Pole světel se prudce řítilo kolem, jak se Egwain vrhla pryč od snu moudré. Kdyby byla zahlédla i Amysin a Melainin, nebyla by uprchla, ale pokud druhé dvě chodící ve snu nespaly a nesnily, mohly by chodit ve snu. Jedna z nich mohla být tam, kde byla Egwain, dokonce připravená se k ní vrhnout a vytáhnout ji ze sna nebo ji vtáhnout do vlastního snu chodící ve snu. Egwain pochybovala, že by je dokázala zarazit, alespoň zatím ne. Byla by vydána druhé ženě na milost a nemilost, právě jako součást jejího snu. Podržet si vlastní vědomí uvnitř snu někoho jiného bylo už tak dost těžké, i když byl snílek jen obyčejná osoba, která netušila, co se děje, ačkoliv to bylo skoro stejně těžké jako dostat se ven dřív, než se dotyčnému o vás přestalo zdát, což před probuzením nebylo příliš pravděpodobné, když jste skutečně byli v jejich snu. S chodící ve snu, která si vlastní sny uvědomuje stejně jako bdělý svět, to bylo zhola nemožné. A to by byla ta nejlepší část.
Začínalo jí docházet, že se chová hloupě. Utíkat nebylo k ničemu. Kdyby ji Amys nebo Melain našly, už by byla někde jinde. Vlastně by se mohla hnát přímo jim do náručí. Proud světel nezpomalil, prostě se na místě zastavil. Tak to tu chodilo.
Rozčileně zapřemýšlela nad tím, co dělat dál. Kromě toho, naučit se o Tel’aran’rhiodu, co jenom půjde, tu jejím hlavním cílem bylo napaběrkovat pár útržků událostí ze světa. Občas se zdálo, že jí moudré nehodlají říci ani to, jestli už vyšlo slunce, když se nemohla podívat sama. Říkaly, že se nesmí rozrušovat. Jak by se tomu mohla vyhnout, přemítat o tom, co nevěděla? Právě tohle dělala v Bílé věži, snažila se zjistit něco o tom, co má Elaida v plánu. A Alviarin. Hrozně nerada něco nevěděla. Nevědomost byla, jako kdyby náhle oslepla a ohluchla.
No, celá Věž teď patřila k zakázaným položkám na seznamu. Muselo to tak být, když si již nebyla jistá, které části jsou bezpečné. Zbytek Tar Valonu byl již vyloučen, počtvrté málem nakráčela ze všech věcí do ženy s měděnou pletí, která tentokrát spokojeně pokyvovala hlavou, když studovala stáj, jež vypadala, jako by byla čerstvě vymalována namodro. Ať už ta žena byla kdokoliv, neprosnila se do Tel’aran’rhiodu jen na chvilku a náhodou. Nezmizela jako obyčejný snílek, a vypadala, jako by byla z mlhy. Očividně používala ter’angrial, což znamenalo, že je to téměř jistě Aes Sedai. Egwain věděla jen o jediném ter’angrialu, který umožňoval přístup do světa snů bez usměrňování, a ten měly Nyneiva a Elain. Štíhlá žena však nemohla být Aes Sedai dlouho. Byla krásná – a oblečená v pohoršlivě tenkých šatech – a zdálo se, že je v Nyneivině věku, ne bezvěká.
Egwain by se ji možná pokusila sledovat – koneckonců to mohla být černá adžah, ty totiž ukradly snový ter’angrial – ale riziko, že bude objevena, dokonce lapena, postavené proti tomu, že nikomu nemohla říci, co zjistila, ne, dokud si nebude moci opět promluvit s Nyneivou a Elain, ne, pokud by nezjistila něco tak hrozného, že by na tom všechno záviselo... Koneckonců, černé adžah byly věcí Aes Sedai, odhlédla-li od všech ostatních důvodů, proč udržovat tajemství, která nemohla prozradit každému. Vůbec neměla na vybranou.
Nepřítomně si prohlížela nejbližší světla v temnotě, avšak žádné z nich nepoznala. Světla kolem ní se vůbec nehýbala, byla jako mihotající se hvězdy zamrzlé v průzračném černém ledu.
Ve světě snů bylo pro klid její mysli v poslední době mnoho cizinek. Vlastně byly dvě, ale bylo to o dvě víc, než bylo vhodné. Žena s měděnou pletí a ještě jedna, hřmotně pohledná žena, pohybující se cílevědomě, s modrýma očima a odhodlaným výrazem. Odhodlaná žena – jak na ni Egwain myslela – musela být schopná vstoupit do Tel’aran’rhiodu o své vlastní vůli – vypadala hodně pevná, ne jako vyřezaná z mlhy – a ať už byla kdokoliv, ať už měla jakýkoliv důvod tu být, pohybovala se po Věži častěji než Nyneiva, Elain Sheriam a ty ostatní dohromady. Zdálo se, že je snad všude. Kromě ve Věži překvapila Egwain i při jejím posledním výletu do Tearu. Ovšem že ne v noci, kdy byla domluvená schůzka. Ta ženská se potloukala po Srdci Kamene a zlostně si mumlala. A byla v Caemlynu při Egwaininých posledních dvou výpravách.
