Okamžitě otevřela oči. Každý krok s použitím potřeby se dělal poslepu, z nezbytí, a i když vás každý donesl blíž k tomu, co jste hledaly, mohl vás taky hodit do jámy plné zmijí nebo vám mohl lev, vyrušený nad kořistí, ukousnout nohu.
Tady žádní lvi nebyli, ale to, co tu bylo, bylo znepokojivé. Bylo jasné poledne, nicméně to jí starosti nedělalo. Čas tady plynul jinak. Držely se s Elain za ruce na dlážděné ulici obklopené domy z cihel a kamene. Obytné domy i krámky zdobily složité vlysy a římsy. Taškové střechy zdobily báně a přes ulici se klenuly dřevěné a kamenné mosty, občas ve výšce třetího i čtvrtého poschodí. Na rozích ležely hromady odpadků, starých šatů a rozbitého nábytku a kolem se hemžily zástupy krys, občas se některé zastavily a neohroženě a vyzývavě na ně zaprskaly. Občas se ulicí mihli a zase zmizeli lidé, kteří se na okamžik prosnili do Tel’aran’rhiodu. Z mostu s řevem spadl jakýsi muž a zmizel, než dopadl na dláždění. Tucet kroků směrem k nim uběhla vyjící žena v rozedraných šatech, než se také ztratila. Ulicemi se rozléhal vyděšený křik a jek a někdy i drsný smích s nádechem šílenství.
„Tohle se mi nelíbí,“ podotkla Elain ustaraně.
V dálce se nad městem zvedala velká, jako kost bílá věž, která daleko převyšovala ostatní věže, z nichž mnohé byly propojené můstky, vedle nichž ty, pod nimiž procházely, vypadaly nízko. Byly v Tar Valonu, v části, kde Nyneiva naposledy zahlédla Leanu. Leana nebyla moc vstřícná ohledně toho, co tady dělala. S úsměvem prohlašovala, že zvyšuje úctu a legendu o tajuplných Aes Sedai.
„Na tom vůbec nezáleží,“ prohlásila rozdurděně Nyneiva. „Nikdo v Tar Valonu neví nic o světě snů. Tady na nikoho nenarazíme.“ Žaludek se jí obrátil, když se před nimi náhle zjevil muž se zakrvácenou tváří a potácel se směrem k nim. Neměl ruce, jenom krvácející pahýly.
„Tak tohle jsem nemyslela,“ zamumlala Elain.
„Vypadnem odsud.“ Nyneiva zavřela oči. Potřeba.
Posun.
Byly ve Věži v nástěnnými koberci ověšené chodbě. Baculatá dívka v šatu novicky se zjevila o tři kroky dál, a když je uviděla, velké oči se jí rozšířily ještě víc. „Prosím,“ zafňukala. „Prosím?“ A byla pryč.
Náhle Elain zalapala po dechu: „Egwain!"
Nyneiva se prudce otočila, ale chodba byla prázdná.
„Viděla jsem ji,“ trvala na svém Elain. „Vím, že ano.“
„Asi se dokáže dotknout Tel’aran’rhiodu i v normálním snu, jako všichni ostatní,“ řekla jí Nyneiva. „Hlavně pokračujme v tom, proč jsme sem přišly.“ Začala se cítit víc než jenom znepokojená. Znovu se uchopily za ruce. Potřeba.
Posun.
Nebylo to obyčejné skladiště. Police lemující stěny tvořily dvě krátké řady i uprostřed, úhledně zaskládané krabicemi nejrůznějších tvarů a velikostí. Některé byly z obyčejného dřeva, jiné vyřezávané či lakované, byly tu věci zabalené v látce, sošky a figurky, podivné tvary zdánlivě ze skla nebo kovu, křišťálu, kamene i polévaného porcelánu. Nyneiva nepotřebovala víc, aby poznala, že to musejí být předměty jediné síly, nejspíš ter’angrialy, možná i nějaké angrialy a sa’angrialy. Taková rozsáhlá sbírka a tak úhledně uložená nemohla být nikde jinde než ve Věži.
„Nemyslím, že má smysl chodit někam dál,“ řekla Elain zklamaně. „Nevím, jak bychom odsud mohly někdy něco získat.“
Nyneiva se krátce zatahala za cop. Kdyby tu skutečně bylo něco, co by mohly použít – muselo tu něco takového být, pokud moudré nelhaly – tak by musel existovat způsob, jak se k tomu dostat i v bdělém světě. Angrialy a jim podobné nebyly nijak zvlášť hlídané. Obvykle, když byla ve Věži, je strážil jen zámek a mladší novicka. Dveře tady byly z těžkých prken se zasazeným těžkým železným zámkem. Nepochybně byl zamčený, ale ona si ho v duchu představila jako odemčený a zatlačila.
