Náhle z podlahy vyšlehl ohromný plamen a převalil se tady jedovatě žlutý dým. Z ohnivého pekla vystoupil Rand oblečený ve zlatem vyšívané červené jako král, postavil se Gawynovi a oheň a kouř zmizely. Jenomže on vůbec nevypadal jako Rand. Skutečný Rand byl asi stejně vysoký a rozložitý jako Gawyn, ale tenhle obraz Gawyna dobře o hlavu převyšoval. V obličeji se matně podobal Randovi, rysy však byly drsnější a tvrdší, chladná tvář vraha. Tenhle muž se taky opovržlivě šklebil. „Nedostaneš ji,“ prskl.
„Neudržíš ji,“ odpověděl klidně Gawyn a oba muži náhle drželi meče.
Egwain zírala. Takže ji nevěznil Gawyn. Jemu se zdá, že ji zachraňuje! Před Randem! Čas opustit tohle šílenství. Soustředila se na to, že je venku, zpátky v černotě, a dívá se na tohle zvenčí. Nic se nestalo.
Meče třeskly o sebe a oba muži se pustili do smrtonosného tance. Tedy smrtonosného, kdyby tohle nebyl jen sen. Celé to byl nesmysl. Ze všech věcí snít o šermířském souboji. A nebyla to noční můra. Vše zde vypadalo normálně, byť nezřetelně, barvy byly rozpité. „Sny muže jsou bludiště, které nezná ani on sám,“ řekla jí kdysi Bair.
Egwain zavřela oči a z celé duše se soustředila. Venku. Je venku a dívá se dovnitř. V hlavě nemá místo na nic jiného. Je venku, dívá se dovnitř. Venku, dovnitř. Venku!
Opět otevřela oči. Souboj se blížil k závěru. Gawyn vrazil Randovi meč do hrudi, a jak se Rand hroutil k zemi, Gawyn vytáhl čepel a švihl jí třpytným obloukem. Randova hlava se kutálela po podlaze téměř až k jejím nohám. Zastavila se tváří k ní. Z hrdla se jí vydral výkřik dřív, než ho stačila udusit. Sen. Jenom sen. Ale ty mrtvé oči, které na ni civěly, vypadaly velmi opravdově.
Pak stál Gawyn před ní a meč měl zpátky v pochvě. Randova hlava a tělo byly pryč. Gawyn natáhl ruce k okovům, které ji držely, a ty také zmizely.
„Věděla jsem, že přijdeš,“ vydechla a trhla sebou. Byla sama sebou! Nesměla se tomu poddat, ani na chvíli ne, jinak by byla skutečně nadobro chycená.
Gawyn ji s úsměvem vzal do náručí. „Jsem rád, žes to věděla,“ řekl. „Byl bych přišel dřív, kdybych byl mohl. Nikdy jsem tě neměl nechat v nebezpečí tak dlouho. Můžeš mi odpustit?“
„Můžu ti odpustit snad cokoliv.“ Teď tu byly dvě Egwain, jedna se spokojeně choulila v Gawynově náručí, když ji nesl palácovou chodbou lemovanou barevnými nástěnnými koberci a velkými zrcadly v ozdobných zlacených rámech, druhá se pak vezla té první v hlavě.
Tohle začínalo být vážné. Ať se soustředila sebesilněji na to, že je venku, pořád zůstávala uvnitř a dívala se očima svého druhého já. Spěšně potlačila zvědavost nad tím, co se o ní vlastně Gawynovi zdá. Takový druh zájmu byl nebezpečný. Nic z toho nepřijímala! Ale nic z toho se nezměnilo.
Chodba tam, kam viděla, vypadala docela skutečná, pouze tam, kam viděla jen koutkem oka, byla jaksi rozmazaná. Zaujal ji vlastní odraz v zrcadle. Byla by se otočila a zírala, ale byla jen cestující v hlavě ženy z Gawynových snů. Žena v tom kratičkém odraze byla ona – nemohla by ukázat na nějaký rys a říci, že se byť sebeméně liší od její skutečné tváře – ale celek byl jaksi... Překrásný, bylo to jediné správné slovo. Úžasně krásný. Takhle ji tedy Gawyn viděl?
Ne! Ne zvědavost! Ven!
Během kroku se chodba změnila v úbočí kopce s kobercem lučního kvítí – vůně květin v lehkém vánku byla omamná. Skutečná Egwain sebou v duchu trhla. Udělala snad tohle? Přehrada mezi ní a tou druhou se ztenčila. Zuřivě se soustředila. Není to skutečné. Odmítla to přijmout. Byla sama sebou. Venku. Chtěla být venku a dívat se dovnitř.
