Noc náhle roztříštil vzdálený skřek a zároveň do ní zezadu prudce udeřila stolička a srazila ji na hrubé dveře, až sama překvapeně vyvřískla. Ohromeně zírala na stoličku, ležící teď na boku na podlaze s jednou nohou vyvrácenou.
„Co se to tady děje?“ vykřikla Elain a prudce se narovnala na posteli.
Salidarem zněl další vřískot a křik, něco i z jejich domu, a ozývalo se i tlumené dunění a třeskot, které jako by pocházely odevšad. Nyneivina prázdná postel se zatřásla a pak sjela o kus dál po podlaze. Elainina se zmítala a málem ženu shodila na zem.
„Bublina zla.“ Nyneivu překvapilo, jak chladně mluví. Nemělo smysl poskakovat kolem a plácat rukama, ale v duchu dělala právě tohle. „Musíme probudit každýho, kdo ještě spí.“ Nevěděla sice, jak by v takové vřavě mohl ještě někdo spát, ale ti, kteří se případně neprobudili, mohli umřít dřív, než by si to uvědomili.
Nečekajíc na odpověď spěchala ven. Otevřela další dveře v chodbě – a sehnula se, jak místem, kde měla předtím hlavu, proletělo bílé umyvadlo, aby narazilo na zeď za ní. O tuto místnost se dělily čtyři ženy, měly dvě postele jen o málo větší, než byla ta její. Teď jedna postel ležela nohama vzhůru a dvě ženy se snažily zpod ní vylézt. Na druhé se Emara a Ronelle, další přijaté, zmítaly a přidušeně chrčely, jak byly pevně zamotané do ložního prádla.
Nyneiva popadla první ženu, která vylezla zpod převrácené postele, vytřeštěnou hubenou služku jménem Mulinda, a postrčila ji ke dveřím. „Běž! Vzbuď každýho v domě, kdo ještě spí, a pomoz jim, když to půjde! Běž!“ Mulinda vyklopýtala ven a Nyneiva vytáhla její třesoucí se společnici z postele na nohy. „Pomoz mi, Satino. Pomoz mi s Emarou a Ronelle.“
Kyprá žena se sice třásla jako osika, ale kývla a dala se okamžitě do práce. Samozřejmě nestačilo jenom rozmotat prostěradlo. Ta věc jako by byla živá, jako liána, která se stahuje, dokud nerozdrtí to, co drží v objetí. Nyneiva a Satina společnými silami odtáhly látku ženám od krku. Potom ze stojanu skočil džbánek a rozbil se o strop. Satina nadskočila, pustila látku a prostěradlo vylétlo z rukou i Nyneivě a bylo zase tam, kde předtím. Obě ženy se zmítaly stále slaběji. Jedna chrčela, druhá nevydávala vůbec žádné zvuky. Dokonce i v nejasném měsíčním světle, jež sem dopadalo oknem, vypadaly jejich tváře nateklé a tmavé.
Nyneiva znovu popadla prostěradlo oběma rukama, otevřela se saidaru a nic nenašla. Já se poddávám, Světlo tě spal! Poddávám se! Potřebuju sílu! Nic. Postel se jí jen otřela o kolena a Satina vykvíkla. „Nestůj tam tak!“ vyštěkla Nyneiva. „Pomoz mi!“
Prostěradlo se jí najednou znovu vytrhlo z rukou, ale místo aby se zase ovinulo kolem Emary a Ronelle, vytáhlo se na druhou stranu tak tvrdě, že se málem překotily jedna přes druhou, a při rozmotávání bylo málem vidět rozmazaně. Nyneiva si všimla Elain stojící ve dveřích a s cvaknutím zavřela pusu. Prostěradlo viselo ze stropu. Jediná síla. Samozřejmě.
„Všichni jsou vzhůru,“ řekla Elain a podala Nyneivě šaty. Již měla sama svoje přehozené přes košili. „Pár modřin a škrábanců a jedna nebo dvě ošklivé řezné rány, na které se musí někdo podívat, až bude čas, a taky si myslím, že všichni budou mít pár dní ošklivé sny, ale to je tady všechno. Na.“ Nocí se stále rozléhal křik a jekot. Satina znovu nadskočila, když Elain nechala prostěradlo spadnout, ale to zůstalo jenom klidně ležet na podlaze. Převrácená postel se však posunula a zavrzala. Elain se naklonila nad ženami sténajícími v posteli. „Myslím, že se jim hlavně trochu točí hlava, Satino. Pomoz mi dostat je na nohy.“
Nyneiva se zlobně zamračila na šaty v Elaininých rukou. No, hlava se jim určitě točila, když to s nimi tak zamávalo. Světlo, že ale nebyla k ničemu. Vběhnout sem jako hlupák a ujmout se velení. Bez jediné síly byla prostě k ničemu.
