„A proč jste přišel právě za mnou?“ zeptal se vědec dutým hlasem.
„Znám tě o něco lépe než ostatní — a mé letadlo přistálo na jezeře nedaleko odtud. Zítra se o tom přesvědčíš…“
Vědec vyskočil a běžel k telefonu. Stařec ho zadržel.
„Vím, co chceš udělat. Chceš lidem ohlásit moji návštěvu. Je to zbytečné, nikam nevolej. Rád bych u tebe zůstal po nějaký čas na zapřenou — inkognito, jak říkáte vy lidé. Doufám, že můj návrh přijímáš. Nebudeš toho litovat. Všelicos tě naučím — a povyprávím ti, jak jsem žil v jiném světě a jakou jsme měli cestu. Jsem totiž vůdce výpravy na vaši planetu…“
„Rád vás přijmu jako hosta,“ řekl vědec nesměle. „Ale co řeknou naši lidé, až vás tu uvidí? Jak jim vysvětlím vaši přítomnost“ Hned poznají, že tu něco není v pořádku.“
„Poradím ti: řekni jim, že jsem tvůj pacient odněkud — třeba z Ameriky, není-liž pravda?“
Vědec bezmocně přikývl a zdrceně si sedl do křesla.
„Míníš tu tak prosedět celou noc?“ zeptal se stařec po krátkém mlčení. „Pokud se mne týče, raději bych se vyspal, jsem opravdu po cestě notně unaven. A potom, jsem zvědav, jak se spí v pravé lidské posteli.“
Vědec zavedl starce do pokoje pro hosty, popřál mu dobrou noc a vrátil se do laboratoře. Aby si zchladil rozpálenou hlavu, vyklonil se z okna. Zdálo se mu, že špičaté vrcholky Himálají tančí houpavý valčík.
Co teď? Proč ten záhadný člověk přišel právě za mnou? Oznámit jeho příchod akademii? Nebo ho tu skrývat? Nepomstí se mi, když ho prozradím? Či snad je to nějaká léčka — nějaký úskok…
Rychle zavřel okno a schoulil se do pohovky.
Proč je tu tak příšerné ticho?
Co vysílají v televisi?
„Přinášíme další zprávy o návštěvě neznámých myslících tvorů na naší Zemi,“ ozval se hlasatel. „Za okamžik vás s nimi seznámíme přímým přenosem ze Světové akademie věd…“
Lékař přímo visel očima na obrazovce televisoru. V okamžiku zapomněl na záhadného starce, spícího v sousední místnosti.
„Děkuji vám jménem nás všech za přátelské přijetí, kterého se nám dostalo v mozku vaší planety, ve Světové akademii věd,“ uklonil se člověk z neznáma, skrytý ve skafandru s neprůhlednou kuklou. „Děkuji také dámě, která nás sem ochotně doprovodila,“ uklonil se opět doktorce Bartošové. „Přiznáme se vám — představovali jsme si vás poněkud jinak. Předpokládáme, že k nám dosud nemáte plnou důvěru, jsme pro vás příliš vzdálenými tvory. Ale ujišťujeme vás, že jsme přišli s dobrými úmysly, že vám nechceme ublížit nebo dokonce s vámi válčit…“
President akademie byl slovy záhadného člověka ohromen i udiven zároveň:
„Ujišťuji vás, že jste našimi vzácnými — vzácnými hosty,“ řekl nejistě. „Překvapení, které na nás pozorujete, není projevem nedůvěry. Nemůžeme pouze pochopit, jak je to možné, že mluvíte stejnou řečí jako my. Přicházíte přece z velké dálky, kde je spojení s naší Zemí velmi obtížné, ne-li vůbec nemožné. Soudím podle našich, lidských předpokladů a znalostí.“
„Máte pravdu, pane presidente. Naše znalosti ve sdělovací technice nejsou o nic větší než vaše. Rádi vás seznámíme se vším, co známe a umíme. Dovolte nám však, abychom na otázku, proč mluvíme stejnou řečí, mohli odpovědět později, až se lépe poznáme.“ Člověk drobné postavy se obrátil ke globu hvězdné oblohy, který stál na nízkém stolku a pomalu jím otáčel.
„Zde je náš domov, v souhvězdí „Ophiuchus,“ pomalu vyslabikoval obtížné jméno.
„V souhvězdí Hadonoše?“ zeptal se president.
„Ano, na planetě, která obíhá kolem této hvězdy,“ ukázal na malý svítící bod na globu.
