Nyneiva se zakymácela a zahlédla Theodrin. Domanka kulhala, spolu se dvěma novickami v bílém šatě po boku, a zastavila se u někoho, kdo měl zranění, na něž by její zručnost s léčením stačila. Nyneivu neviděla.
Půjdu do postele, pomyslela si Nyneiva mrzutě. Anaiya mi řekla, abych tam šla. Proč se Anaiya tvářila zklamaně? Ta myšlenka jí hlodala v koutku mysli, ale byla příliš utahaná, aby ji zachytila. Vlekla se a málem zakopávala na rovné cestě. Půjde do postele a Theodrin z toho může udělat, co bude chtít.
15
Hromada písku
Egwain otevřela oči a zírala do prázdna. Chvíli jen ležela v posteli a nedbale si pohrávala s prstenem s Velkým hadem, který měla na řemínku kolem krku. Když ho nosila na ruce, přitahovalo to příliš mnoho pohledů. Snazší bylo zapadnout mezi lidi jako studentka moudrých, když ji nikdo nepovažoval za Aes Sedai. Což ona samozřejmě nebyla. Byla přijatá, ale předstírala, že je Aes Sedai, tak dlouho, až už občas zapomínala na to, že jí není.
Na vstupní chlopeň dopadl paprsek slunce, ale vnitřek stanu příliš neosvětlil. Jako by vůbec nespala a bušilo jí ve spáncích. Ode dne, kdy Lanfear málem ji a Aviendhu zabila, ode dne, kdy se Zaprodankyně a Moirain zabily navzájem, ji po návštěvě Tel’aran’rhiodu bolívala hlava, ačkoliv to nikdy nebylo moc vážné. A stejně, ještě doma ji Nyneiva naučila něco o bylinkách a jí se tady v Cairhienu podařilo najít pár těch správných. Spalníčkový kořen sice způsoboval ospalost – anebo možná, jak už byla unavená, ji mohl uspat na celé hodiny – ale odstraní pozůstatky hlavybolu.
Vyškrábala se na nohy, urovnala si propocenou noční košili a doťapala přes vrstvy koberců ke stojanu s umyvadlem, mísou vyřezanou z křišťálu, v níž nejspíš kdysi nějakému šlechtici podávali vinný punč. V každém případě se v ní udržela obyčejná voda stejně dobře jako v modře polévaném džbánu, voda, která vůbec nebyla studená, když si ošplíchávala obličej. Upřela pohled do svých očí v malém zrcátku s pozlaceným rámem, opřeném o tmavou stěnu stanu, a zruměněla. „No, co sis myslela, že se stane?“ zašeptala. Nebyla by to považovala za možné, ale její tvář v zrcadle zrudla ještě víc.
Byl to jen sen, ne jako Tel’aran’rhiod, kde to, co se vám stalo, bylo po probuzení stejně skutečné. Jenže ona si pamatovala všechno, jako kdyby to bylo skutečné. Měla dojem, že jí tváře snad rovnou začnou hořet. Jen sen, a navíc Gawynův sen. Neměl právo nechávat si o ní takhle zdát.
„Všechno to byla jeho práce,“ řekla svému odrazu rozzlobeně. „Ne moje! Neměla jsem v tom žádnou volbu!“ Lítostivě zavřela pusu. Snažit se dávat muži za vinu to, co se mu zdá. A mluvit se zrcadlem jako hloupá husa.
Zastavila se u stanové chlopně, aby vyhlédla ven. Její nízký stan stál na okraji aielského tábora. Šedé hradby Cairhienu se zvedaly asi o dvě míle dál na západ nad úplně holými kopci a mezi táborem a městem nebylo nic, jen ohořelá země tam, kde kdysi město obkružovalo Předbrání. Podle ostrého úhlu, pod nímž sluneční paprsky dopadaly na zem, slunce právě vykouklo nad obzor, ale mezi stany už se hemžili Aielové.
Dnes ráno nebude vstávat časně. Poté, co byla celou noc mimo své tělo – znovu jí zahořely líce. Světlo, to se bude do smrti červenat kvůli snu? Velmi se bála, že ano – poté by mohla spát až do odpoledne. Vůně vařené ovesné kaše nemohla soutěžit s těžkými víčky.
Unaveně se vrátila zpátky do pokrývek a zhroutila se, třela si spánky. Byla příliš unavená, aby si připravila spalníčkový kořen, ale potom si uvědomila, že je příliš utahaná, aby na tom záleželo. Tupá bolest vždycky asi po hodině ustoupila. Až se probudí, bude pryč.
