Z nějakého důvodu neměla její hrozba na Nyneivu o nic větší účinek než zamračený pohled, dokonce se ani nezachvěla. Možná na to byly obě příliš utahané. „Pověz mi, co víš,“ řekla Elain tiše, „nebo příště, až budeme samy, tě naučím sedět zpříma, a jestli budeš chtít, můžeš si běžet stěžovat za Sheriam.“ Siuan přimhouřila oči a Elain náhle vyjekla a přitiskla si ruku na hýždi.
Siuan odtáhla ruku, jak ji štípla, aniž musela hledat vhodné místo. „Já hrozby moc nesnáším, děvče. Víš stejně dobře jako já, co řekla Elaida. Vidělas to dřív než kdo jiný tady.“
„Vraťte se, vše je odpuštěno?“ řekla Nyneiva nevěřícně.
„Více méně. S nákladem rybích vnitřností ohledně toho, jak Věž musí být jednotná nyní víc než kdy předtím, a trochou kluzkých úhořů ohledně toho, jak se nemusí bát žádná kromě těch, co ‚se zapletly přímo do skutečné vzpoury'. Světlo samo ví, co to znamená. Já teda ne.“
„Proč to udržují v tajnosti?“ chtěla vědět Elain. „Nemůžou si přece myslet, že se k Elaidě někdo vrátí. Stačí jenom, aby předvedly Logaina.“ Siuan neříkala nic, jen se zamračila na čekající strážce.
„Pořád nechápu, proč žádají víc a víc času,“ zamumlala Nyneiva. „Vědí, co musejí udělat.“ Siuan mlčela, avšak Nyneiva pomalu zvedla obočí. „Tys jejich odpověď neznala.“
„Znám ji teď.“ Siuan mluvila dost úsečně a potichu dodala něco o „hlupačkách s měkkými koleny". Elain v duchu souhlasila.
Náhle se přední dveře bývalého hostince otevřely. Ven vyšlo půl tuctu přísedících se šátky s třásněmi, jedna za každé adžah, potom Tarna a za ní zbytek. Jestli lidé čekali nějaký obřad, dostalo se jim ošklivého zklamání. Tarna vyšplhala do sedla, pomalu přelétla pohledem přísedící a s nečitelným výrazem mrkla po davu. Pak pobídla grošáka do kroku. Strážci okolo ní se pohnuli také. Když diváci ustupovali z cesty, ozvalo se ustarané bzučení, trochu jako v podrážděném včelíně.
Mumlání trvalo, dokud Tarna nezmizela z dohledu, z vesnice. Pak na vůz vyšplhala Romanda a uhladila si volně uvázaný šátek se žlutými třásněmi. Rozhostilo se naprosté ticho. Podle tradice ohlašovala usnesení sněmovny nejstarší přísedící. Romanda se samozřejmě nepohybovala jako stará žena a tvář měla stejně bezvěkou jako ostatní, ale již pouhé šedé pramínky ve vlasech znamenaly u Aes Sedai značné stáří, a ona měla drdol na šíji celý šedivý. Elain napadlo, jak stará ve skutečnosti asi je, ale zeptat se Aes Sedai na její věk byla ta největší možná hrubost.
Romanda spletla prosté prameny vzduchu, aby se její vysoký soprán donesl ke všem. Elain měla dojem, jako by té ženě stála tváří v tvář. „V posledních několika dnech si mnozí z vás dělali starosti, ale bylo to zbytečné. Kdyby nebyla Tarna Sedai přišla k nám, byly bychom my vyslaly posly do Bílé věže samy. Koneckonců se těžko dá říct, že se tu skrýváme.“ Odmlčela se, aby měl dav čas se zasmát, jenže lidé na ni jenom civěli a ona si upravila šátek. „Naše cíle tady se nezměnily. Hledáme pravdu a spravedlnost, chceme dělat to, co je správné.“
„Správný pro koho?“ zamumlala Nyneiva.
„...a v tom nepolevíme a nezklameme. Jděte si po své práci a buďte ujištěni, že zůstanete pod ochranou našich rukou, teď i po našem jistém návratu na místa v Bílé věži, jež nám náležejí. Světlo sviť na vás na všechny. Světlo sviť na nás na všechny.“
Opět se ozvalo mumlání a dav se začal pomalu rozcházet, když Romanda slezla na zem. Siuan jako by měla tvář vyřezanou z kamene. Rty tiskla tak, až je měla úplně bezkrevné. Elain se chtěla na něco zeptat, ale Nyneiva seskočila z pilíře a začala se tlačit k tříposchoďové kamenné budově. Elain ji rychle následovala. Včera v noci byla Nyneiva připravená bez ohlížení na následky vyrukovat se vším, co zjistily. Bude třeba to předložit opatrně, jestli to mělo alespoň trochu ovlivnit sněmovnu. A rozhodně to vypadalo, že sněmovna ovlivnit potřebuje. Romandino prohlášení byl náklad ničeho. Siuan tedy rozhodně rozčílilo.
