„Gitara?“ Byl div, že se nezačal dusit. To jméno nejednou slyšel. Existovala Aes Sedai jménem Gitara Moroso, žena s věštěním, která prohlásila, že Drak se znovu zrodil na svazích Dračí hory, a tak vyslala Moirain a Siuan na jejich dlouhé pátrání. Byla to Gitara Moroso, která roky předtím řekla „Shaiel", že pokud neuprchne do Pustiny, aniž by komu co řekla, a nestane se Děvou oštěpu, dopadne na Andor a svět pohroma.
Dyelin kývla, trochu netrpělivě. „Gitara byla rádkyní královny Modrellein,“ řekla rázně, „ale víc času trávila s Tigrain a Lucem, Tigraininým bratrem, než s královnou. Poté, co Luc odjel na sever a už se nikdy nevrátil, se šeptalo, že Gitara ho přesvědčila, že jeho sláva leží v Morně, nebo jeho osud. Jiní říkali, že mu tvrdila, že tam najde Draka Znovuzrozeného nebo že Poslední bitva závisí na jeho odchodu. To bylo asi rok před Tigraininým zmizením. Já osobně pochybuji, že s ním měla Gitara něco společného, nebo s Lucovým. Zůstala královninou rádkyní až do Modrelleininy smrti. Té prý zlomilo srdce Tigrainino zmizení navrch k tomu, že zmizel Luc, tak se to povídalo. A tím samozřejmě začal boj o nástupnictví.“ Pohlédla na ostatní, kteří nyní přešlapovali a podezíravě a netrpělivě se mračili, ale nemohla odolat, aby nedodala ještě jednu věc: „Bez toho bys byl našel jiný Andor. Tigrain jako královnu a Morgasu jen jako hlavu rodu Trakandů a Elain by se vůbec nenarodila. Morgasa se provdala za Taringaila, jakmile získala trůn, víš. Kdo může říct, co jiného by se ještě změnilo?“
Rand se díval, jak jde k ostatním a všichni odcházejí, a myslel na jedinou věc, která by se byla změnila. On by nebyl v Andoru, protože by se nebyl narodil. Všechno do sebe zapadalo v nekonečných kruzích. Tigrain tajně odešla do Pustiny, což Lamana Damodreda přimělo podseknout avendoralderu, dar od Aielů, aby si z ní udělal trůn, kterýžto čin přivedl Aiely přes Páteř světa, aby ho zabili – a s těmito Aiely přišla i Děva jménem Shaiel, jež zemřela při porodu. Tolik životů se změnilo, tolik životů skončilo, aby ho jeho skutečná matka mohla porodit ve správný čas na správném místě a zahynout při tom. Kari al’Thorová byla matkou, na niž se pamatoval, byť jen matně, a přesto si přál, aby byl Tigrain – nebo Shaiel nebo jakkoliv si chtěla říkat – znal, aspoň nakrátko. Jenom ji vidět.
Neužitečné snění. Byla už dlouho mrtvá. Bylo to skončeno a vyřízeno. Tak proč ho to pořád hryzalo?
Kolo času a kolo lidského života se otáčejí stejně, bez slitování či milosrdenství, zamumlal Luis Therin.
Opravdu jsi tady? pomyslel si Rand. Jestli je tu víc než jen hlas a pár starých vzpomínek, odpověz mi! Jsi tady? Mlčení. Teď by se mu hodila Moirainina rada, nebo rada někoho jiného.
Náhle si uvědomil, že civí do bílé mramorové zdi velkého sálu, prostě zírá na severozápad. K Alanně. Odešla od Culainova psa. Ne! Světlo ji spal! Nenahradí Moirain ženou, která ho takhle vlákala do léčky. Nemohl věřit žádné ženě spojené s Věží. Až na tři. Elain, Nyneivu a Egwain. Doufal, že těmhle věřit může. Byť jen trošku.
Z nějakého důvodu vzhlédl k velkému klenutému stropu s barevnými okny zobrazujícími bitvy a královny střídavě se stříbrným lvem. Ty nadživotně velké ženy jako by na něj zíraly, nesouhlasně, podivovaly se, co tu dělá. Představivost, samozřejmě, ale proč? Protože zjistil pravdu o Tigrain? Představivost, nebo šílenství?
„Přišel někdo, koho bys podle mě měl vidět,“ ozval se u jeho lokte Bashere a Rand odtrhl pohled od žen nad hlavou. Skutečně se na ně zlostně mračil? Bashere měl s sebou jednoho ze svých jezdců, vysokého chlapíka – vedle Bashereho to zase nebyl takový problém – s tmavou bradkou a kníry a zešikmenýma zelenýma očima.
„Ne, pokud to není Elain,“ prohlásil Rand, drsněji, než zamýšlel, „nebo někdo s důkazem, že je Temný mrtvý. Dnes ráno odcházím do Cairhienu.“ Dokud to nevyslovil, nic takového nezamýšlel. Byla tam Egwain. A nebyly tam ty královny nahoře. „Už je to pár týdnů, co jsem tam byl naposled. Jestli na ně nedohlídnu, nějaký pán nebo paní za mými zády sebere Sluneční trůn pro sebe.“ Bashere se na něj zvláštně podíval. Příliš vysvětloval.
