„Opravdu, Nyneivo. Je tohle pořád ještě pro tebe to nejdůležitější?“
„Je to jediný důležitý. Napadá tě něco jinýho, co se dá udělat tady?“ Elain zakroutila hlavou. „Pak se klidně můžem vrátit. Ráda bych se dneska v noci trochu prospala.“ Nedalo se poznat, kolik času uplynulo v bdělém světě během pobytu v Tel’aran’rhiodu. Občas hodina tam byla hodina tady, občas den i víc. Naštěstí to zřejmě nefungovalo obráceně, nebo aspoň ne moc, jinak mohl člověk ve spánku umřít hlady.
Nyneiva vystoupila ze sna...
...a otevřela oči, zírajíc upřeně na polštář, který byl stejně propocený jako ona. Otevřeným oknem dovnitř nezavál ani záchvěv vánku. Na Salidar padlo ticho, nejhlasitěji teď znělo tiché volání bukačů. Nyneiva se posadila, rozvázala šňůrku na krku a sundala pokroucený kamenný prsten. Malou chvíli hladila Lanův těžký zlatý. Elain se zavrtěla, pak se posadila, zívla a usměrněním zapálila pahýl svíčky.
„Myslíš, že to k něčemu bude?“ zeptala se Nyneiva tiše.
„To nevím.“ Elain se odmlčela, aby rukou zakryla zívnutí. Jak se té ženské dařilo vypadat při zívání tak hezky, když měla vlasy jako vrabčí hnízdo a líčko jí hyzdil rudý otisk od polštáře? Tohle tajemství by mohla vypátrat jedině Aes Sedai. „Co já vím, je, že ta mísa by mohla dělat něco s počasím. Vím o ukrytém skladišti ter’angrialů a angrialů, které je třeba předat do správných rukou. Je naší povinností vydat je sněmovně. Nebo aspoň Sheriam. Vím, že jestli je tohle nepřiměje podpořit Randa, tak budu hledat, dokud nenajdu něco, co je přesvědčí. A vím, že chci spát. Nemůžeme si o tom promluvit až ráno?“ Bez čekání na odpověď zhasila svíčku, stočila se zase na posteli do klubíčka, a jakmile se hlavou dotkla polštáře, dýchala zhluboka a pomalu ze spánku.
Nyneiva se znovu natáhla a zírala na temný strop. Aspoň budou brzy na cestě do Ebú Daru. Možná zítra. Nejdéle za den za dva, aby se mohly připravit na cestu a zastavit proplouvající říční bárku. Nejdéle...
Náhle si vzpomněla na Theodrin. Jestli jim budou přípravy trvat dva dny, Theodrin bude chtít své dvě schůzky, jako že kachna má peří. A čekala, že Nyneiva dnes v noci nepůjde spát. Nemohla to sice zjistit, ale...
Nyneiva si ztěžka povzdechla a vylezla z postele. V místnosti nebylo moc místa, ale ona ho využila dobře, a s každou chvílí byla stále rozzlobenější. Chtěla se jenom dostat odsud. Řekla, že se neumí poddávat, ale možná umí utíkat. Bylo by tak krásné usměrňovat, kdykoliv by chtěla. Ani si nevšimla, že jí po tvářích začaly stékat slzy.
14
Sny a noční můry
Při pohledu na Nyneivu a Elain Egwain nevystoupila ze sna, ona z něj přímo vyskočila. Ne zpátky do svého spícího těla v Cairhienu – noc na to byla ještě příliš mladá – ale do rozlehlé černoty vyplněné pomrkávajícími světélky, kterých bylo mnohem víc než hvězd na nejjasnějším nebi, každé ostré a jasné, kam až dohlédla. Tedy, kdyby tu měla oči. Bez tvaru se vznášela v nekonečnu mezi Tel’aran’rhiodem a bdělým světem, v úzkém prostoru mezi snem a skutečností.
Kdyby tady měla srdce, bylo by jí teď bušilo jako splašený bubínek. Myslela si, že ji nezahlédly, ale co pod Světlem dělaly tam, v té části Věže, kde nebylo nic zajímavého? Na svých nočních výpravách se pečlivě vyhýbala amyrlinině pracovně, obydlí novicek, dokonce i obydlí přijatých. Vždycky se zdálo, že když na tom místě není Nyneiva nebo Elain nebo obě, je tam někdo jiný. Mohla samozřejmě za Nyneivou a Elain přijít – rozhodně uměly zachovávat tajemství – ale něco ji od toho zrazovalo. Zdálo se jí, že to dělá, a vždycky jí to připadalo jako noční můra. Ne taková, ze které se probudíte zmáčení studeným potem, ale taková, při které se neklidně převalujete. Ty druhé ženy. Věděly Aes Sedai v Salidaru, že se ve světě snů po Věži potulují cizinky? Aspoň pro ni byly ty ženy cizí. A pokud to nevěděly, ona neměla možnost, jak je varovat. Nemohla nic podniknout. Všechno to bylo tak rozčilující.