Pravděpodobnost, že odhodlaná žena je černá adžah, byla stejně velká, jako že je jí ta druhá žena, ale obě zase mohly být ze Salidaru. Vlastně obě mohly být ze samotné Věže. Jelikož tu byl dost velký rozkol, aby jedna strana špehovala druhou, dřív nebo později se věžové Aes Sedai o Tel’aran’rhiodu dozvědí také, pokud už o něm nevěděly. Obě cizinky přinesly pouze otázky bez odpovědí. Egwain napadlo jedině to, že se jim má vyhýbat.
Jistě, v poslední době se snažila ve světě snů vyhnout každému. Začala se ohlížet přes rameno, pořád měla dojem, že se za ní někdo plíží, že vidí různé věci. Měla dojem, že zahlédla Randa a Perrina, dokonce i Lana, jakoby koutkem oka. Samozřejmě si to jenom představovala, nebo se možná náhodou dotkla jejich snů, ale vzhledem ke všemu ostatnímu byla nervózní jako kočka v psím kotci.
Zamračila se – nebo by to udělala, kdyby měla obličej. Jedno z těch světýlek vypadalo... Ne povědomé, tohle neznala. Ale jako by ji... přitahovalo. Kamkoliv se podívala, zase se vrátila k tomu jiskřícímu bodu.
Třeba by se mohla znovu pokusit najít Salidar. To znamenalo počkat, až Nyneiva a Elain budou opouštět Tel’aran’rhiod – jejich sny, samozřejmě, znala od pohledu, ve spánku se tiše zahihňala – a zatím tucet pokusů nalézt Salidar skončilo se stejným výsledkem, jako když se snažila projít ochranou postavenou kolem Randových snů. Vzdálenost a poloha tady neměly žádný vztah k ničemu v bdělém světě. Amys říkala, že tady žádné vzdálenosti ani poloha nejsou. Na druhou stranu to bylo stejně dobré jako –
Středobod, k němuž se pohledem neustále vracela, začal překvapivě připlouvat blíž k ní a zvětšoval se, až se to, co vypadalo jako vzdálená hvězda, změnilo v bílý měsíc v úplňku. Zažehla se v ní jiskřička strachu. Dotknout se snu, nahlédnout dovnitř, bylo snadné – prst na hladině vody, dotek tak lehký, že se voda zvedne k prstu, ale povrch není ani na okamžik narušen – nicméně to vše se mělo dít na její popud. Chodící ve snu si sama našla sen, sen si nehledal ji. Přála si, aby sen odletěl, přála si, aby se hvězdnatá krajina zase pohnula. Pohnulo se však jenom to jedno světýlko, rozšířilo se, až jeho bílé světlo zabíralo celé její zorné pole.
Egwain se zoufale snažila odtáhnout. Bílé světlo. Nic než bílé světlo, pohlcovalo ji...
Zamrkala a užasle hleděla. Všude kolem ní se rozkládal les obrovských bílých sloupů. Většina z nich vypadala rozmazaně, nezřetelně, zvlášť ty, co byly hodně daleko, ale jedinou skutečně ostrou věcí zde byl Gawyn, klusal k ní po bílých dlaždicích podlahy v prostém zeleném kabátci a jeho výraz byl směsicí úzkosti a úlevy. Rozhodně to byl téměř Gawynův obličej. Gawyn možná nebyl tak úžasný jako jeho polobratr Galad, stále však byl velmi pohledný muž, ale tahle tvář vypadala... obyčejně. Pokusila se pohnout a nedokázala to, ne nějak výrazně. Stála zády ke sloupu a řetězy jí držely zápěstí nad hlavou.
Tohle musel být Gawynův sen. Z bezpočtu světelných teček se zastavila poblíž té jeho. A nějak ji to vtáhlo dovnitř. Jak, byla otázka na později. Teď chtěla vědět, proč se mu zdá, že ji drží jako vězně. Na tuto pravdu se v duchu upnula. Tohle je sen, sen někoho jiného. Ona byla sama sebou, ne tím, čím ji chtěl mít on. Nebrala nic z toho, co tu bylo, jako skutečnost. Nic tady se nedotýkalo jejího pravého já. Tyhle pravdy si v duchu opakovala jako zaříkávadlo. Díky tomu bylo obtížné myslet na něco jiného, ale dokud na to bude pořád myslet, může si dovolit tu zůstat. Alespoň na dost dlouho, aby zjistila, jaké podivné výstřelky se tomu muži honí hlavou. Držet ji jako vězně!