Gawyn ji něžně položil na plášť, který již byl rozložen na svahu, jak už to tak ve snech bývá. Poklekl vedle ní, odhrnul jí z tváře pramen vlasů a prsty jí sjel ke koutku úst. Soustředit se na cokoliv teď bylo hodně obtížné. Sice nijak neovládala tělo, v němž se vezla, ale cítila totéž, co ono, a jemu jako by z prstů vyskakovaly jiskry.
„Moje srdce je tvé,“ recitoval tiše, „moje duše, moje všechno.“ Teď měl šarlatový kabát s výšivkou zlatých lístků a stříbrných lvů. Velkolepě mávl rukou a dotkl se čela a srdce. „Když na tebe myslím, nemám v hlavě místo na nic jiného. Tvoje vůně mi plní mozek a rozpaluje krev. Jsi moje slunce, moje luna a moje hvězdy, moje nebe a země, jsi mi dražší než život, dech i –“ Náhle se zarazil a zamračil se. „Mluvíš jako trouba,“ zamumlal si pro sebe.
Egwain by byla nesouhlasila, kdyby nějak ovládala svoje hlasivky. Bylo moc pěkné slyšet takové věci, i když to bylo kapku přes míru. Ale jenom kapku.
Když se zamračil, cítila uvolnění, ale –
Blik.
Gawyn ji položil na plášť již rozložený na svahu, jak už to tak ve snech bývá. Poklekl k ní, shrnul jí z tváře pramen vlasů a prsty jí sjel ke koutku úst. Sice nijak neovládala tělo, v němž se vezla, ale cítila totéž, co ono, a jemu jako by z prstů vyskakovaly jiskry.
Ne! Nesměla dovolit přijmout žádnou část jeho snu!
Jeho tvář byla mapou bolesti, kabát měl stroze šedý. Ruce na kolenou zatínal v pěsti. „Nemám ani právo s tebou mluvit tak, jak bych si přál,“ řekl škrobeně. „Miluje tě můj bratr. Vím, že Galad je úplně bez sebe strachy o tebe. Je bělokabátníkem aspoň zpolovice proto, že si myslí, že tě Aes Sedai zneužívají. Já vím, že –“ Gawyn pevně zavřel oči. „Och, Světlo, pomoz mi!“ zasténal.
Blik.
Gawyn ji položil na plášť již rozložený na svahu, jak už to tak ve snech bývá. Poklekl k ní, shrnul jí z tváře pramen vlasů a prsty jí sjel ke koutku úst.
Ne! Ztrácela i to málo kontroly! Musela se dostat ven! Čeho se bojíš? Nebyla si jistá, jestli je ta myšlenka její nebo té druhé Egwain. Přehrada mezi nimi teď byla jako z jemného tylu. Tohle je Gawyn. Gawyn.
„Miluji tě,“ pravil váhavě. Opět v zeleném kabátě, stále o něco méně hezký, než byl ve skutečnosti, se tahal za knoflík, než zase ruku spustil. Díval se na ni, jako by se bál, co by mohl zahlédnout v její tváři, i když to skrýval, ale ne moc dobře. „Tohle jsem ještě nikdy neřekl jiné ženě, nikdy jsem to nechtěl říct. Nemáš ponětí, jak těžké je říkat to tobě. Ne že bych nechtěl,“ dodal spěšně a mávl k ní rukou, „ale říkat to, bez tvého povzbuzení, je jako odhodit meč a obnažit hruď pro výpad. Ne že bych si myslel, že bys to udělala – Světlo! Neumím to říct správně. Je snad nějaká naděje, že bys... ke mně... mohla časem... začít... cítit nějakou... náklonnost? Něco... víc než přátelství?“
„Ty sladký hlupáčku,“ zasmála se tiše. „Miluju tě.“ Miluju tě, ozývalo se v té části, která byla skutečně jí. Cítila, jak přehrada zmizela, a měla chvilku na to, aby si uvědomila, že jí na tom nesejde. Pak už tu zase byla jenom jedna Egwain, Egwain, která se šťastně přivinula ke Gawynovi.
Sedíc na stoličce v matném měsíčním světle, Nyneiva potlačila zívnutí a zamrkala. Měla pocit, že má v očích písek. Tohle musí fungovat. Ach ano – to tedy musí. Usne, až řekne ahoj Theodrin, jestli ne dřív! Spadla jí brada a ona se prudce vymrštila na nohy. Stolička jako by byla z kamene – už skoro necítila zadek – avšak tohle nepohodlí už zjevně nestačilo. Třeba by se mohla projít po venku. Roztáhla ruce a nahmatala cestu ke dveřím.