Když se rozhlédla po té změti, povzdechla si. Místnost nebyla větší než ta, kde spala jejich těla v Salidaru, jenže prohledat tohle všechno... „To bude trvat týdny.“
„Můžeme to zkusit znovu. Aspoň nám to mohlo ukázat, co máme prohlížet.“ Elain mluvila stejně pochybovačně, jako se Nyneiva cítila.
Přesto, byl to stejně dobrý návrh jako každý jiný. Nyneiva zavřela oči a znovu došlo k posunu.
Když se opět podívala, stála na konci uličky dál ode dveří a hleděla na hranatou dřevěnou truhlu, která jí sahala nad pas. Železné pásy vypadaly zrezivělé a do truhly samotné jako by někdo aspoň dvacet let mlátil kladivem. Méně pravděpodobné úložiště pro něco užitečného, zvláště ter’angrial, si Nyneiva ani neuměla představit. Ale Elain stála hned vedle ní a koukala na truhlici.
Nyneiva položila ruku na víko – panty se otevřou hladce – a zatlačila. Neozvalo se dokonce ani vrznutí. Uvnitř ležely dva meče pokryté silnou vrstvou rzi a stejně zarezlý kyrys s prožranou dírou na změti do látky zabalených balíčků a něčeho, co vypadalo jako pozůstatky starého mandlu a kusy nádobí.
Elain sáhla na kotlík se zlomeným držadlem. „Ne týdny, ale aspoň zbytek noci.“
„Ještě jednou?“ navrhla Nyneiva. „Nemůže to uškodit.“ Elain pokrčila rameny. Zavřít oči. Potřeba.
Nyneiva se natáhla a rukou se dotkla čehosi tvrdého a oblého, pokrytého tlející látkou. Když otevřela oči, měla Elain ruku položenou vedle její. Mladší žena se usmívala od ucha k uchu.
Dostat to ven nebylo snadné. Ta věc nebyla právě malá a ony musely přesouvat potrhané kabáty, zprohýbané rendlíky a balíčky, v nichž byly sošky a vyřezávaná zvířata a všechno možné harampádí. Jakmile tu věc dostaly ven, musely ji držet mezi sebou. Vypadala jako velká zploštělá koule zabalená v rozpadající se látce. Když látku stáhly, ukázalo se, že je to mělká mísa ze silného křišťálu, přes loket v průměru, a uvnitř bylo vyřezáno cosi, co vypadalo jako převalující se mračna.
„Nyneivo,“ řekla Elain pomalu, „myslím, že tohle je...“
Nyneiva sebou trhla a málem pustila svůj konec mísy, jelikož ta náhle získala světle modrou barvu a vyřezávané mraky se pomalu převalovaly. O zlomek vteřiny později to zase byl čistý křišťál a vyřezávané mraky byly nehybné. Jenže ona si byla jistá, že nejsou stejné jako předtím.
„Je to ono,“ zvolala Elain. „Je to ter’angrial. A vsadím se o cokoliv, že má něco společného s počasím. Ale nejsem dost silná, abych ho zvládla sama.“
Nyneiva se nadechla a snažila se uklidnit. „Nedělej to! Neuvědomuješ si, že se můžeš utišit, takhle se zamotat s ter’angrialem, když nevíš, co dělá?“
Ta hloupá holka ještě měla drzost se na ni překvapeně zamračit. „Tohle je to, pro co jsme sem přišly, Nyneivo. A myslíš si snad, že je tu někdo, kdo ví o ter’angrialech víc než já?“
Nyneiva si odfrkla. Že ta ženská měla pravdu, ještě neznamenalo, že by ji neměla varovat. „Já neříkám, že není nádherný, jestli tohle dokáže něco s počasím – je to přímo skvělý – jenže nechápu, jak to může být ta věc, co potřebujeme. Tohle sněmovnu nepostrčí k Randovi ani od něj.“
„Co potřebuješ ‚není vždy to, co chceš',“ ocitovala Elain. „Lini to říkávala, když mě nepustila na projížďku nebo šplhat po stromech, ale možná to platí i tady.“
Nyneiva si odfrkla znovu. Možná to platilo, ale ona zrovna teď chtěla to, co chtěla. Bylo to snad tolik?
Mísa se jim vytratila z rukou a teď bylo na Elain, aby se polekala a zamumlala, že si na to nikdy nezvykne. Truhlice byla taky zavřená.
