aspoň pokud se týká duševního světa. Možná že bych uhodla a našla to, co hledáte, ale nemohu, nemám potuchy, kde by to mohlo být skryto, v jakých slovech.“
„Nevadí, snad na něco přijdeme.“
Kapitola 5
ŠEDÝ KRYSTAL
Orkán otřásal tenkými stěnami tropického stavení. Iver-něvovi, slabému jako dítě, se zdálo, že je uprostřed silné vichřice v himalájských horách. V jeho paměti se střídaly obrazy Kašmíru, houpaly se a chvěly jako v přeludu, a mizely rozváty po stěnách pokoje, potažených světlou látkou. Dlouho před jeho horečnými zraky zůstával a často se vracel jeden krajinný záběr, který se mu zřejmě pevně vryl do paměti.