„Můj pane Draku,“ promluvil Bashere hlasitě a zastavil se před pódiem, „Jitřní pane, kníže úsvitu, skutečný obránce Světla, před nímž svět v bázni pokleká, dávám ti urozenou paní Dyelin z rodu Taravinů, urozeného pána Abelleho z rodu Pendarů, urozenou paní Ellorien z rodu Traemane a urozeného pána Pelivara z rodu Coelanů.“
Čtyři Andořané se teď úkosem podívali na Bashereho se stisknutými rty. V jeho tónu bylo něco, díky čemu to znělo, jako kdyby Randovi dával čtyři koně. Říci, že jim ztuhla záda, by bylo říkat, že voda se stala vodovější, a přesto to tak vypadalo, jak tak zírali na Randa. Většinou na Randa. Nemohli si pomoci, aby jim oči občas nezabloudily ke Lvímu trůnu, jenž se leskl a třpytil na podstavci za jeho hlavou.
Randovi bylo z jejich pobouřených výrazů do smíchu. Byli pobouření, avšak také opatrní, a možná to na ně dokonce i udělalo proti jejich vůli dojem. S Basherem ten seznam titulů vypracovali spolu, ale ten kousek o poklekajícím světě byl nový, Bashere ho přidal později sám. Moirain mu však dala rady. Málem měl dojem, že v hlavě znovu slyší její hlas. Jak tě lidé uvidí poprvé, ten obraz si nejpevněji podrží v mysli. Takhle to ve světě chodí. Můžeš sestoupit z trůnu, a i kdyby ses pak choval jako sedlák v prasečím chlívku, pořád si budou pamatovat, jak jsi sestupoval z trůnu. Ale když nejdřív uvidí jenom mladého muže, venkovana, budou mu mít za zlé, když ho později uvidí vystupovat na svůj trůn, jakkoliv bude jeho po právu, jakkoliv bude mocný. No, kdyby titul nebo dva mohly něco takového zařídit, všechno by bylo jednodušší.
Byl jsem Jitřní pán, zamumlal Luis Therin. A jsem kníže úsvitu.
Rand udržel hladkou tvář. „Nepřivítám vás – toto je vaše země a palác vaší královny – ale jsem rád, že jste přijali mé pozvání.“ Po pěti dnech, a dali vědět jenom pár hodin dopředu, ale o tom se nezmiňoval. Vstal, položil Dračí žezlo na trůn a seběhl z pódia. S odměřeným úsměvem – Nikdy se nechovej nepřátelsky, nebude-li to nezbytné, říkávala Moirain, ale nade vše nikdy nebuď přespříliš přátelský. Nikdy nebuď dychtivý. – kývl jim k pěti pohodlným židlím s poduškami a čalouněnými opěradly, rozestavěnými do kruhu mezi sloupy. „Připojte se ke mně. Promluvíme si a napijeme se chlazeného vína.“
Oni za ním samozřejmě šli a jeho i Aiely sledovali se stejnou zvědavostí a možná i stejným nepřátelstvím, obojím špatně zakrývaným. Když se všichni usadili, přišli gai’šainové, mlčenliví v bílých šatech s kapucemi, přinesli víno a zlaté číše již zvlhlé sraženou párou. Další se postavili za každou židli s péřovými vějíři a zlehka jimi pohybovali. Za každou židli kromě Randovy. Andořané si toho všimli, všimli si, že není zpocený. Ale gai’šainové se taky nepotili, dokonce ani v těch šatech ne, a ostatní Aielové taky ne. Rand sledoval tváře šlechticů přes svůj pohár s vínem.
Andořané byli hrdí na to, že jsou přímější než mnozí jiní, a nijak se nezdráhali vychloubat tím, že hra rodů je v jiných zemích mnohem propletenější než v jejich, a přesto věřili, že daes dae’mar umějí hrát, když je třeba. Jistým způsobem i uměli, ale pravdou bylo, že Cairhieňané a dokonce i Tairenové je považovali za prostoduché, když došlo na jemné pohyby a obranu ve velké hře. Tihle čtyři se většinou ovládali dobře, jenomže někomu, koho školila Moirain a pak ho tvrději proškolil Tear a Cairhien, prozrazovali hodně každým mrknutím, každou změnou výrazu.
