Obě ženy sebou trhly. Daisa Congarová, vědma tady v Emondově Roli, takový nesmysl rozhodně nepřipustí. Vlastně zajde mnohem dál. Ale obě ženy udělaly pukrle a zároveň sklíčeně zamumlaly: „Ano, má paní.“ Jestli ne teď, tak už brzy budou litovat, že plýtvaly Daisiným časem.
A mým, pomyslela si pevně Faile. Všichni věděli, že u audiencí Perrin sedává jen málokdy, jinak by ty dvě s tím hloupým „problémem“ nikdy nepřišly. Kdyby byl Perrin tady, kam patřil, byly by raději vyklouzly pryč, než by tohle před ním přednesly. Faile doufala, že Daisa bude z horka pěkně naštětěná. Bylo už tak dost špatné, že Daisu nemohla přimět, aby si došlápla na Perrina.
Ještě než se obě ženy stačily odšourat pryč, vystřídal je Cenn Buie. Přestože se těžce opíral o hůl skoro stejně pokroucenou, jako byl sám, podařilo se mu předvést rozevlátou poklonu, kterou však vzápětí pokazil tím, že si kostnatými prsty prohrábl řídnoucí, mastné vlasy. Jako obvykle se zdálo, že ve svém hrubém hnědém kabátě spal. „Světlo na tebe sviť, má paní Faile, a na tvého vzácného manžela, urozeného pána Perrina.“ Velkolepá slova zněla jeho chrčivým hlasem divně. „Dovol mi připojit přání vesnické rady, aby vaše štěstí pokračovalo i nadále. Tvoje inteligence a krása činí naše životy lepší, stejně jako spravedlnost tvých výnosů.“
Faile zaťukala prsty na opěradlo křesla dřív, než si to uvědomila. Květnatá chvála místo obvyklého zatrpklého remcání. Připomněl jí tím, že sedí ve vesnické radě Emondovy Role a tudíž je vlivný muž, jenž si zaslouží úctu. A s tou holí hrál na soucit. Doškář byl čiperný jako muž polovičního stáří. Něco chtěl. „Co mi přinášíš dneska, pantáto Buie?“
Cenn se narovnal a zapomněl se opřít o hůl. A zapomněl vynechat ten svůj obvyklý kyselý tón. „To všichni ti cizáci, co se sem hrnou a přinášejí všechno možný, co tu nechceme.“ Zřejmě zapomněl, že i ona je cizačka. Většina Dvouříčských na to zapomínala. „Divný způsoby, má paní. Neslušný šaty. Uslyšíš od ženských o těch způsobech, jak se oblíkají ty domanský coury, jestli už ti to neřekly.“ Náhodou se o tom doslechla od některých z nich, i když náhlý záblesk v Cennových očích prozrazoval, že by litoval, kdyby poslechla jejich požadavky. „Cizáci nám kradou jídlo od pusy a přebírají naše obchody. Ten tarabonskej chlapík a ta jeho hloupá výroba tašek, například. Bere lidi, co by se jinak mohli poslat na užitečnou práci. Vůbec mu nezáleží na dobru dvouříčskejch lidí. No, on...“
Faile se dál ovívala a přestala ho poslouchat, i když se tvářila, že mu věnuje veškerou pozornost. Byla to schopnost, kterou ji naučil její otec, a v takovýchhle chvílích nezbytná. Ano. Střešní tašky pantáty Hornvala budou konkurovat Cennovým doškům.
Ne každý měl na nově příchozí stejný názor jako Cenn. Haral Luhhan, kovář z Emondovy Role, se spojil s jedním domanským nožířem a klempířem z Almothské pláně a pantáta Aydaer najal tři muže a dvě ženy, kteří věděli něco o výrobě nábytku, řezbářství a také zlacení, i když tady na to rozhodně nebylo žádné zlato. Její křeslo, i Perrinovo, byla jejich práce a stejně dobrá, jako viděla jinde. Vlastně i Cenn si vzal půl tuctu pomahačů, a ne všichni pocházeli z Dvouříčí. Velice mnoho střech shořelo, když přišli trolloci, a všude vyrůstaly nové domy. Perrin neměl právo nechat ji poslouchat tyhle nesmysly samotnou.
Lidé z Dvouříčí ho možná prohlásili za svého pána – což bylo docela dobře, když je vedl k vítězství nad trolloky – a on si už možná pomalu uvědomoval, že to změnit nedokáže – což by tedy rozhodně měl, když se mu klaněli a říkali mu urozený pane Perrine do očí vzápětí poté, co jim řekl, aby to nedělali – ale on přesto zarytě odmítal všechnu parádu, která šla ruku v ruce s tím, být pánem, všechny ty věci, které lidé od svých pánů a paní očekávali. Horší bylo, že odmítal i povinnosti urozeného pána. Faile, jako nejstarší žijící dítě Davrama t’Ghaline Bashereho, urozeného pána z Bashere, Tyru a Sidony, strážce Mornské hranice, obránce Středozemí, vrchního maršála královny Tenobie Saldejské, je dokonale znala. Pravda, utekla, aby se stala hledačem rohu – a potom se toho všeho vzdala kvůli manželovi, nad čímž občas žasla – ale pamatovala si je. Perrin ji vyslechl, když mu to vysvětlovala, a dokonce na správných místech pokýval hlavou, ale snažit se ho přimět skutečně něco z toho udělat bylo jako snažit se koně přimět tančit sa’saru.