„Předpokládal jsem to,“ zvolal president. „Proxima Hadonoše — Šipka. Vzdálenost šest a jedna desetina světelného roku, spektrální třída M5, hustota 62, svítivost 0,00048. Mnoho vás vaše slunce nezahřeje…“
„Opravdu nás mnoho nehřeje, i když potřebujeme o mnoho méně tepla, než máte na vaší planetě,“ souhlasil člověk ve skafandru. „To také byla hlavní příčina, proč jsme se vydali, do vesmíru…“
V lékařově pracovně zablikalo červené světlo. Muž u televisoru sebou nervosně trhl.
— Kdo mne obtěžuje tak pozdě v noci a právě při tomto ohromujícím programu? — pomyslel si, aniž se na nepříjemného rušitele — televisní telefon — podíval. Světlo však vytrvale blikalo dál. Za chvíli se k němu přidal bzučák, signalisující, že hovor je nanejvýš důležitý.
Lékař neochotně vstal a stiskl knoflík aparátu.
„Doktor Lykurgos?“ zeptal se muž na obrazovce. Když lékař přikývl, pokračovaclass="underline"
„Chápu vaše rozladění. Jsem doktor Pasang z Khanba-Dsorigu. Před chvílí jsem byl stejně jako vy vytržen z pozorování přenosu. Ale v tomto případě to jako lékaři dobře chápeme. Jde o lidský život, dokonce o život nestaršího člověka na světě — Selenarcta.“
„Selenarctos umírá?“ vydechl lékař zdrceně.
„Upřímně řečeno — neumírá, i když nám neustále tvrdí, že umře brzy. Jeho zdravotní stav je docela dobrý. Zastupuji totiž jeho lékaře, který je na dovolené. Selenarctos má pouze špatnou náladu, to už někdy u příliš starých lidí bývá. Doktorka Bartošová mu oznámila, že ho jde navštívit. Ve slíbenou hodinu se jí však nedočkal. A když ji spatřil při televisním přenosu ze Světové akademie, urazil se, že dala přednost neznámým tvorům před ním. Marně jsem mu vysvětloval, že to byla její povinnost jak vůči hostům, tak vůči lidstvu, že se určitě co nejdříve dostaví, že na svého přítele Selenarcta nezapomněla. Prohlásil, že ji už nechce vidět a požádal mne, abych pozval vás.“
„Mne?“ vydechl Lykurgos „Skutečně mne? To přece není možné. Víte přece…“
„Selenarctos ví také. Chce prostě vás. Tvrdí, že jste Tibeťanům prokázal mnoho dobrodiní. Je to prostě jeho ‚poslední přání‘, jak říká, aby poslední chvíle prožil s vámi. Můžete se dostavit hned? Nerad bych, aby se zbytečně rozčiloval, škodí mu to…“
Lykurgos vrtěl nechápavě hlavou.
„Podivné… Poletím hned, samozřejmě. Ale — vždyť mi rozumíte.“
„Těším se na brzkou shledanou. Jdu oznámit váš příchod Selenarctovi,“ rozloučil se muž na obrazovce a přerušil spojení.
„Tedy přece jdeš, hochu?“ ozvalo se nečekaně u dveří. Lékař se rychle otočil a vyjeveně hleděl na starce, který bez klepání vstoupil do místnosti.
„Vy ještě nespíte?“ zeptal se zmateně.
„Jak mohu spát, když mně za uchem bzučí ten váš prokletý televisní telefon. Promiň, že jsem si váš rozhovor vyslechl. Radím ti upřímně — nedělej hlouposti…“.
„Hlouposti? Proč hlouposti? Jak to myslíte?“ vykoktal lékař.
„Říkal jsem ti už — jsem bystrozraký, vidím ti až na dno duše. Tak trochu se o Selenarcta bojím. Bylo by ho škoda.“
Lykurgos zbledl.
„Vy — myslíte, že jsem špatný lékař — že své práci nerozumím?“
„Lékař jsi určitě dobrý, o tom nepochybuji. Jistě jsi měl dobrého učitele. Ale říkám ti znovu: žádné hlouposti. Věř zkušenému tvoru z vesmírných končin.“
Lykurgos před záhadným starcem nevědomky couvl a opřel se o stěnu.
Když se trochu vzpamatoval, pokusil se o úsměv.
„Vím, že žertujete. A nevěřím vám, že přicházíte z vesmíru. Neznámí lidé jsou o mnoho menší než vy a všichni mají skafandr, protože asi nesnášejí naše prostředí. Řekněte mně otevřeně, proč si ze mne děláte blázna a co tím sledujete. Jsem nucen informovat o vás akademii.“