„Odpusť mi, Aes Sedai. Jenom jsem tě chtěla probudit, abych přerušila tvůj noční půst.“
„Nemuselas mi ale udělat díru do žeber,“ zabručela Egwain, ale okamžitě ji to zamrzelo.
Cowindě se v tmavomodrých očích mihlo podráždění, ale hned je potlačila, skryla je za gai’šainskou maskou poslušného přijetí daného stavu. Gai’šainové se zapřísáhli, že budou rok a den pokorně poslouchat a nedotknou se žádné zbraně, ať už se stane cokoliv, ať už dojde na hrubá slova, ránu, dokonce i na nůž do srdce. Ačkoliv pro Aiela bylo zabít gai’šaina stejné jako zabít dítě. Na to neexistovala žádná omluva. Pachatele by srazil vlastní bratr či sestra. Nicméně Egwain si byla jistá, že je to jen maska. Gai’šainové na ní umíněně pracovali, ale stále to byli Aielové, a méně pokorné lidi si Egwain snad ani neuměla představit. Dokonce i někdo takový jako Cowinda, která odmítla odložit bílou, když její rok a den skončil. Její odmítnutí bylo činem umíněné pýchy a vzdoru, stejně jako když muž odmítne ustoupit před deseti nepřáteli. Do takových spletí je dostalo aielské ji’e’toh.
To byl jeden z důvodů, proč se Egwain snažila dávat si pozor na to, jak s gai’šainy mluví, zvlášť s takovými, jako byla Cowinda. Neměli se jak bránit, aniž by přitom porušili vše, v co věřili. Na druhou stranu bývala Cowinda Děvou oštěpu, a byla by jí znovu, kdyby se někdy nechala přesvědčit, aby sundala bílé roucho. Odhlédnuto od síly, nejspíš by dokázala Egwain svázat do uzlu a ještě si přitom nabrousit oštěp.
„Já nechci žádnou snídani,“ řekla jí Egwain. „Prostě běž pryč a nechej mě spát.“
„Žádnou snídani?“ ozvala se Amys a náhrdelníky a náramky ze slonoviny, stříbra a zlata zachřestily, jak se sehnula a vstoupila do stanu. Nenosila prsteny – Aielové je nenosili – ale jinak měla dost šperků na tři ženy a ještě by přebylo. „Myslela jsem, že se ti aspoň chuť k jídlu zcela vrátila.“
Za ní následovaly Bair a Melain, obě stejně obsypané klenoty. Každá byla z jiného kmene, ale ačkoliv se většina moudrých, které překročily Dračí stěnu, držela blízko svých klanů, stany měly postavené společně opodál. Tři ženy se usadily na poduškách jasných barev se střapci v nohou lůžka a upravily si tmavé loktuše, bez nichž zřejmě aielské ženy vůbec nevycházely. Tedy aspoň ty, co nepatřily k Far Dareis Mai. Amys měla stejně bílé vlasy jako Bair, avšak Baiřina babičkovská tvář byla rozrytá hlubokými vráskami, kdežto Amys vypadala kupodivu mladě, snad díky kontrastu mezi obličejem a vlasy. Tvrdila, že když byla malá, byla skoro stejně světlá.
Bair nebo Amys se obvykle ujaly vedení, avšak dneska promluvila první Melain, sluncovlasá a zelenooká. „Když přestaneš jíst, nemůžeš se uzdravit. Zvažovaly jsme, že tě necháme jít na příští schůzku s ostatními Aes Sedai – pokaždé se ptají, kdy přijdeš –“
„A pokaždé ze sebe udělají mokřiňanské hlupačky,“ pronesla Amys. Nebyla obvykle kyselá, ale Aes Sedai v Salidaru ji k tomu asi doháněly. Možná to bylo jen tím, že se musely setkávat s Aes Sedai. Moudré se Aes Sedai vyhýbaly, zvláště moudré, které dokázaly usměrňovat, jako Amys a Melain. Kromě toho je netěšilo, že Aes Sedai nahradily na schůzkách Nyneivu a Elain. Egwain také ne. Měla podezření, že moudré měly pocit, že na ty dvě udělaly dojem s tím, jak je Tel’aran’rhiod nebezpečný. Podle útržků informací, které nyní ze schůzek vyslechla, na Aes Sedai naprosto žádný dojem neudělaly. Na Aes Sedai udělalo dojem jen máloco.
