„To ne,“ řekla Nyneiva, „ale něco stejně důležitýho, i když jiným způsobem.“ A poté vysypala historku o jejich cestě do Ebú Daru a o tom, jak našly mísu – ter’angrial. Ne v tom správném pořadí a nezmínila se o Věži, ale byly tam všechny důležité body.
„Jsi si jistá, že ta mísa je ter’angrial?“ zeptala se Sheriam, když Nyneivě došla slova. „Dokáže ovlivnit počasí?“
„Ano, Aes Sedai,“ odpověděla Elain prostě. Prostá odpověď byla nejlepší. Morvrin zavrčela. Ta ženská pochybovala o všem.
Sheriam kývla a posunula si šátek. „Tak to jste si vedly dobře. Pošleme dopis Merilille.“ Merilille Caendevin byla šedá sestra, kterou poslaly, aby přesvědčila královnu v Ebú Daru, že má podporovat Věž. „Budeme od vás potřebovat všechny podrobnosti.“
„Ona ji nikdy nenajde,“ vybuchla Nyneiva dřív, než Elain stačila aspoň otevřít ústa. „Já s Elain to dokážem.“ Pohledy Aes Sedai ochladly.
„Nejspíš to pro ni bude nemožné,“ pospíšila si Elain. „My jsme viděly, kde ta mísa je, a bude to těžké i pro nás. Ale my aspoň víme, co hledáme. Popsat to v dopise prostě nebude stejné.“
„Ebú Dar není místo pro přijaté,“ prohlásila Carlinya chladně.
Morvrinin tón byl o trošičku laskavější, i když pořád bručela. „Musíme všechny dělat to, co nejlépe umíme, dítě. Myslíš si, že Edesina, Afara nebo Guisin chtěly jít do Tarabonu? Co můžou dělat, aby přinesly té neklidné zemi řád? Musíme to ale zkusit, a tak ony šly. Kiruna a Bera jsou nejspíš v téhle chvíli v Páteři světa a hledají Randa al’Thora v Aielské pustině, protože jsme si myslely – jenom myslely – když jsme je tam posílaly, že by mohl být tam. To, že jsme měly tenkrát pravdu, ještě neznamená, že je jejich cesta teď méně marná, když zatím vyšel z Pustiny. Všechny děláme, co můžeme a co musíme. Vy dvě jste přijaté. Přijaté neutíkají do Ebú Daru ani nikam jinam. Co vy dvě můžete a musíte, je zůstat tady a studovat. I kdybyste byly hotové sestry, stejně bych vás podržela tady. Nikdo nepřišel s takovými objevy jako vy dvě, s tolika za tak krátkou dobu, za posledních sto let."
Jelikož Nyneiva byla Nyneiva, nevšímala si toho, co nechtěla slyšet, a soustředila se na Carlinyu. „Vedly jsme si dobře i samy, díky. Pochybuju, že v Ebú Daru to může být tak hrozný jako v Tanchiku.“
Elain si nemyslela, že by si uvědomovala, že si může každou chvíli vytrhnout cop i s kořínky. Copak se Nyneiva nikdy nenaučí, že obyčejná zdvořilost občas dosáhne toho, co by upřímnost určitě prohrála? „Chápu vaše starosti, Aes Sedai,“ pravila Elain, „ale ačkoliv to možná zní neskromně, pravdou je, že mám lepší oprávnění vyhledat ten ter’angrial než kdokoliv jiný zde v Salidaru. A Nyneiva a já víme lépe, kde hledat, než bychom mohly vyjádřit na papíře. Jestli nás pošlete k Merilille Sedai, pod jejím vedením ho určitě dokážeme brzy najít. Pár dní do Ebú Daru na člunu a pár dní zpátky, pár dní pod dohledem Merilille Sedai v Ebú Daru.“ Dalo jí práci, aby se zhluboka nenadechla. „Mezitím můžete poslat zprávu některému ze Siuaniných zvědů do Caemlynu, aby tam byla, až tam dorazí Merana Sedai a poselstvo.“
„Proč bychom to, pod Světlem, měly dělat?“ zavrčela Morvrin.
