„Dyelin,“ řekl Luan stroze. Urozená paní potřásla hlavou, jako by tohle už slyšela předtím, ale on pokračoval. „Má na něj největší právo. Já hlasuji pro Dyelin.“
„Elain je dědička,“ pravila jim zlatovlasá žena vyrovnaně. „Já hlasuji pro Elain.“
„Co záleží na tom, pro koho kdo z nás hlasuje?“ chtěl vědět Abelle. „Jestli zabil Morgasu, tak bude –“ Abelle se náhle s patrným úšklebkem odmlčel a podíval se na Randa, ne úplně vzdorně, ale rozhodně ho vyzýval k tomu, jen aby se opovážil udělat to nejhorší. A očekával, že to udělá.
„Vy tomu skutečně věříte?“ Rand se smutně ohlédl na Lví trůn na podstavci. „Proč bych, pod Světlem, zabíjel Morgasu, jen abych trůn předal Elain?“
„Jen málokdo ví, čemu věřit,“ utrousila Ellorien škrobeně. Na lících jí vyskočily rudé skvrny. „Lidé napovídají spousty věcí, většinou pěkné hlouposti.“
„Jako třeba?“ Obracel se na ni, ale odpověděla Dyelin a dívala se mu přitom upřeně do očí.
„Že vybojuješ Poslední bitvu a zabiješ Temného. Že jsi falešný Drak nebo loutka Aes Sedai nebo obojí. Že jsi Morgasin levoboček nebo vznešený tearský pán nebo Aielan.“ Na chvíli se znovu zamračila, ale nepřestala mluvit. „Že jsi syn Aes Sedai a Temného. Že ty jsi Temný nebo zase vtělený Stvořitel. Že zničíš svět, zachráníš ho, podmaníš si ho, přineseš nový věk. Tolik příběhů, kolik je hrdel. Většina říká, že jsi zabil Morgasu. Mnozí přidávají i Elain. Říkají, že tvoje prohlášení má jenom zakrýt tvé nesčetné zločiny.“
Rand si povzdechl. Některé z těch povídaček byly horší, než co zatím slyšel. „Nebudu se ptát, čemu z toho věříte.“ Proč se na něj pořád mračí? Nebyla sama. Luan také, a Abelle a Ellorien po něm vrhali takové pohledy, jaké se naučil čekat od Arymilliny bandy, když si mysleli, že je nevidí. Sleduju. Sleduju. To byl Luis Therin, drsný uhihňaný šepot. Vidím vás. Kdo vidí mě? „Ale pomůžete mi Andor znovu spojit? Nechci, aby se z Andoru stal další Cairhien nebo něco horšího, Tarabon nebo Arad Doman.“
„Znám něco z Karaethonského cyklu,“ řekl Abelle. „Věřím, že jsi Drak Znovuzrozený, ale nikde nestojí nic o tom, že povládneš, jen že budeš bojovat s Temným v Tarmon Gai’donu.“
Rand stiskl číši tak tvrdě, až se tmavá hladina vína zavlnila. Oč snazší by to bylo, kdyby tito čtyři byli jako vznešení tairenští páni či Cairhieňané, jenomže z těchhle nikdo nechtěl ani o fous víc moci, než už měli. Ať už bylo víno ochlazeno jakýmkoliv způsobem, Rand pochyboval, že by jediná síla tuhle bandu zastrašila. S největší pravděpodobností mi řeknou, ať je zabiju, a shořím za to!
Shoříš za to, zopakoval Luis Therin mrzutě.
„Kolikrát musím opakovat, že nechci vládnout Andoru? Až na Lví trůn usedne Elain, odejdu z Andoru. A nikdy se nevrátím, jestli bude po mém.“
„Jestli už trůn někomu patří,“ prohlásila sevřeně Ellorien, „tak patří Dyelin. Jestli myslíš vážně to, co říkáš, tak ji necháš korunovat a odejdeš. Pak bude Andor celý, a nepochybuji, že andorští vojáci tě budou následovat do Poslední bitvy, pokud to bude třeba.“
„Já pořád odmítám,“ odpověděla Dyelin silným hlasem a obrátila se k Randovi. „Počkám a zvážím to, můj pane Draku. Až uvidím, že je Elain živá a korunovaná a ty odcházíš z Andoru, pošlu své družiníky, aby za tebou šli, ať už ostatní Andořané udělají cokoliv. Ale jestli bude ubíhat čas a ty tu pořád povládneš, nebo jestli tvoji aielští divoši udělají tady to, co, jak jsem slyšela, provedli v Cairhienu a Tearu –“ zamračila se na Děvy a Rudé štíty a taky na gai’šainy, jako by je viděla loupit a pálit – „nebo jestli tu vypustíš ty... muže, které jsi sebral po své amnestii, tak se postavím proti tobě, ať už ostatní Andořané udělají cokoliv.“
„A já pojedu s tebou,“ prohlásil pevně Luan.