Vzhledem k tomu, co se stalo, nebylo divu, že její sny byly plné Gawyna. Občas se jí opakoval jeden z jeho, ačkoliv samozřejmě nebyl úplně stejný. V jejích verzích se jisté trapné věci prostě nedály, nebo aspoň byly uhlazené. Gawyn trávil o hodně víc času recitováním básní a tím, že ji objímal, zatímco se dívali na východy a západy slunce. A taky nekoktal, když jí vyznával lásku. A byl tak švarný jako ve skutečnosti. Ostatní sny byly cele její. Něžné polibky trvající celou věčnost. On klečí a ona mu drží hlavu v dlaních. Některé sny vůbec nedávaly smysl. Dvakrát, těsně po sobě, se jí zdálo, že ho bere za ramena a snaží se ho otočit, aby se proti své vůli díval na opačnou stranu. Jednou jí drsně smetl ruce. Podruhé byla jaksi silnější než on. Tyhle dva sny se zmateně propojily. V dalším před ní začal zavírat dveře, a Egwain věděla, že jestli ta zužující se škvíra světla zmizí, ona zemře.
Sny se jí hrnuly hlavou, ne všechny byly o něm, a obvykle byly docela nepříjemné.
Přišel Perrin a zastavil se před ní, u nohou mu ležel vlk a na ramenou mu seděli jestřáb a sokol a zlobně se na sebe dívali přes jeho hlavu. On si je zdánlivě neuvědomoval a pořád odhazoval svou sekeru, až nakonec utekl a sekera za ním letěla vzduchem. Znovu Perrin. Otočil se od Cikána a utíkal, stále rychleji, ačkoliv na něj volala, aby se vrátil. Mat pronášel podivná slova, kterým téměř rozuměla – myslela si, že je to starý jazyk – a na ramena se mu snesli dva krkavci a zaryli mu drápy přes kabát do masa. Zřejmě si je neuvědomoval o nic víc než Perrin dravce, nicméně se mu tváří mihl vzdor a pak zachmuřené přijetí. V jiném ho žena s tváří zahalenou stínem zvala do ještě většího nebezpečí. Egwain nevěděla do jakého, jen že je skutečně obludné. Několik snů se týkalo Randa, ne všechny byly zlé, ale všechny byly zvláštní. Elain ho jednou rukou nutila pokleknout. Elain, Min a Aviendha kolem něj seděly v mlčenlivém kruhu a střídavě natahovaly ruku a dotýkaly se ho. Rand kráčel k hořící hoře a cosi mu křupalo pod nohama. Egwain se zavrtěla a zakňučela. Ty křupající věci byly zámky od věznice Temného a s každým jeho krokem se rozbíjely. Egwain to věděla. Nepotřebovala je vidět, aby to věděla.
Krmíce se jejím strachem byly sny stále horší a horší. Chytily ji ty dvě cizinky, které zahlédla v Tel’aran’rhiodu, a přitáhly ji před stůl plný žen v kápích, a když si je sundaly, jedna každá z nich byla Liandrin, černá sestra, jež ji chytila v Tearu. Jakási Seanchanka s tvrdou tváří jí podala stříbřitý náramek a obojek, spojené stříbřitým vodítkem, a’dam. Tehdy vykřikla. Seanchané ji kdysi uvázali na a’dam. Byla by raději zemřela, než by dovolila, aby se to stalo znovu. Rand tančil v ulicích Cairhienu a smál se, zatímco zapaloval domy a lidi blesky a ohněm, a s ním běželi další muži a vrhali jedinou sílu. Ta jeho strašná amnestie byla v Cairhienu vyhlášena, ale žádný muž se přece nemohl rozhodnout usměrňovat. Moudré ji chytily v Tel’aran’rhiodu a prodaly ji jako zvíře do zemí za Aielskou pustinou. Tohle dělávali Aielové Cairhieňanům, které našli v Pustině. Ocitla se mimo své tělo a dívala se, jak se jí roztéká tvář, jak jí puká lebka, a nejasně viděla postavy, které do ní píchají tvrdými klacky. Píchají do ní. Píchají...
Prudce se vymrštila, lapala po dechu, a Cowinda se posadila na paty vedle její postele, s hlavou skloněnou v kapuci bílého vlněného šatu.