Kolem ní vířil veliký oceán třpytivé tmy, zdánlivě se pohyboval, zatímco ona visela nehybně. Jako ryba, která je v tomto oceáně doma, sebevědomě plavala, aniž by na to potřebovala myslet víc než ta ryba. Mihotavá světélka kolem ní byly sny, všechny sny všech lidí na celém světě. Na všech světech, místech, která se ani nepodobala světu, který znala, světech, které se mu vůbec nepodobaly. O nich jí jako první vyprávěla Verin Sedai a moudré to potvrdily, a ona sama občas zahlédla věci, jež sem nahlížely, v jejichž existenci prostě nedokázala uvěřit, dokonce ani ve snu ne. Nebyly to noční můry – ty byly zřejmě vždycky zalité červenou, modrou či kalně šedou hlubokého stínu – ale byly plné neuvěřitelných věcí. Lepší bylo se jim vyhnout. Do těchto světů očividně nepatřila. Nahlédnout do takového snu bylo jako ocitnout se mezi rozbitými zrcadly, všechno kroužilo a nedalo se poznat, kde je nahoře a kde dole. Dělalo se jí z toho špatně od žaludku, a i když tady žádný neměla, bude ho mít, až se zase vrátí do svého těla. Zvracení nebyl zrovna nejlepší způsob, jak se probudit.
Pár takovýchto věcí zjistila sama, navíc k tomu, co ji naučily moudré, dokonce se vydávala tam, kam by jí vstoupit zabránily. A přesto... Nepochybovala, že by poznala víc, mnohem víc, kdyby se jí přes rameno dívala chodící ve snu. Říkala jí, že tohle je zatím příliš nebezpečné a tamto úplně zakázané, pravda, ale také radila, co by měla vyzkoušet. Už dávno zvládala jednoduché věci, které snadno odhalila – no, ne snadno, snadné to nikdy nebylo – a dostala se do bodu, kde dokázala sama přijít na další krok, ale byly to kroky, na které moudré chodící ve snu přišly už dávno. Tomu, co jí samotné zvládnout trvalo měsíc, ji ony mohly naučit za noc, za hodinu. Až se rozhodnou, že je připravená. Do té doby ne. Tolik ji to rozčilovalo, když jediné, co chtěla, bylo se učit. Naučit se všemu. Hned.
Všechna světla si byla podobná jako vejce vejci, a přesto se hrstku naučila rozeznat. Jak přesně to dělá, nevěděla, což ji hrozně zlobilo. Dokonce ani moudré samy to nevěděly. Přesto, jak jednou určila, který sen patří které osobě, dokázala sen dotyčné osoby najít znovu, jako kdyby vystřelila šíp na cíl, bez ohledu na to, jestli ten člověk odcestoval třeba na druhý konec světa. Tohle světýlko byla Berelain, první z Mayene, žena, již Rand ustanovil do vedení v Cairhienu. Nahlédnutí do Berelaininých snů Egwain vyvádělo z míry. Obvykle se nelišily od snů ostatních žen – žen, které se stejnou měrou zajímaly o moc, politiku a poslední módu v odívání – ale Berelain občas snila o mužích, dokonce o mužích, které Egwain znala, způsobem, z něhož se začervenala, kdykoliv si na to vzpomněla.
A ta lehce ztlumená záře támhle, to byl Rand, jeho sny byly strážené za ochranou spletenou ze saidínu. Téměř se zastavila – dráždilo ji, že něco, co nevidí ani nenahmatá, ji dokáže odrazit jako kamenná zeď – ale místo toho jen proletěla kolem. Nijak ji nelákalo strávit další noc marným počínáním.
Tohle místo ohýbalo vzdálenosti stejně, jako to Tel’aran’rhiod dělal s časem. Rand spal v Caemlynu, pokud si neodskočil do Tearu – Egwain by velmi ráda zjistila, jak to dělá – ale jen kousek od jeho snu Egwain narazila na další světýlko, které poznala. Bair, v Cairhienu, stovky leguí od Randa. Ať už byl Rand kdekoliv, Egwain věděla jistě, že tuto noc není v Cairhienu. Jak to dělá?