"Feldmaršálek Nostitz-Rhieneck, elita rezervní kavalérie," odpověděl na to Biegler, "vydal spis Was schadet dem Magen im Kriege, ve kterém nedoporučoval při válečných útrapách a svízelích vůbec jísti vepřového masa. Každá nestřídmost na pochodu škodí."
Poručík Dub neodpověděl na to ani slova, jenom si pomysliclass="underline" "Tvou učenost srovnám, chlape." Potom si to rozmyslil a přece se jen ozval Bieglerovi s úplně hloupou otázkou: "Vy tedy myslíte, kadete Bieglere, že důstojník, vedle kteréhož vy musíte se pokládati dle své šarže býti jemu podřízeným, nestřídmě jí? Nechtěl jste snad říct, kadete Bieglere, že jsem se přežral? Děkuji vám za tu sprostotu. Bulte ubezpečen, že si to s vámi vyrovnám, vy mne ještě neznáte, ale až mne poznáte, tak si vzpomenete na poručíka Duba."
Byl by si při posledním málem překousl jazyk, poněvadž přeletěli na silnici nějaký výmol.
Kadet Biegler neodpovídal zase ničeho, což popudilo opět poručíka Duba, takže se hrubě otázaclass="underline" "Poslyšte, kadete Bieglere, myslím, že jste se učil, že máte na otázky svého představeného odpovídat "
"Ovšem," řekl kadet Biegler, "jest takový pasus. Nutno ovšem předem rozebrati náš vzájemný poměr. Pokud mně známo, nejsem nikam ještě přidělen, takže odpadá tím úplně řeč o mé bezprostřední podřízenosti k vám, pane poručíku. Nejdůležitějším ovšem jest, že odpovídá se na otázky představených v důstojnických kruzích jediné ve věcech služby. Jak my zde dva sedíme v automobilu, nepředstavujeme žádnou bojovnou složku určité válečné manipulace. Mezi námi není žádného služebního poměru. Jedeme oba stejně ku svým oddílům a nebylo by rozhodně žádným služebním vyjádřením se odpověď na vaši otázku, zdali jsem chtěl snad říct, že jste se přežral, pane poručíku."
"Už jste domluvil?" zařval na něho poručík Dub, "vy jeden..."
"Ano," prohlásil pevným hlasem kadet Biegler, "nezapomeňte, pane poručíku, že o tom, co se mezi námi stalo, rozhodne patrné čestný důstojnický soud."
Poručík Dub byl téměř bez sebe zlostí a vztekem. U něho bylo zvláštním zvykem, že když se rozčílil, mluvil ještě větší pitomosti a hlouposti nežli v klidu.
Proto také zabručeclass="underline" "O vás bude rozhodovat vojenský soud."
Kadet Biegler použil této příležitosti, aby ho dorazil úplně, a proto řekl takovým nejpřátelštějším tónem: "Ty žertuješ, kamaráde." Poručík Dub vykřikl na šoféra, aby zastavil.
"Jeden z nás musí jít pěšky," zablábolil.
"Já se vezu," klidně na to 'řekl kadet Biegler, "a ty si dělej, kamaráde, co chceš."
"Jeďte dál," hlasem jako v deliriu houkl poručík Dub na šoféra a zahalil se potom v důstojné mlčení jako Julius Caesar, když se k němu přibližovali spiklenci s dýkami, aby ho probodli. Tak přijeli do Zóltance, kde našli stopu bataliónu.
-
Mezitímco poručík Dub s kadetem Bieglerem se ještě na schodech hádali o tom, zdali kadet, který není ještě nikam zařazen, má nárok na jitrnici z onoho množství, které připadá na důstojnictvo jednotlivých kumpanií, dole v kuchyni zatím byli již syti a rozložili se po rozlehlých lavicích a rozhovořili se o všem možném, přičemž bafali ostošest z dýmek.
Kuchař Jurajda prohlásiclass="underline" "Tak jsem vám dnes udělal báječný vynález. Myslím, že to udělá úplný převrat v kuchařství. Ty přece víš, Vaňku, že jsem nemohl nikde v této proklaté vesnici najít marjánku do jitrnic."
"Herba majoranae," řekl účetní šikovatel Vaněk, vzpomínaje na to, že je drogistou.
Jurajda pokračovaclass="underline" "Je neprozkoumané, jak lidský duch chápe se v nouzi nejrůznějších prostředků, jak se mu jeví nové obzory, jak začíná vynalézat všechny nemožné věci, o kterých se lidstvu dosud ani nesnilo... Hledám tedy po všech staveních marjánku, běhám, sháním se, vysvětluji jim, k čemu to potřebuji, jak to vypadá..."
"To jsi měl ještě popsat vůni," ozval se z lavice Švejk, "měl jsi říct, že marjánka voní tak, jako když čicháš k lahvičce inkoustu v aleji rozkvetlých agátů. Na vrchu Bohdalci u Prahy..."
