„Muselas to všechno zkazit, viď? Nemohla ses na pět minut ovládnout. Měly jsme všechno v rukou a tys nás musela kopnout do kotníků.“
„Ony by nás do Ebú Daru stejně nepustily,“ zabručela Nyneiva. „A všechno to kopání do kotníků jsem neobstarávala sama.“ Zvedla bradu tím svým směšným způsobem, takže se musela koukat hodně dolů, aby Elain vůbec viděla. „Aes Sedai ovládají svůj strach,“ řekla tónem, který by možná platil, kdybyste hubovali opilého povaleče, co by vám vrazil do koně, „nedovolí, aby on ovládal je. Veďte, a my vás budeme šťastně následovat, ale musíte vést, ne se krčit a doufat, že někdo zařídí, aby vaše potíže zmizely.“
Elain zahořely líce. Takto se rozhodně netvářila. A rozhodně tak nemluvila. „No, možná jsme obě trochu překročily hranice zdravého rozumu, ale –“ Ozvaly se kroky a ona zmlkla.
„Takže zlaté holčičky Aes Sedai se rozhodly si odpočinout, co?“ Faolainin úsměv nebyl vůbec přátelský, pokud tedy úsměv mohl být takový. „Nejsem tu, poněvadž by se mi to líbilo, víte. Chtěla jsem dnešek strávit na své vlastní práci, na něčem, co, myslím, není moc hluboko pod tím, co jste udělaly vy, zlaté holčičky. Místo toho musím hlídat přijaté, co drhnou hrnce za své hříchy. Hlídat je, aby se neodplížily pryč jako párek mizerných novicek, kterými byste vy dvě měly být. A teď, zpátky do práce. Nemůžu odejít, dokud to nedoděláte, a nehodlám tu strávit celý den.“
Tmavá kudrnatá žena na tom byla jako Theodrin, něco víc než přijatá, avšak méně než Aes Sedai. Jako by byly Elain a Nyneiva, kdyby se Nyneiva nechovala jako kočka, které někdo šlápne na ocas. Nyneiva i ona sama, připustila Elain váhavě. Sheriam jim to řekla mezi tím, kdy jim vykládala, jak dlouho budou ve svém „volném“ čase pracovat v kuchyních a dělat tu nejšpinavější práci, kterou kuchařky najdou. V každém případě ale žádný Ebú Dar. To jim také dala jasně najevo. Do poledne už bude na cestě dopis pro Merilille, pokud už nebyl.
„Já... mrzí mě to,“ řekla Nyneiva a Elain na ni zamrkala. Nyneiviny omluvy byly jako sníh uprostřed léta.
„Mě to taky mrzí, Nyneivo.“
„Ano, to by mělo,“ řekla jim Faolain. „Viděla jsem vás. Nyní zpátky do práce! Než si najdu důvod, abych vás poslala za Tianou, až skončíte.“
S lítostivým pohledem na Nyneivu si Elain vlezla zpátky do kotle a pemzou zaútočila na připálenou polévku, jako by útočila na Faolain. Kamenný prach a kousky dočerna ohořelé zeleniny jenom létaly. Ne, ne na Faolain. Na Aes Sedai, které sedí, když by měly jednat. Ona půjde do Ebú Daru, najde ten ter’angrial a použije ho k tomu, aby Sheriam a všechny ostatní připoutala k Randovi. Na kolenou! Kýchla si tak, až jí málem spadly boty.
Sheriam se obrátila, jak pozorovala mladé ženy škvírou v plotě, a vykročila úzkou uličkou s ubohým strništěm seschlého plevele. „Lituju toho.“ Vzhledem k Nyneiviným slovům a jejímu tónu – i Elaininu, to mizerné dítě! – dodala: „Trochu.“
Carlinya ohrnula ret. Byla v tom velmi dobrá. „Chceš říct přijatým to, co ví méně než dva tucty Aes Sedai?“ Zavřela pusu, až to cvaklo, když po ní Sheriam vrhla ostrý pohled.
„Uši jsou tam, kde je nejméně čekáme,“ poznamenala Sheriam mírně.
„Ty holky mají pravdu v jedné věci,“ řekla Morvrin. „Z al’Thora se mi obracejí vnitřnosti na vodu. Jaké s ním máme možnosti?“
Sheriam si nebyla jistá, jestli už jim možnosti nedošly dávno. Dál kráčely mlčky.
16
Vyprávění o kole času
S Dračím žezlem na kolenou se Rand rozvaloval na Dračím trůnu. Nebo aspoň předstíral, že se rozvaluje. Trůny nebyly postavené pro odpočinek, a tenhle zřejmě ze všech nejmíň, ale byla to jenom část jeho potíží. Další částí bylo to, že cítil Alannu, a to ho neustále žralo. Kdyby řekl Děvám, ty by... Ne. Jak ho to vůbec mohlo napadnout? Vyděsil ji dost na to, aby se držela zpátky. Ne, prozatím byla Alanna menší problém než nevhodně čalouněné sedadlo.
