Cítila úžas a bázeň. Přistihla se, jak se dívá do tváří ostatních žen a přemýšlí, jestli cítí to samé. Byla součástí něčeho většího, než byla sama, mnohem většího. Hlavou se jí hrnuly pocity, strach a naděje a úleva – a ano, bázeň větší než co jiného – pocit klidu, který musel vycházet od Aes Sedai, ale jinak nepoznala, které další pocity jí patří. Mělo by ji z toho mrazit, ale byla si s těmi ženami bližší, než by byla s vlastní sestrou, jako by byly všechny jedno tělo. Hubená šedá jménem Ashmanaille se na ni hřejivě usmála, zdánlivě jako by znala její myšlenky.
Nyneivě se zadrhl dech, jak ji napadlo, že se už nezlobí. Hněv zmizel, pohltil ho úžas. A přesto, nějak, když teď ovládání přešlo na modrou sestru, proud saidaru pokračoval. Oči jí padly na Nicolu, nenašla však žádný sesterský úsměv, jen ten zvažující pohled. Nyneiva se pudově pokusila stáhnout ze spojení, ale nic se nestalo. Dokud Anaiya nepřeruší kruh, bude jeho součástí, a tím to končilo.
Elain se připojila mnohem snáz, nejdřív si však strčila do kapsy stříbrný náramek. Nyneivě vyrazil na obličeji studený pot. Co by se bylo mohlo stát, kdyby byla Elain vstoupila do kruhu již propojená přes a’dam s Moghedien? Neměla ponětí, což otázku jenom zhoršilo. Nicola se mračila z Nyneivy na Elain. Určitě nedokázala poznat, které pocity jsou čí, ne, když Nyneiva nepoznala ani své vlastní. Poslední dvě se do kruhu dostaly stejně snadno, Shimoku, hezoučká tmavooká Kandořanka, která se stala přijatou těsně předtím, než se Věž rozdělila, a Calindin, Taraboňanka, s tmavými vlasy spletenými do spousty tenkých cůpků, která byla přijatou dobrých deset let. Jedna byla o málo víc než mladší novicka a druhá se musela drát o každý ždibec, který se naučila, ale s propojením neměly problémy.
Nicola najednou promluvila, znělo to, jako by napůl spala. „Lví meč, oddaný oštěp, ta, která vidí za hranice. Tři v člunu a ten, který je mrtev, a přesto žije. Velký boj skončil, avšak svět neskončil s bojem. Země je rozdělená návratem a strážci vyvažují sluhy. Budoucnost balancuje na ostří meče.“
Anaiya na ni civěla. „Co to bylo, dítě?“
Nicola mrkala. „Řekla jsem něco, Aes Sedai?“ zeptala se chabě. „Cítím se... zvláštně.“
„No, jestli se ti má udělat špatně,“ řekla rázně Anaiya, „tak do toho. Propojení na ženy poprvé občas působí divně. Nemáme čas ti uklidňovat žaludek.“ Jako by to chtěla dokázat, zvedla suknice a vyrazila ulicí. „Držte se teď u mě, všechny. A ozvěte se, jestli uvidíte něco, co bude třeba vyřídit.“
To byl dost těžký problém. V ulicích se motali lidé a s křikem se ptali, co se děje, nebo jenom křičeli, a věci se pohybovaly. Dveře práskaly, okna se sama otevírala. Z domů se ozývalo bouchání a tříštění dřeva. Každou chvíli mohly po někom skočit hrnce, příbory, kameny, cokoliv volného. Rozložitá kuchařka v noční košili popadla s téměř hysterickým smíchem vzduchem letící vědro, ale když se jakýsi hubený bledý chlapík ve spodním prádle snažil srazit stranou kus dřeva na topení, výsledkem byla zlomená pažní kost. Provazy se lidem omotávaly kolem nohou a paží a dokonce i šaty se začaly plazit po zemi. Skupinka našla jakéhosi zarostlého muže s košilí omotanou kolem hlavy, který se oháněl tak silně, že zahnal všechny, co se mu snažili pomoci dřív, než ho udusí. Nějaké ženě se podařilo obléknout si šaty, byť ne je zapnout, a teď visela na došcích na kraji střechy a z plna hrdla řvala, jak se ji její šaty snažily přetáhnout přes dům nebo možná k obloze.
Vyřídit tyhle záležitosti znamenalo stejně malý problém, jako je najít. Prameny síly, které Anaiya ovládala skrze propojení – a ty z ostatních kruhů – by dokázaly snadno zastavit stádo splašených turů, natož kotlík, který se rozhodl létat. A jakmile byla jednou pohybující se věc zastavená, ať už s pomocí síly či rukou, málokdy se ještě pohnula. Prostě jich bylo příliš mnoho. Nebyl dokonce ani čas zastavit se a léčit, pokud nebyl člověk v ohrožení života. Modřiny, krvácení a zlámané kosti musely počkat, zatímco na zem dopadla s prásknutím další plaňka z plotu, pokud možno předtím, než někomu rozbila hlavu. Další sud se přestal divoce točit dřív, než někomu zlomil nohu.
