„Občas,“ připustila Amys, „ale ne často. Bez průvodkyně, která by ji to naučila, si žena nemusí uvědomit, že dělá víc, než že má živé sny.“
„A taky, samozřejmě,“ dodala Bair, „když je tak neznalá, sen ji může docela dobře zabít dřív, než se to naučí...“
Bezpečně daleko od nebezpečného tématu se Egwain uvolnila. Dostala víc odpovědí, než mohla doufat. Už věděla, že miluje Gawyna – Takže jsi to věděla, co? šeptl jí v hlavě hlas. Bylas ochotná to připustit? – a jeho sny rozhodně ukazovaly na to, že on miluje ji. Ačkoliv, samozřejmě, když mohli muži říkat věci, které nemysleli vážně, když byli vzhůru, nejspíš si o nich taky mohli nechat zdát. Ale když jí moudré potvrdily, že ji miluje tak silně, aby to přemohlo všechno, co ona...
Ne. S tím se bude muset vypořádat později. Neměla dokonce ani ponětí, kde ve světě je. Důležité teď ale bylo, že znala nebezpečí. Příště bude schopná Gawynovy sny poznat a vyhnout se jim. Jestli opravdu chceš, šeptl ten tichý hlásek. Doufala, že moudré berou to, jak jí do tváří stoupá barva, za zdravý ruměnec. Přála si vědět, co znamenají její vlastní sny. Pokud něco znamenaly.
Elain se zíváním vylezla na kamenný pilíř, aby viděla nad hlavy davu. V Salidaru dnes nebyli žádní vojáci, ale v ulicích se tlačili lidé a vykláněli se z oken, čekali v zakřiknutém tichu a všichni zírali na Menší věž. Šoupání nohou a občasné zakašlání kvůli stoupajícímu prachu byly jediné zvuky. Přes časné ranní horko se lidé téměř nehýbali, jen někteří se ovívali vějíři či klobouky, aby trochu pohnuli vzduchem.
Leana stála v mezeře mezi dvěma domy s doškovými střechami na paži vysokého muže s tvrdou tváří, kterého Elain ještě nikdy neviděla. Skutečně na jeho paži. Nepochybně to byl jeden z Leaniných agentů. Většina špehů Aes Sedai byly ženy, ale všichni Leanini byli zjevně muži. Většinou je držela mimo dohled, ale Elain si jednou či dvakrát všimla, jak kohosi poplácává po tváři a usmívá se do páru cizích očí. Neměla tušení, jak to Leana dělá. Elain si byla jistá, že kdyby zkusila některý z těch domanských triků, dotyčný chlapík by si myslel, že mu slíbila mnohem víc, než slíbit hodlala, ale tihle muži od Leany vzali poplácání a úsměv a už klusali pryč, jako by jim dala truhlu zlata.
Jinde v davu Elain zahlédla Birgitte, která se od ní dnes ráno moudře držela dál. Pro změnu nebyla nikde v dohledu ta strašná Areina. Noc byla samý zmatek a chaos a Elain se dostala do postele, až už obloha začínala světlat a šednout. Pravdu díc by se tam nedostala vůbec, kdyby Birgitte neřekla Ashmanaille, že podle ní Elain vypadá nejistá. Samozřejmě to vůbec nebyla otázka toho, jak doopravdy vypadala, pouto strážce bylo obousměrné. Tak co jestli byla trochu unavená? Bylo zapotřebí udělat ještě spoustu práce, a ona pořád dokázala usměrňovat silněji než polovina Aes Sedai v Salidaru. To pouto jí prozradilo, že Birgitte ještě spát nešla, ona ne! Elain poslaly do postele jako novicku, zatímco Birgitte celou noc nosila zraněné a odklízela trosky!
Pohledem se přesvědčila, že Leana je již sama, tlačila se davem, aby si našla místo s dobrým výhledem. Po tom dlouhánovi nebylo nikde ani vidu, ani slechu.
K Elain vyšplhala zívající Nyneiva se zarudlýma očima a zlobně se zamračila na dřevorubce v kožené vestě, který by se tam byl dostal před ní, ale před jejím pohledem couvl. Mumlaje si cosi se chlapík stáhl zpátky do davu. Elain si přála, aby to Nyneiva nedělala. Aby nezívala, ne aby se nemračila. Jí samé zapraskaly klouby, jak zívla, než se stačila zarazit. Birgitte možná měla omluvu – možná, malou – ale Nyneiva ne. Theodrin přece nemohla čekat, že zůstane poslední noc vzhůru, a Elain slyšela Anaiyu, jak jí sama říká, aby šla do postele, a přesto, když se Elain vrátila, Nyneiva balancovala na stoličce, která teď měla jednu nohu nakřivo, každé dvě minuty jí spadla hlava a mumlala cosi o tom, že Theodrin ukáže, že ukáže všem.