„Myslím, že vám to Nyneiva řekla. Nejsem si jistá, ale myslím, že ta mísa potřebuje i mužské usměrňování, aby fungovala.“
To samozřejmě vyvolalo menší rozruch. – Carlinya zalapala po dechu, Morvrin si cosi bručela pro sebe a Sheriam skutečně spadla brada. Nyneiva otevřela pusu taky, ale jen na chviličku. Elain si byla jistá, že se vzpamatovala dřív, než si toho ostatní všimly. Byly totiž příliš ohromené, aby si něčeho moc všímaly. Skutečností bylo, že to byla lež, čistá a prostá. Prosté, to byl klíč. Údajně největších úspěchů ve věku pověstí bylo dosaženo tehdy, když muži a ženy usměrňovali společně, pravděpodobně v propojení. Nejspíš tenkrát skutečně existovaly ter’angrialy, které k práci potřebovaly i muže. V každém případě, jestli ona nedokáže přimět tu mísu k práci sama, rozhodně to nedokáže nikdo jiný v Salidaru. Možná až na Nyneivu. Jestli k tomu bude potřeba Rand, nemohly pominout příležitost udělat něco s počasím, a než „objeví", že mísu zvládne kruh žen, Aes Sedai v Salidaru budou příliš pevně připoutány k Randovi, aby se mohly odtrhnout.
„To je všechno hezké,“ prohlásila Sheriam nakonec, „ale nemění to nic na faktu, že jste přijaté. Pošleme dopis Merilille. Trochu se mluvilo o vás dvou –“
„Mluvilo,“ vyštěkla poněkud nakvašeně Nyneiva. „To je všechno, co děláte, vy i sněmovna! Já s Elain dokážeme najít ten ter’angrial, ale vy radši kdákáte jako ty nejhloupější slepice.“ Slova se z ní hrnula jedno přes druhé. Tahala se za cop tak, až Elain skutečně zpola čekala, že si ho vyrve. „Sedíte tu a doufáte, že se Tom a Juilin a ostatní vrátí a řeknou vám, že po nás bělokabátníci neskočí jako zmije po žábě, když by mohli přijít s bělokabátníkama za patami. Sedíte tu a šťouráte do problémů s Elaidou, místo abyste udělaly, co jste řekly, že uděláte, a tápete i s Randem. Víte vůbec, jak si s ním zatím stojíte? Víte to, s tím vaším poselstvem, co je na cestě do Caemlynu? Víte, proč tu sedíte a žvaníte? Já jo! Bojíte se. Bojíte se rozdělený Věže, bojíte se Randa, Zaprodanců, černých adžah. Včera v noci Anaiye uklouzlo, že jste měly plán pro případ, že by vás napadl některej ze Zaprodanců. Všechny ty propojený kruhy přímo na bublině zla – už tomu aspoň věříte? – ale všechny špatně poskládaný, a ve většině bylo víc novicek než Aes Sedai. Protože to jenom pár Aes Sedai vědělo dopředu. Myslíte si, že černý adžah jsou přímo tady v Salidaru. Bály jste se, že by se váš plán mohl dostat k Sammaelovi nebo některýmu z ostatních. Vždyť nevěříte ani jedna druhý. Nevěříte nikomu! Proto nás nepošlete do Ebú Daru? Myslíte si, že my jsme černý adžah nebo že utečem k Randovi nebo... nebo...!“ Odmlčela se v zuřivém plivání, lapajíc po dechu. Během celé své tirády se málem ani pořádně nenadechla.
Elaininým prvním instinktem bylo to nějak uhladit, ačkoliv jak, byla otázka, na niž neznala odpověď. Snazší by bylo uhladit horské pohoří. Ale Aes Sedai ji přiměly zapomenout dělat si starosti, jestli se snad Nyneivě podařilo všechno rozbít. Ty bezvýrazné tváře, ty oči, jež jako by viděly skrz kámen, neměly prozrazovat nic, vůbec nic. Jí však cosi prozradily. Tohle nebyl ten chladný hněv, který tam měl být, když byl někdo natolik hloupý, aby vztekle řval na Aes Sedai. Tenhle měl jenom cosi zakrýt, a jediné, co zakrýval, byla pravda, pravda, kterou si ani samy před sebou nechtěly přiznat. Ony se bály.
„Už jsi skončila?“ zeptala se Carlinya hlasem, který by uměl zmrazit slunce na obloze.
Elain kýchla a udeřila se hlavou o převrácený kotel. Do nosu jí stoupl pach připálené polévky. Dopolední slunce vyhřálo vnitřek velkého kotle, až měla dojem, že ještě stojí nad ohněm. Kapal z ní pot. Ne, přímo tekl proudem. Elain pustila pemzu, opřela se o paty a zamračila se na ženu vedle sebe. Nebo spíš na půlku ženy, která trčela z trochu menšího kotle ležícího na boku. Šťouchla Nyneivu do boku a ponuře se usmála, když následovala rána, jak se druhá žena praštila hlavou o železo a vyjekla. Nyneiva vycouvala s hrozivým výrazem, který vůbec neztlumilo zívnutí, jež potlačila zamazanou rukou. Elain jí nedala šanci promluvit.