„Jak říkáš, ale nejdřív budeš chtít vidět toho muže. Říká, že přichází od urozeného pána Brenda, a já myslím, že mluví pravdu.“ Aielové byli okamžitě na nohou. Věděli, kdo používá to jméno.
Rand zase na Bashereho překvapeně zíral. Poslední, co čekal, byl vyslanec od Sammaela. „Přiveď ho sem."
„Hamade,“ řekl Bashere, trhl hlavou a mladý Saldejec odklusal. O pár minut později se Hamad vrátil s hloučkem Saldejců, kteří ostražitě hlídali muže mezi sebou. Na první pohled nic na tom muži nevysvětlovalo tuto jejich opatrnost. Neměl viditelně žádnou zbraň, oblečený měl dlouhý šedý kabátec se zdviženým límcem, měl kudrnatou bradku, ale neměl knír, což bylo obojí podle illiánské módy. Měl tupý nos a široká, veselá ústa. Když však přišel blíž, Rand si uvědomil, že se jeho úsměv ani o vlásek nezměnil. Celý jeho obličej jako by zmrzl v jediném veselém výraze. V protikladu k němu z masky hleděly tmavé oči plné strachu.
Na deset kroků Bashere zvedl ruku a stráž se zastavila. Illiánec, zírající na Randa, si toho zjevně nevšiml, dokud mu Hamad nepřitiskl hrot meče na prsa, takže mohl buď zastavit, nebo se nechat probodnout. Jenom se podíval na mírně zvlněnou čepel a pak ty zděšené oči v usmívající se tváři znovu upřel na Randa. Ruce mu visely u boků a kroutily se mu, přestože tvář měl nehybnou.
Rand vykročil blíž, ale náhle tam byli Sulin a Urien, ne že by mu přímo stáli v cestě, ale postavili se tak, že by se byl mezi nimi musel protlačit.
„Ráda bych věděla, co se s ním stalo,“ prohodila Sulin, prohlížejíc si návštěvníka. Od sloupů vyšly další Děvy a Rudé štíty, některé dokonce zahalené. „Jestli to není zplozenec Stínu, tak se ho Stín dotkl.“
„Někdo takový by mohl dělat věci, o kterých nic nevíme,“ podotkl Urien. Byl jedním z těch, již nosili pásek šarlatové látky kolem spánků. „Třeba zabíjí dotekem. Byla by to hezká zpráva, kterou pošleš nepříteli.“
Ani jeden se nedíval na Randa, ne přímo, ale on kývl. Třeba měli pravdu. „Jak ti říkají?“ zeptal se. Sulin a Urien ukročili do strany, když viděli, že zůstane stát.
„Já přicházím od... od Sammaela,“ pronesl muž dřevěně skrze ten úsměv. „Přináším zprávu pro... pro Draka Znovuzrozeného. Pro tebe.“
No, to bylo dost přímé. Byl to temný druh, nebo jenom nějaká ubohá duše, kterou Sammael lapil do jednoho ze svých odporných tkaniv, o kterých vykládal Asmodean? „Jakou zprávu?“ zeptal se Rand.
Illiánec pohyboval rty a dusil se. To, co vyšlo, nemělo žádnou spojitost s hlasem, jejž použil předtím. Tentokrát zněl hlas hlouběji, sebevědoměji, měl jiný přízvuk. „Budeme stát na opačných stranách, ty a já, až přijde Den návratu Velikého pána, ale proč bychom se měli zabít navzájem teď a nechat Demandreda a Graendal, aby se nad našimi kostmi poprali o svět?“ Rand ten hlas znal z jednoho z těch útržků od Luise Therina, co se mu usadily v hlavě. Sammaelův hlas. Luis Therin zavrčel. „Už teď musíš strávit hodně,“ pokračoval Illiánec – či možná Sammael. „Tak proč ukusovat víc? A bude to tvrdé sousto, i když nezjistíš, že tě Semirhage nebo Asmodean nedostali zezadu, zatímco ses zabýval jím. Navrhuji příměří mezi námi, příměří do Dne návratu. Pokud proti mně nevytáhneš, nevytáhnu já proti tobě. Zavážu se, že nepostoupím na východ od Maredských plání, ani dál na sever než do Lugardu na východě a do Jehannahu na západě. Vidíš, nechávám ti zdaleka největší kus. Netvrdím, že mluvím za ostatní Vyvolené, ale aspoň víš, že ode mne se nemáš čeho bát, ani ze zemí, které držím. Zavážu se, že jim nepomůžu v ničem, co podniknou proti tobě, ani jim nepomůžu se proti tobě bránit. Zatím sis vedl dobře, když jsi odstraňoval Vyvolené z pole. Nepochybuji o tom, že si i nadále povedeš stejně dobře, lépe než předtím, když budeš vědět, že máš zabezpečený jižní bok a ostatní bojují bez mé pomoci. Soudím, že v Den návratu tu budeme jenom ty a já, jak by to být mělo. Jak to má být.“ Muži cvakly zuby, jak zavřel ústa, skryté za tím ztuhlým úsměvem. Z očí mu koukalo téměř šílenství.