Cenn konečně dodrmolil a jen tak tak si vzpomněl a spolkl urážku, která se mu tlačila ze rtů.
„My s Perrinem jsme se rozhodli použít došky,“ řekla Faile klidně. Cenn ještě spokojeně přikyvoval, když dodala: „Ještě jsi je nedodělal.“ Trhl sebou. „Asi sis vzal víc střech, než dokážeš zvládnout, pantáto Buie. Jestli ta naše nebude brzy hotová, tak se asi budu muset zeptat pantáty Hornvala na ty jeho tašky.“ Cenn mohutně pohyboval rty, mlčky, protože kdyby si dala na střechu sídla byť jedinou tašku, ostatní by ji následovali. „Tvoje přednáška se mi líbila, ale jsem si jistá, že radši dokončíš moji střechu, než abys marnil čas zbytečným hovorem, jakkoliv příjemným.“
Cenn stiskl rty, chvíli se zlobně mračil, a pak předvedl strohou poklonu. Cosi zamumlal, nesrozumitelně až na přiškrcené „má paní“ na konci, a odešel, přičemž bušil holí do země. Ty věci, které lidé navymýšleli, aby plýtvali jejím časem. Perrin bude muset odvést svůj díl téhle práce, i kdyby ho měla svázat jako balík.
Zbytek již nebyl tak otravný. Kdysi robustní žena, na níž nyní záplatované květované šaty visely jako nějaký pytel, která přišla až z Tomovy Hlavy za Almothskou plání, se chtěla věnovat bylinkám a lektvarům. Vysoký a hubený Jon Ayellin, otírající si lysou hlavu, a kostnatý Thad Torfinn, kroutící si klopami kabátu, se hádali kvůli hranicím svých polí. Dva snědí Domanci v dlouhých kožených vestách, s nakrátko zastřiženými vousy, havíři, si mysleli, že cestou horami zahlédli stopy zlata a stříbra. A železa, i když to je až tolik nezajímalo. A nakonec šlachovitá Taraboňanka, s průsvitným závojem přes vyzáblý obličej a světlými vlasy spletenými do spousty cůpků, tvrdila, že bývala mistrovou tkadlenou koberců a že zná jejich výrobu.
Ženu se zájmem o bylinky Faile poslala za místním ženským kroužkem. Jestli Espara Soman znala to, co tvrdila, tak jí najdou místo pod jednou z vesnických vědem. Se všemi těmi nově příchozími, z nichž mnozí byli po cestě ve velmi špatném stavu, nebylo ve Dvouříčí jediné vědmy, která by neměla pomocnici nebo dvě, a všechny hledaly další. Možná to nebylo přesně to, co Espara chtěla, ale tady bude muset začít. Pár otázek objasnilo, že Thad ani Jon si skutečně nepamatují, kde leží jejich hranice – očividně se kvůli tomu hádali tak asi od doby, kdy se Faile narodila – takže jim nařídila, aby sporné území prostě rozdělili na poloviny. Což bylo zřejmě právě to, o čem si oba mysleli, že by udělala vesnická rada, a také důvod, proč si spor nechávali tak dlouho jenom pro sebe.
Ostatním udělila povolení, které chtěli. Vlastně žádné povolení ani nepotřebovali, ale bylo lepší dát jim hned od začátku na srozuměnou, kde leží autorita. Oplátkou za její radu a dost stříbra, aby nakoupili zásoby, si Faile od dvou Domanců vyžádala slib, že dají Perrinovi desátek z toho, co najdou, a navíc že označí i nález železa, o němž se mimochodem zmínili. Perrinovi se to nebude líbit, ale ve Dvouříčí neměli nic takového jako daně, a od urozeného pána se čekalo, že bude dělat věci a opatřovat věci, které vyžadovaly peníze. A železo bude stejně užitečné jako zlato. Co se Liale Mosrary týkalo, jestli Taraboňanka tvrdila, že je zručnější, než ve skutečnosti byla, tak její podnik dlouho nevydrží, ale pokud to opravdu uměla... Tři soukenice již zaručovaly, že kupci najdou víc než jen surovou vlnu, až sem příští rok zavítají z Baerlonu, a slušné koberce by znamenaly další obchodní artikl, který přinese další peníze. Liale slíbila první a nejlepší ze svého stavu panskému domu a Faile velkoryse kývla, že dar přijímá. Jestli a až se koberce objeví, mohla by dát víc. Podlahy tu potřebovaly něčím přikrýt. V celku všichni vypadali docela spokojeně. Dokonce i Jon a Thad.