Nyneiva se cítila stále víc frustrovaná. Ta spousta věcí k utišení, všechny byly malé, ale muž s hlavou naprasklou pánví na smažení či žena uškrcená vlastní košilí byli stejně mrtví, jako když člověka srazila jediná síla. Necítila se tak sama. Měla pocit, že to vychází od každé ženy v kruhu, dokonce i od Aes Sedai. Mohla však jenom pochodovat s ostatními, dívat se, jak Anaiya splétá jejich prameny k boji s tisícem malých nebezpečí. Nyneiva se ztratila, byla vodičem, byla jedno s tuctem dalších žen.
Konečně se Anaiya zastavila a zamračila se. Když se propojení rozpustilo, Nyneivu to zastihlo nepřipravenou. Na chvíli se sesula a nechápavě zírala. Křik a jek nahradilo sténání a pláč. V matně osvětlené ulici byl klid, pohybovali se tu pouze lidé, kteří se snažili pomáhat zraněným. Podle postavení měsíce neuplynula ani hodina, ale Nyneivě to připadalo jako deset. Záda ji bolela, jak ji zasáhla stolička, podlamovala se jí kolena a pálily ji oči. Zívla tak silně, až měla dojem, že jí prasknou uši.
„Rozhodně bych od Zaprodance nečekala něco takového,“ zamumlala Anaiya nepříliš tiše. Taky mluvila unaveně, ale vrhla se přímo do toho, co bylo třeba udělat dál, a popadla Nicolu za rameno. „Ty se skoro neudržíš na nohou. Do postele. Pryč s tebou, dítě. Hned ráno si s tebou chci promluvit, ještě před snídaní. Anglo, ty zůstaneš. Můžeš se propojit znovu a propůjčit tu trochu síly k léčení. Lanito, do postele.“
„To nebyli Zaprodanci,“ pronesla Nyneiva. Vlastně zamumlala. Světlo, ale že byla unavená. „To byla bublina zla.“ Tři Aes Sedai na ni civěly. Vlastně i ostatní přijaté až na Elain, a novicky také. Dokonce i Nicola, která ještě neodešla. Nyneivě pro jednou nezáleželo na tom, jak ji ta ženská zvažuje pohledem. Byla příliš unavená, aby jí na tom záleželo.
„Viděly jsme jednu v Tearu,“ připojila se Elain, „v Kameni.“ Vlastně spíš její dozvuky, ale i tak tomu byly blíž, než doufaly, že se k tomu ještě někdy dostanou. „Kdyby nás napadl Sammael, neházel by po nás klacíky.“ Ashmanaille si vyměnila nečitelný pohled s Bharatine, zelenou, hubenou jako tyčka, jíž se dařilo zařídit, že vypadala půvabně štíhlá a dlouhý nos že je elegantní.
Anaiya okem nemrkla. „Zřejmě ti ještě zůstala spousta energie, Elain. Můžeš taky pomoct s léčením. A ty, Nyneivo... Zase jsi to ztratila, viď? No, vypadáš, že by tě měli odnést do postele, ale budeš si muset najít cestu sama. Shimoku, postav se a jdi do postele, dítě. Calindin, ty půjdeš se mnou.“
„Anaiyo Sedai,“ začala Nyneiva opatrně, „s Elain jsme dneska v noci na něco přišly. Byly bychom si s tebou promluvily –“
„Zítra, dítě. Teď plav do postele. Hned, než se složíš.“ Anaiya dokonce ani nepočkala, aby se přesvědčila, že ji Nyneiva poslechla. Odtáhla s sebou Calindin a vydala se ke sténajícímu muži, ležícímu s hlavou v klíně ženy, která se nad ním skláněla. Ashmanaille odvlekla Elain na druhou stranu a Bharatine vzala Anglu na třetí. Než se Elain ztratila v davu, ohlédla se přes rameno na Nyneivu a lehce zavrtěla hlavou.
No, možná to nebyl nejlepší čas a místo, kam přijít s mísou a Ebú Darem. V tom, jak Anaiya zareagovala, bylo cosi zvláštního, jako by byla zklamaná, když zjistila, že na ně skutečně nezaútočil Zaprodanec. Proč? Nyneiva byla příliš unavená, už jí to nemyslelo. Anaiya možná ovládala prameny, jenže dobrou hodinu procházel saidar přes Nyneivu, dost, aby utahal i někoho, kdo se dobře prospal celou noc.