Nejdřív jim došlo, že tu není žádná židle pro Bashereho. Vyměnili si rychlé pohledy a trochu se rozjasnili, zvlášť když si uvědomili, že Bashere odchází z trůnního sálu. Všichni čtyři se za ním skutečně ohlédli se slabým spokojeným úsměvem. Saldejské vojsko v Andoru se jim muselo líbit stejně málo jako Naean a té druhé bandě. Nyní bylo už jasné, co si myslí. Třeba je cizincův vliv menší, než se obávali. No, třeba se tu s Basherem zachází jen jako s lepším sluhou.
Dyelin se trochu rozšířily oči ve stejné chvíli jako Luanovi a jen o maličko dřív než druhým dvěma. Na okamžik si Randa prohlíželi tak pozorně, až bylo zřejmé, že se vyhýbají pohledu na sebe. Bashere byl cizozemec, ale také vrchní maršál Saldeje, trojnásobně urozený pán a strýc královny Tenobie. Jestli Rand používá jako sluhu jeho...
„Vynikající víno.“ Luan zíral do své číše a zaváhal, než dodaclass="underline" „Můj pane Draku.“ Jako by to z něj tahali párem volů.
„Je z jihu,“ poznamenala Ellorien, když usrkla. „Vinice v Tunaighanských kopcích. Divím se, že jsi letos našel v Caemlynu led. Slyšela jsem, jak lidé říkají, že tento ‚rok je bez zimy'.“
„Myslíte, že bych plýtval časem a námahou na hledání ledu,“ utrousil Rand, „když svět sužuje tolik problémů?“
Abellemu hranatá tvář zbledla a zřejmě se musel přinutit polknout další doušek. Na druhou stranu Luan svou číši schválně vyprázdnil a natáhl ruku, aby mu gai’šain, jemuž v zelených očích plál vztek, což bylo v ostrém rozporu se zarputilou mírností jeho sluncem osmahlé tváře, dolil. Posluhovat mokřiňanům bylo jako být sluhou, a Aielové opovrhovali už jenom představou služebnictva. Jak se ta nechuť srovnávala se samotným pojmem gai’šain, na to Rand nikdy nedokázal přijít, ale bylo tomu tak.
Dyelin držela svou číši pevně na kolenou a dál si jí nevšímala. Takhle zblízka Rand viděl v jejích zlatých vlasech bílé pramínky. Pořád byla hezká, ačkoliv v ničem kromě vlasů nepřipomínala Morgasu či Elain. Další v řadě s nárokem na trůn, musela být přinejmenším sestřenice. Krátce se na něj zamračila a už už chtěla potřást hlavou, ale místo toho řekla: „Děláme si starosti s problémy světa, ale víc s těmi, které sužují Andor. Přivedl jsi nás sem, abychom našli lék?“
„Jestli nějaký znáte,“ odvětil Rand prostě. „Jestli ne, musím hledat jinde. Mnozí si myslí, že znají správnou léčbu. Když nenajdu tu, kterou chci, budu muset přijmout druhou nejlepší.“ To jim zavřelo pusy. Cestou sem je Bashere provedl nádvořím, kde museli čekat Arymilla a Lir a ostatní. Jim to muselo připadat, že jsou v paláci jako doma. „Myslel bych si, že budete chtít pomoct dát Andor zase do pořádku. Slyšeli jste moje prohlášení?“ Nemusel říkat které. V této souvislosti to mohlo být jen jedno.
„Odměna nabízená za zprávy o Elain,“ prohodila Ellorien suše a měla přitom ještě kamennější tvář, „která má být prohlášena královnou, když je teď Morgasa mrtvá.“
Dyelin kývla. „Mně to připadá správné.“
„Mně ne!“ vyštěkla Ellorien. „Morgasa zradila své přátele a odvrhla své nejstarší přívržence. Rod Trakandů by už měl na Lvím trůnu skončit.“ Zřejmě zapomněla na Randa. Všichni na něj zapomněli.