"Ale Švejku," přerušil ho prosebným hlasem jednoroční dobrovolník Marek, "nech dokončit Jurajdu."
Jurajda mluvil dáclass="underline" "V jednom statku přišel jsem na jednoho starého, vysloužilého vojáka z doby okupace Bosny a Hercegoviny který vysloužil vojenskou službu v Pardubicích u hulánů a ještě dnes nezapomněl česky. Ten se se mnou začal hádat, že v Čechách se nedává do jitrnic marjánka, ale heřmánek. Nevěděl jsem tedy doopravdy, co si tedy počnu, neboť opravdu každý rozumný a nepředpojatý člověk musí považovat marjánku mezi kořením, které se dává do jitrnic, za princeznu. Nutno bylo nalézti rychle takóvou náhražku, která by dodala rázovité kořeněné chuti. A tak jsem našel v jednom stavení pod obrazem nějakého svatého pověšený svatební myrtový věneček. Byli to novomanželé, větvičky myrty na věnečku byly ještě dosti svěží. Tak jsem dal myrtu do jitrnic, ovšem že jsem musel celý svatební věneček třikrát pařit ve vařící vodě, aby lístky změkly a pozbyly příliš štiplavé vůně a chuti. To se rozumí, že když jsem jim bral ten svatební myrtový věneček do jitrnic, že bylo mnoho pláče. Rozloučili se se mnou s ujištěním, že za takové rouhání, poněvadž věneček byl svěcený, nejbližší koule mne zabije. Vy jste jedli přece mou jitrnicovou polévku a nikdo z vás nepoznal, že místo marjánkou voní myrtou."
"V Jindřichově Hradci," ozval se Švejk, "byl před lety uzenář Josef Linek a ten měl na polici dvě krabice. V jedné měl směs všeho koření, které dával do jitrnic a jelit. V druhé krabici měl prášek na hmyz, poněvadž ten uzenář už několikráte zjistil, že rozkousali jeho kunšofti v buřtě štěnici nebo švába. Von vždycky říkal, pokud se týká štěnice, že má kořennou příchuť po hořkých mandlích, které se dávají do bábovek, ale švábi že v uzeninách smrdějí jako stará bible prolezlá plísní. Proto von držel na čistotu ve svý dílně a zasejpal všude ten prášek na hmyz. Takhle jednou dělá jelita a měl přitom rýmu. Popadne tu krabici s práškem na hmyz a vsypal to do prejtu na jelita, a vod tý doby v Jindřichově Hradci chodili pro jelita jen k Linkovi. Lidi se mu tam přímo hrnuli do krámu. A von byl tak chytrej, že přeci na to přišel, že to dělá ten prášek na hmyz, a vod tý doby objednával si na dobírku celé bedničky s tím práškem, když byl předtím upozornil firmu, od které to bral, aby na bedničku napsali ,Indické koření`. To bylo jeho tajemství, s ním šel do hrobu, a nejzajímavějším bylo to, že z těch rodin, kde brali jeho jelita, vodstěhovali se všichni švábi a štěnice. Vod tý doby patří Jindřichův Hradec k nejčistším městům v celejch Čechách."
"Už jsi skončil?" otázal se jednoroční dobrovolník Marek, který chtěl patrně též vmísiti se do rozhovoru.
"S tím bych už byl hotov," odpověděl Švejk, "ale znám podobný případ v Beskydách, ale vo tom vám povím, až budeme v gefechtu."
Jednoroční dobrovolník Marek se rozhovořiclass="underline" "Kuchařské umění nejlépe se pozná ve válce, zejména na frontě. Dovolím si učiniti malé přirovnání. V míru četli jsme a slýchali o takzvaných ledových polívkách, to jest polívkách, do nichž přidává se led a které jsou velice oblíbeny v severním Německu, Dánsku a Švédsku. A vidíte, přišla válka, a letos v zimě v Karpatech měli vojáci tolik zmrzlé polévky, že ji ani nejedli, a je to přece specialita."
"Zmrzlý guláš dá se jíst," namítl účetní šikovatel Vaněk, "ale ne dlouho, tak nanejvýš týden. Kvůli tomu naše devátá kumpanie pustila pozici."
"Ještě za míru," s neobyčejnou vážností řekl Švejk, "točila se celá vojna kolem kuchyně a kolem nejrozmanitějších jídel. Měli jsme vám v Budějovicích obrlajtnanta Zákrejse, ten se točil pořád kolem důstojnický kuchyně, a taky, když ňákej voják něco proved, tak si ho postavil hapták a pustil se do něho: ,Ty pacholku, jestli se to bude ještě jednou opakovat, ták udělám z tvý huby důkladně naklepanou roštěnku, rozšlápnu té na bramborovou kaši a pak ti to dám sežrat. Poteče z tebe kaldoun s rejží, budeš vypadat jako prošpikovanej zajíc na pekáči. Tak vidíš, že se musíš polepšit, jestli nechceš, aby lidi mysleli, že jsem z tebe udělal fašírovanou pečeni se zelím."