„A já taky,“ přidala se Ellorien s Abellem v závěsu.
Rand pohodil hlavou a proti své vůli se zasmál, zpola vesele, zpola zoufale. Světlo! A já myslel, že poctivá opozice bude lepší, než když se mi někdo plíží za zády nebo mi líže boty!
Nejistě si ho prohlíželi, nepochybně si mysleli, že už začíná působit šílenství. Možná působilo. Už si sám nebyl jistý.
„Zvažte, co musíte,“ řekl jim a povstal na znamení, že audience skončila. „Já myslím vážně, co jsem řekl. Ale zvažte i tohle. Tarmon Gai’don se blíží. Nevím, kolik času máme, abyste mohli zvažovat.“
Rozloučili se – opatrná úklona, jako mezi sobě rovnými, a to bylo víc, než když přišli – avšak když se obraceli k odchodu, Rand chytil Dyelin za rukáv. „Mám k tobě otázku.“ Ostatní se zastavili a zpola se obrátili. „Soukromou otázku.“ Po chvíli urozená paní kývla a její společníci poodešli o kus dál ke dveřím. Dávali dobrý pozor, ale nebyli dost blízko, aby něco slyšeli. „Dívala ses na mě... divně,“ řekl. Ty i každý jiný šlechtic, kterého jsem v Caemlynu potkal. Aspoň každý andorský šlechtic. „Proč?“
Dyelin k němu vzhlédla a pak nakonec kývla hlavou, jako by se k něčemu rozhodla. „Jak se jmenovala tvoje matka?“
Rand zamrkal. „Moje matka?“ Kari al’Thorová byla jeho matkou. Takto na ni myslel. Vychovávala ho od dětství až do své smrti. Ale rozhodl se, že jí sdělí chladnou pravdu, kterou zjistil v Pustině. „Moje matka se jmenovala Shaiel. Byla Děvou oštěpu. Můj otec byl Janduin, kmenový náčelník Taardad Aielů.“ Dyelin pochybovačně zvedla obočí. „Odpřisáhnu to jakoukoliv přísahou, již si vybereš. Co to má společného s tím, co chci vědět? Oba jsou dávno mrtví.“
Tváří se jí mihla úleva. „Zřejmě jenom náhodná podoba. Nic víc. Nechtěla jsem tím říct, že neznáš své rodiče, ale mluvíš jako někdo ze západního Andoru.“
„Podoba? Já vyrostl ve Dvouříčí, ale moji rodiče byli, jak jsem říkal. Koho připomínám, že se na mě takhle díváte?“
Dyelin zaváhala a pak si povzdechla. „Asi na tom nezáleží. Někdy mi musíš povědět, jak to, že máš aielské rodiče, a přesto jsi byl vychován v Andoru. Před pětadvaceti lety, teď už ale víc, zmizela v noci dědička Andoru. Jmenovala se Tigrain. Nechala tu manžela a syna, Galada. Vím, že je to jenom náhoda, přesto však ve tvé tváři vidím Tigrain. Byl to šok.“
Rand také cítil šok. Hlavou mu vířily útržky příběhu, jejž mu vyprávěly moudré... zlatovlasá mladá mokřiňanka, v hedvábí... syn, kterého milovala, manžela, kterého nemilovala... Shaiel bylo jméno, které přijala. Nikdy jiné neřekla... Máš ve tváři něco z jejích rysů. „Jak to, že Tigrain zmizela? Zajímám se o dějiny Andoru.“
„Poděkuji ti, když to nebudeš nazývat dějinami, můj pane Draku. Byla jsem malá holčička, když se to stalo, ale víc než batole, a bývala jsem často tady v paláci. Jednou ráno Tigrain prostě nebyla v paláci a už ji nikdy nikdo neviděl. Někteří tvrdili, že v tom vidí Taringailovu ruku, ale on byl pološílený žalem. Taringail Damodred chtěl víc než kdo jiný na světě vidět svou dceru královnou Andoru a svého syna králem Cairhienu. Byl Cairhieňan, tenhle Taringail. Ta svatba měla znamenat konec válek s Cairhienem, a taky je ukončila, a přesto, když Tigrain zmizela, oni si začali myslet, že Andor chce porušit smlouvu, což vedlo k intrikám, jak už to tak Cairhieňané dělají, a to vedlo k Lamanově pýše. A ty samozřejmě víš, kam vedlo to,“ dodala suše. „Můj otec tvrdil, že to ve skutečnosti byla vina Gitary Sedai.“