Dveře se otevřely do strážnice. U jedné stěny stály úzké postele, jedna nad druhou, a u druhé halapartny v držácích. Za těžkým otlučeným stolem obestavěným stoličkami byly další dveře, opásané železem, se zasazenou mřížkou.
Když se obrátila k Elain, náhle si uvědomila, že dveře jsou opět zavřené. „Jestli se nedokážeme dostat k tomu, co potřebujeme tady, tak to třeba půjde někde jinde. Totiž, možná to dokáže něco jinýho. Aspoň teď máme náznak. Myslím, že tohle jsou ter’angrialy, u kterých ještě nikdo nepřišel na to, k čemu slouží. To je jediný důvod, proč by je hlídali takhle. V jejich blízkosti by mohlo být nebezpečný i usměrňovat.“
Elain se na ni suše podívala. „Ale když to zkusíme znovu, nepřenese nás to prostě zpátky? Leda... Leda ti moudré řekly, jak vyloučit nějaké místo z pátrání.“
To neřekly – nebyly ochotné jí prozradit nic – ale na místě, kde otevřete zámek tím, že si myslíte, že je otevřený, by mělo být možné cokoliv. „To přesně my uděláme. Soustředíme se v hlavě na to, že to, co chceme, není v Tar Valonu.“ Mračíc se na police dodala: „A vsadím se, že je to ter’angrial, o kterým nikdo neví, k čemu slouží.“ Ačkoliv jak by to mohlo přesvědčit sněmovnu, aby podpořila Randa, to si neuměla představit.
„Potřebujeme ter’angrial, co není v Tar Valonu,“ řekla Elain, jako by chtěla přesvědčit sama sebe. „No dobře. Pokračujme.“
Natáhla ruce a Nyneiva je po chvíli uchopila. Nyneiva si nebyla jistá, jak se stalo, že ona trvá na tom, že budou pokračovat. Chtěla opustit Salidar, ne najít důvod k tomu, aby zůstaly. Ale jestli to zajistí, že salidarské Aes Sedai podpoří Randa...
Potřeba. Ter’angrial. Ne v Tar Valonu. Potřeba.
Posun.
Kdekoliv byly, tohle město za rozbřesku nebyl Tar Valon. O necelých dvacet kroků dál na široké dlážděné ulici začínal bílý kamenný most se sochami po obou stranách, klenoucí se přes kameny obložený kanál. Padesát kroků na druhé straně stál další. Všude se zvedaly štíhlé, balkony lemované věže, jako oštěpy prostrčené kulatými otvory vyříznutými do zdobené pláštěnky. Každá budova byla bílá, dveře a okna tvořily velké lomené oblouky, občas dvojité i trojité. Na těch velkolepých budovách shlížely dlouhé balkony s bíle natřeným mřížovím na ulice a kanály, a bílé kupole se šarlatovými či zlatými pruhy se zdvihaly do špiček ostrých jako vrcholky věží.
Potřeba. Posun.
Docela dobře to mohlo být jiné město. Ulice byly užší a nerovně dlážděné, z obou stran stlačované domy pět i šest poschodí vysokými, s loupající se bílou omítkou, pod níž byly na mnoha místech vidět cihly. Tady žádné balkony nebyly. Kolem bzučely mouchy a bylo těžké poznat, jestli ještě pořád svítá, protože dole u země se natahovaly stíny.
Vyměnily si pohledy. Nevypadalo příliš nadějně, že tady najdou nějaký ter’angrial, ale už zašly příliš daleko, aby se zastavily. Potřeba.
Posun.
Nyneiva kýchla, než dokázala otevřít oči, a znovu, jakmile je otevřela. Při každém kroku se do vzduchu zvedala oblaka prachu. Tohle skladiště zdaleka nebylo takové jako ve Věži. Truhlice, bedýnky a sudy zaplňovaly malou místnost a hromadily se všelijak na sobě, takže mezi nimi zůstala jen uzounká ulička, a na všem ležela tlustá vrstva prachu. Nyneiva kýchla tak silně, až měla dojem, že jí spadnou boty – a prach zmizel. Všechen. Elain se tvářila poťouchle. Nyneiva neřekla nic, jenom se v duchu pevně soustředila na místnost bez prachu. Měla si na to vzpomenout.