Přes stříbrem vyšívaný modrý kabát zapnutý až ke krku se ho horko nedotýkalo – skutečně začínal ten Taimův trik dobře zvládat – ale kdyby čirá netrpělivost vyvolávala pocení, bylo by z něj teklo, jako by právě vylezl z řeky. Udržet se v chladu neznamenalo vůbec žádný problém. Udržet se v klidu však ano. Chtěl předat Elain Andor celý a nepoškozený a dnes ráno udělá první skutečný krok směrem k tomuto cíli. Pokud vůbec přijdou.
„...a navíc,“ rozkládal vysoký kostnatý muž před trůnem téměř monotónně, „jeden tisíc čtyři sta a dvacet tři uprchlíci z Murandy, pět set šedesát sedm z Altary a jedno sto a devět z Illianu. Pokud se týče počtu hlav na území města do dnešního data, jak si chvátám dodat.“ Těch pár chomáčků prošedivělých vlasů, které Halwinu Norrymu zbývaly, mu trčelo za ušima jako ptačí brka, což se docela hodilo, protože to býval Morgasin hlavní úředník. „Najal jsem dvacet tři další úředníky pro sčítání, ale počty jsou očividně stále nedostatečné na...“
Rand přestal poslouchat. Jakkoliv byl vděčný za to, že ten muž neutekl jako tolik ostatních, nebyl si jistý, že pro Norryho je něco skutečné kromě čísel v jeho knihách. Odříkával počty mrtvých za týden i cenu tuřínů, přivezených z venkova, tím stejným suchým tónem, úhledně seřadil denní pohřby nemajetných, nepřátelských uprchlíků se stejnou hrůzou a s o nic větší radostí, jakou ukázal při najímání zedníků, kteří měli zkontrolovat, zda není třeba opravit městské hradby. Illian pro něj byl prostě další zemí, ne sídlo Sammaela, a Rand jenom dalším vladařem.
Kde jsou? uvažoval zuřivě. Proč se Alanna aspoň nepokusila ke mně přikrást? Moirain by se nikdy nenechala zastrašit tak snadno.
Kde jsou všichni mrtví? zašeptal Luis Therin. Proč nezmlknou?
Rand se ponuře zachechtal. Tohle určitě musel být vtip.
Sulin seděla zlehka na patách na jedné straně pódia s trůnem a rusovlasý Urien na druhé. Dneska mezi sloupy velkého sálu spolu s Děvami čekala dvacítka Aethan Dor, Rudých štítů, a někteří muži měli červené pásky kolem čela. Stáli, dřepěli či seděli, někteří tiše rozmlouvali, ale jako obvykle vypadali, že jsou v okamžiku připravení vrhnout se do akce, dokonce i Děvy a dva Rudé štíty, co hrály v kostky. Aspoň jeden pár očí zřejmě stále sledoval Norryho. Jen pár Aielů věřilo mokřiňanovi takhle blízko Randa.
Náhle se ve vysokých dveřích do sálu objevil Bashere. Když kývl, Rand se narovnal. Konečně. Zatraceně konečně. Zelené a bílé střapce se zakývaly, jak mávl kusem seanchanského oštěpu s vyobrazením draka na žerdi. „Vedl sis dost dobře, pane Norry. Tvoje hlášení nic nevynechalo. Dohlédnu na to, abys dostal zlato, které potřebuješ. Ale teď, jestli mě omluvíš, musím dohlédnout na jiné záležitosti.“
Muž nedal najevo, že by byl zvědavý nebo se ho dotklo, že ho Rand tak náhle uťal. Prostě se odmlčel v půlce slova a uklonil se s: „Jak můj pán Drak velí,“ proneseným tím samým suchým tónem, a couvl o tři kroky, než se otočil. Na Bashereho se cestou kolem dokonce ani nepodíval. Nic kromě čísel nebylo skutečné.
Rand netrpělivě pokynul Basheremu a s rovnými zády se usadil na trůnu. Aielové zmlkli. Zřejmě díky tomu byli dvakrát připravenější.
Když Saldejec vstoupil, nepřišel sám. Těsně za ním přicházeli dva muži a dvě ženy, nikdo z nich nebyl zrovna mladý, v bohatém hedvábí a zlatohlavu. Snažili se předstírat, že Bashere neexistuje, a málem se jim to podařilo, ale pozorní Aielové mezi sloupy byli něco zhola jiného. Zlatovlasá Dyelin jenom klopýtla, ale Abelle a Luan, oba prošedivělí, nicméně stále s tvrdými tvářemi, se na postavy oděné v cadin’sorech zamračili a pudově hmátli po mečích, které dnes neměli, kdežto Ellorien, kyprá tmavovlasá žena, která by byla hezká, kdyby neměla tvář tak odhodlaně kamennou, se zarazila a zamračila se, než se vzpamatovala a rychlejším krokem dohonila ostatní. Když poprvé pořádně uviděli na Randa, taky je to zděsilo, všechny. Vyměnili si rychlé udivené pohledy. Třeba si mysleli, že bude starší.