„Nyneivo, mohla bys mi pomoct?“ Elain přidržovala kymácející se Emaru vestoje, zatímco Satina zpola nesla Ronelle ke dveřím. „Myslím, že Emara bude zvracet, a venku to bude lepší. Myslím, že nočníky jsou rozbité.“ Pach prozrazoval, že má pravdu. Na podlaze křupaly střepy, jak se snažily vyklouznout zpod převržené postele.
Nyneiva rozzlobeně strčila ruce do šatů. Teď pravý zdroj cítila, teplou záři těsně mimo dohled, ale schválně si ho nevšímala. Obešla se bez jediné síly celá léta, tak se bez ní obejde i teď. Přehodila si Emařinu volnou ruku kolem krku a pomohla vyvést sténající ženu ke dveřím. Téměř to stihly.
Když se dostaly ven, poté, co Emaře otřely ústa, všechny ostatní už se choulily před domem v šatech nebo v tom, v čem spaly. Na čisté obloze stále visel úplněk a vydával jasné světlo. Z dalších domů se hrnuli lidé ve zmatku, za vřeštění a vytí. Zachřestilo prkno v plotě, pak další. Po ulici náhle poskakovalo vědro. Vozík naložený dřívím na topení se z ničeho nic rozjel dopředu a osy vyrývaly mělké rýhy v udusané hlíně. Z domu o kus dál začal stoupat kouř a hlasy se začaly dožadovat vody.
Nyneivu přitáhl jakýsi tmavý stín, kdosi ležel na ulici. Podle mihotavé lampy u natažené ruky to byl jeden z ponocných. Viděla, jak se mu v měsíčním světle lesknou vyvalené oči, tvář měl pokrytou krví a po straně hlavy rýhu, jak ho zasáhlo něco jako sekera. Přesto se mu pokusila nahmatat tep. Chtěla řvát vzteky. Lidé by měli zemřít po dlouhém životě, ve vlastní posteli, obklopení rodinou a přáteli. Cokoliv jiného bylo plýtvání. Jen ubohé plýtvání!
„Takže jsi dneska v noci našla saidar, Nyneivo. Dobrá.“
Nyneiva nadskočila a vzhlédla k Anaiye. Uvědomila si, že drží saidar. A nebyla k ničemu ani s ním. Vstala, unaveně si oprášila kolena a snažila se nedívat na mrtvého. Kdyby byla rychlejší, znamenalo by to nějaký rozdíl?
Anaiyu obklopila záře jediné síly, ale nebyla sama. Stejné světlo obalilo také dvě zcela oblečené Aes Sedai, přijatou v šatech a tři novicky, z nichž dvě byly pouze v košilích. Jedna z těch dvou v košili byla Nicola. Nyneiva viděla i další zářící skupinky, tucty a tucty, pohybující se po ulici. Některé zřejmě tvořily pouze Aes Sedai, ale ne většinu.
„Otevři se propojení,“ pokračovala Anaiya. „Ty taky, Elain, a... Co se stalo Emaře a Ronelle?“ Když zjistila, že je jim jen nevolno, zamumlala si cosi pod fousy a řekla jim, aby našly kruh a propojily se, jakmile se jim přestane točit hlava. Spěšně vybrala čtyři další přijaté z hloučku kolem Elain. „Sammael – jestli je to on, místo některého z ostatních – zjistí, že zdaleka nejsme bezmocné. Tak honem. Sáhněte pro zdroj, ale nesmíte ho úplně uchopit. Jste otevřené a poddajné.“
„Tohle není jeden ze Zaprodanců,“ začala Nyneiva, ale mateřská Aes Sedai ji uťala.
„Nehádej se, dítě, prostě se otevři. Čekaly jsme útok, i když ne právě takovýhle, a naplánovaly jsme to. Rychle, dítě. Teď není čas na rozptylování a zbytečné hovory.“
Nyneiva zavřela pusu a snažila se dostat na hranici, kde by objala saidar, do okamžiku poddání se. Nebylo to snadné. Dvakrát cítila, jak síla proudí ne do ní, ale skrze ni do Anaiyi, a dvakrát se to přerušilo. Anaiya pevně stiskla rty. Civěla na Nyneivu, jako by si myslela, že to dělá schválně. Potřetí to bylo, jako kdyby ji někdo popadl zezadu za krk. Saidar Nyneivou proletěl směrem k Anaiye, a když se pokusila couvnout – uvědomila si, že to dělá sama, ne ten proud – proud byl zadržen a rozplynul se ve větším.