„Ale mohly bychom si to ještě promyslet,“ pokračovala Melain chladně. Do své nedávné svatby byla naježená jako kaktus, ale teď její vyrovnanost zřejmě narušilo máloco. „Nesmíš se vrátit do snu, dokud tvoje tělo nezíská zpátky svou sílu.“
„Máš zarudlé oči,“ připojila se ustaraně Bair slabým hlasem, který ladil s její tváří. V mnoha směrech však byla z těch tří nejtvrdší. „Spalas špatně?“
„Jak by mohla jinak?“ zeptala se Amys trochu nabručeně. „Třikrát jsem se jí v noci snažila nahlédnout do snů a nic jsem nenašla. Nikdo nemůže spát dobře, když nesní.“
Egwain na chvíli úplně vyschlo v ústech. Jazyk se jí přilepil na patro. Musely ji kontrolovat právě tu jednu noc, kdy se do těla nevrátila už za pár hodin.
Melain se zamračila. Ne na Egwain, na Cowindu, která tu stále klečela se sklopenou hlavou. „U mého stanu je hromada písku,“ řekla téměř se svou starou rázností. „Prohledáš ji zrnko po zrnku, dokud nenajdeš to jedno červené zrnko. Jestli to nebude to, co hledám, budeš muset začít znovu. Teď běž.“ Cowinda se jenom uklonila, až se čelem dotkla barevných koberců, a pak vyběhla. Melain se podívala na Egwain a mile se usmála. „Vypadáš nějak moc překvapeně. Když neudělá, co je správné, sama, tak ji nějak donutím rozhodnout se, aby to udělala. Jelikož tvrdí, že mi ještě slouží, mám ji pořád na starosti.“
Bair pohodila hlavou, až se jí zhouply dlouhé vlasy. „Nebude to fungovat.“ Upravila si loktuši na kostnatých ramenou. Egwain se potila jen v košili, a to slunce ještě pořádně nevyšlo, ale Aielové byli zvyklí na mnohem větší horko. „Tloukla jsem Jurika a Beiru, až mi umdlela ruka, ale pokaždé, když jsem jim řekla, aby sundali bílou, do západu slunce byli zpátky v těch šatech.“
„Je to ohavnost,“ zamumlala Amys. „Od doby, co jsme vstoupili do mokřin, celá čtvrtina těch, kterým vypršela doba, se odmítla vrátit ke klanům. Pokřivili ji’e’toh mimo jeho smysl.“
Byla to Randova práce. Všem odhalil, co předtím věděli pouze kmenoví náčelníci a moudré, totiž, že Aielové se kdysi odmítali dotknout zbraní a páchat násilí. Teď někteří věřili, že by správně měli být všichni gai’šainy. Jiní kvůli tomu odmítali přijmout Randa jako Car’a’carna a každý den jich několik odešlo připojit se k Shaidům do hor na severu. Někteří prostě odhodili zbraně a zmizeli. Nikdo nevěděl, co se s nimi stalo. Zasáhla je bezútěšnost, říkali Aielové. Nejzvláštnější na tom Egwain připadalo to, že žádný z Aielů, kromě Shaidů, z toho nevinil Randa. Rhuideanské proroctví říkalo, že Car’a’carn je odvede zpět a zničí je. Zpět k čemu, zřejmě nikdo nevěděl jistě, ale to, že je zničí, jaksi přijali stejně klidně, jako když se teď Cowinda pustila do úkolu, o němž věděla, že je beznadějný.
V té chvíli by Egwain bylo jedno, kdyby každý Aiel v Cairhienu oblékl bílý šat. Kdyby tyhle moudré jenom tušily, co má za lubem... Byla by se prokopávala stovkami hromad písku ochotně, ale myslela si, že by takové štěstí neměla. Její trest by byl mnohem horší. Kdysi Amys řekla, že jestli někdy neudělá přesně to, co se jí řekne – svět snů byl bez toho slibu příliš nebezpečný – Amys už ji nebude učit. Ostatní by nepochybně souhlasily. Tohle byl trest, jehož se bála. Lepší tisíc hromad písku pod pálícím sluncem.
„Netvař se tak otřeseně,“ uchechtla se Bair. „Amys se nezlobí na všechny mokřiňany, rozhodně ne na tebe, z tebe se stala dcera našich stanů. Zlobí se na tvé sestry Aes Sedai. Ta nazývaná Carlinya naznačila, že tě možná držíme proti tvé vůli.“
„Naznačila?“ Amys zvedla světlé obočí málem k vlasům. „Ta ženská řekla příliš mnoho!“
„A naučila se dávat si líp pozor na jazyk.“ Bair se smála a kolébala se na šarlatové podušce. „To se vsadím. Když jsme je opouštěly, ještě vřískala a snažila se dostat ty šarlatové fukničky ze šatů. Šarlatová fuknička,“ svěřila se Egwain, „připadá tak tupému oku, jako mají mokřiňani, jako červená zmije, ale není jedovatá. Když je ale někde zavřená, pěkně se svíjí.“