Přes náramek a’damu se k Elain dostal strach, ale něco, co také mohlo být pobavení. Moghedien strávila včerejší noc schovaná pod postelí, nedotčená, a díky tomu, že byla dobře schovaná, nemusela zvednout ani klacek při uklízení. Jakmile zmatek utichl, dobře se vyspala. Zdálo se, že staré úsloví o Temného štěstí občas platí.
Nyneiva znovu zazívala a Elain od ní odtrhla oči. I tak si musela nacpat do pusy pěst v nepříliš úspěšném pokusu vyhnout se tomutéž. Šoupání nohou a kašlání začaly znít netrpělivě.
Přísedící byly stále v Menší věži s Tarnou, ale grošovaný valach červené sestry stál na ulici před bývalým hostincem a tucet strážců držel za uzdu své oře, a pohled na jejich barvoměnivé pláště byl dost nepříjemný. Čestná garda na první míle Tarniny cesty zpátky do Tar Valonu. Dav čekal víc než jen odjezd věžového posla, ačkoliv většina lidí vypadala stejně strhané, jako se Elain cítila.
„Myslela by sis, že je... je...“ Nyneiva zakryla rukou další zívnutí.
„Ále, krev a popel,“ zamumlala Elain, nebo se o to aspoň pokusila. Všechno za „ále“ znělo jako přiškrcené chrčení přes pěst nacpanou do pusy. Lini říkala, že takové poznámky jsou známkou pomalé mysli a duševní tuposti – těsně předtím, než vám vypláchla pusu – ale občas nic jiného nedokázalo vyjádřit vaše pocity tak málo slovy. Byla by řekla víc, jen neměla šanci.
„Proč jí nedají rovnou průvod?“ zavrčela Nyneiva. „Nechápu, proč musejí kvůli téhle ženské dělat takový bengál.“ A znovu zívla. Znovu!
„Poněvadž je to Aes Sedai, ospalče,“ ozvala se Siuan, která se k nim mezitím připojila. „Dva ospalci,“ dodala a mrkla na Elain. „Jestli v tom budete pokračovat, chytíte střevle.“ Elain prudce zavřela pusu a vrhla po té ženské svůj nechladnější pohled. Jako obvykle po ní sklouzl jako déšť po glazovaných střešních taškách.
„Tarna je Aes Sedai, děvčata,“ pokračovala Siuan a vyhlížela k čekajícím koním. Nebo její pozornost možná přilákal čistý vůz, který přitáhli před kamennou budovu. „Aes Sedai je Aes Sedai a to nic nezmění.“ Nyneiva se na ni podívala, jenže Siuan si toho nevšimla.
Elain byla ráda, že Nyneiva udržela jazyk za zuby. Odpověď, jež byla nasnadě, by byla hodně bolestná. „Jaké jsou oběti ze včerejší noci?“
Siuan odpověděla, aniž by odtrhla zrak od místa, kde se objeví Tarna. „Sedm mrtvých tady ve vesnici. Skoro stovka pak ve vojenských táborech. Všechny ty meče a sekery a tak se povalovaly kolem a nebyl tam nikdo, kdo by je usměrnil na místo. Jsou tam teď sestry a léčí.“
„Urozený pán Gareth?“ zeptala se Elain trošku nervózně. Ten muž se k ní sice choval chladně, ale pro dítě měl hřejivý úsměv a kapsu, ve které vždycky byla tvrdá cukrátka.
Siuan si odfrkla tak silně, až se po ní hned několik lidí ohlédlo. „Tenhleten,“ zamumlala. „I perutín by si na tom chlapovi vylámal zuby.“
„Zřejmě máš dneska po ránu skvělou náladu,“ ucedila Nyneiva. „Konečně jsi zjistila, jaká je zpráva Věže? Gareth Bryne tě požádal, aby ses za něj provdala? Někdo umřel a nechal ti –“
Elain se snažila nedívat na Nyneivu. I při zvuku zívnutí jí zapraskalo v čelistních kloubech.
Siuan na Nyneivu vrhla ledový pohled, ale Nyneiva ho pro jednou opětovala stejně chladně, byť jí trochu slzely oči.
„Jestli jsi něco zjistila,“ přerušila je Elain, jinak by na sebe civěly až do omrzení, „tak nám to řekni.“
„Ženská, která tvrdí, že je Aes Sedai, i když jí není,“ zamumlala Siuan, jako by nahlas říkala jenom nějakou nedbalou myšlenku, „je po krk ve vřící vodě, to teda ano, ale když tvrdí, že je z jistého adžah, to adžah si ji zavolá první. Pověděla vám někdy Myrelle o té ženské, kterou v Chachinu chytla, když tvrdila, že je zelená? Byla to bývalá mladší novicka, které se nepodařilo projít zkouškami na přijatou. Zeptejte se jí někdy, až bude mít tak hodinku, dvě. Tak dlouho jí potrvá, než vám to vypoví. Ta hloupá holka si nejspíš přála, aby ji utišily, než s ní Myrelle skončila, utišily a ještě jí usekly hlavu."