Elain se protlačila mezi dvěma statnými chlapíky, kteří se zlostně mračili Nyneivě na záda – ona jim šlápla na prsty, aby se dostala dál – ohlédla se přes rameno a zachytila Siuan, která ji a Nyneivu pozorovala. Jenom na chviličku, jakmile si žena uvědomila, že si jí Elain všimla, předstírala, že v davu zahlédla někoho jiného, a seskočila, jako by šla za ním. Elain zamračeně spěchala dál. Byla Siuan rozčilená, nebo ne? Kolik ze svého podráždění a nevědomosti jenom předstírala? Nyneivin nápad, že utečou do Caemlynu – Elain si nebyla jistá, jestli se ho už vzdala – byl velmi hloupý, ona sama však hleděla směrem k Ebú Daru, k tomu, že udělá něco skutečně užitečného. Všechna ta tajemství a podezření byla svrbící místo, které si nemohla poškrábat. Kdyby jen Nyneiva nešlápla přímo na ně.
Nyneivu dohonila ve chvíli, kdy druhá žena dohnala Sheriam kousek od vozu, z něhož promlouvala Romanda. Byla tam i Morvrin a Carlinya, všechny tři měly své šátky. Všechny Aes Sedai dnes ráno nosily šátky. Carlinyiny krátké vlasy vypadaly jako čapka tmavých kudrn a byly jedinou známkou pohromy, která se udála v Tel’aran’rhiodu.
„Potřebujeme si s váma promluvit někde o samotě,“ řekla Nyneiva Sheriam. „V soukromí.“
Elain si povzdechla. Nebyl to právě nejlepší začátek, ale nejhorší taky ne.
Sheriam se na ně chvíli dívala, pak se otočila k Morvrin a Carlinye a řekla: „Tak dobrá. Uvnitř.“
Když se otočily, stála mezi nimi a dveřmi Romanda, pevným způsobem pohledná tmavooká žena se šátkem se žlutými třásněmi, samý kvítek a liána, až na plamen Tar Valonu vysoko mezi lopatkami. Nevšímajíc si Nyneivy, usmála se hřejivě na Elain jedním z těch úsměvů, které začala Elain od Aes Sedai očekávat a děsit se jich. Na Sheriam, Carlinyu a Morvrin se však podívala úplně jinak. Bezvýrazně na ně civěla se vztyčenou hlavou, dokud nepředvedly lehké pukrle a nezamumlaly: „S tvým dovolením, sestro.“ Teprve tehdy ustoupila stranou, a dokonce i pak si hlasitě odfrkla.
Obyčejní lidé kolem si samozřejmě ničeho nevšimli, ale Elain zachytila útržky z řečí mezi Aes Sedai o Sheriam a její malé radě. Některé si myslely, že dohlíží pouze na každodenní běh Salidaru, aby měla sněmovna volné ruce pro důležitější záležitosti. Některé věděly, že tyto ženy mají vliv ve sněmovně, ale nakolik, to se lišilo podle té, která zrovna mluvila. Romanda byla jednou z těch, které věřily, že už tak je příliš velký. Horší bylo, že mezi sebou měly dvě modré a žádnou žlutou. Elain na sobě cítila její oči, jak ji sledují, když procházela dveřmi.
Sheriam je zavedla do jedné soukromé komnaty za bývalým výčepem s červotočem prožraným deštěním a stolem, posetým papíry, u stěny. Když je Nyneiva požádala, aby postavily ochranu proti odposlouchávání, zvedla obočí, ale bez řečí spletla ochranu kolem celé místnosti. Elain si vzpomněla na Nyneivinu výpravu a zkontrolovala obě okna, jestli jsou dobře zavřená.
„Nečekám nic menšího než zprávu o tom, že Rand al’Thor je na cestě sem,“ prohodila Morvrin suše. Druhé dvě Aes Sedai si vyměnily rychlý pohled. Elain potlačila pobouření. Ony si skutečně myslely, že s Nyneivou mají nějaká tajemství týkající se Randa. Ony a ty jejich tajnosti!