„Nyneivo, když jsem usměrnila do té mísy, cítila jsem... Nyneivo, není to jediný ter’angrial v téhle místnosti. Myslím, že jsou tu i angrialy a možná dokonce sa’angrialy.“
„Tady?“ řekla Nyneiva nevěřícně a rozhlížela se po přeplněné místnůstce. Ale když tady byl jeden, proč ne dva? Nebo deset, nebo sto? „Světlo, už neusměrňuj! Co kdybys třeba náhodou jeden z nich spustila? Mohla by ses utiš –“
„Já vím, co dělám, Nyneivo. Vážně. Vím to. Nyní musíme zjistit, kde přesně ten pokoj je.“
To se ukázalo jako nesnadný úkol. Ačkoliv byly závěsy na dveřích celé prorezavělé, dveře nebyly překážkou, ne v Tel’aran’rhiodu. Potíže začaly pak. Šerá úzká chodba za dveřmi měla na konci jen jedno malé okénko a z toho byla vidět jenom bíle omítnutá zeď přes ulici. Sešly dolů po ošlapaných kamenných schodech, ale moc jim to nepomohlo. Ulice klidně mohla být ta první, kterou v tomhle městě viděly, ať to bylo kdekoliv, všechny domy si byly podobné jako vejce vejci. Krámky v ulici neměly žádné vývěsní štíty a jediné, co označovalo hostince, byly modře natřené dveře. Červené zřejmě ukazovaly taverny.
Nyneiva se vydala hledat nějaký milník, něco, co by jim ukázalo, kde jsou. Něco, co by ukázalo, ve kterém městě jsou. Všechny ulice vypadaly jako ta první, ale ona našla most, obyčejný kamenný most, ne jako ty, které viděla předtím, a bez soch. Z prostředka mostu viděla jenom kanál, jenž se v obou směrech spojoval s dalšími, další mosty a další budovy s oprýskanou bílou omítkou.
Náhle si uvědomila, že je sama. „Elain.“ Ticho, jen ozvěna jejího hlasu. „Elain? Elain!“
Zlatovlasá žena se vynořila za rohem u paty mostu. „Tady jsi,“ vydechla Elain. „Vedle tohohle místa vypadá i králičí doupě jako dobře naplánované. Na chvilku jsem se otočila a tys už byla pryč. Našla jsi něco?“
„Vůbec nic.“ Nyneiva se znovu podívala na kanál, než se připojila k Elain. „Nic užitečnýho.“
„Alespoň si můžeme být jisté, kde jsme. Ebú Dar. Musí to být on.“ Elainin krátký kabátek a široké kalhoty se změnily na zelené hedvábné roucho se záplavou krajek na manžetách, vysokým, složitě vyšívaným límcem a úzkým výstřihem, sahajícím značně hluboko mezi ňadra. „Nenapadá mě žádné jiné město s tolika kanály, kromě Illianu, a tohle rozhodně není Illian.“
„To doufám,“ řekla Nyneiva chabě. Dokonce ji vůbec nenapadlo, že by je jejich pátrání naslepo mohlo zavést do Sammaelova doupěte. Uvědomila si, že se i její šaty změnily, tmavomodré hedvábí vhodné na cesty spolu s lněným pláštěm. Nechala plášť zmizet, ale šaty si nechala.
„Ebú Dar se ti bude líbit, Nyneivo. Ebúdarské vědmy vědí víc o bylinkách než kdo jiný. Dokážou napravit cokoliv. Musejí, protože Ebúdarci začínají souboje kvůli kýchnutí, šlechtici i obyčejní lidé, muži i ženy.“ Elain se zahihňala. „Tom říkal, že tam kdysi žili levharti, ale odešli, protože zjistili, že Ebúdarci jsou příliš nedůtkliví, aby se s nimi dalo žít.“
„To je moc pěkný,“ řekla jí Nyneiva, „ale pro mě za mě se můžou probodávat, jak jen se jim zlíbí. Elain, můžeme klidně odložit prsteny a vyspat se. Nemohla bych se odsud vrátit do toho pokoje, ani kdybych měla dostat šátek, až se tam dostanu. Kdyby jenom existoval způsob, jak bychom si mohly udělat mapu...“ Zachmuřila se. Stejně dobře mohla chtít v bdělém světě křídla. Kdyby dokázaly zmapovat Tel’aran’rhiod, mohly by získat tu mísu.
„Tak prostě budeme muset jet do Ebú Daru a hledat,“ prohlásila Elain pevně. „Ve skutečném světě. Aspoň víme, ve které části města hledat.“
Nyneiva se rozzářila. Ebú Dar ležel od Salidaru jen pár set mil po Eldar. „To zní moc dobře. A tak se dostaneme pryč dřív, než nám to všechno spadne na hlavu.“