Rand zíral. Příměří se Sammaelem? I kdyby tomu muži mohl důvěřovat, že příměří zachová, i kdyby to znamenalo jedno nebezpečí odložené, dokud nevyřídí ostatní, rovněž to znamenalo ponechat bezpočet tisíc lidí Sammaelově milosrdenství, kterýmžto citem tento muž nikdy neoplýval. Cítil, jak po povrchu prázdnoty klouže vztek, a uvědomil si, že uchopil saidín. Ten proud žhavé sladkosti a mrazivé špíny jako by odrážel jeho vlastní hněv. Luis Therin. Stačilo, že by měl být šílený v jeho šílenství. Odraz zněl stejně jako jeho vlastní hněv, až nepoznal jedno od druhého.
„Zanes Sammaelovi tuhle zprávu,“ pronesl dost chladně. „Každou smrt, kterou od svého probuzení způsobil, mu dávám za vinu a činím ho za ni zodpovědným. Každou vraždu, kterou kdy spáchal nebo způsobil, mu dávám za vinu a na zodpovědnost. Unikl spravedlnosti v Rorn M’doi a u Nol Camaine a v Sohadře...“ Další vzpomínky Luise Therina, ale bolest z toho, co se tam stalo, bolest z toho, co oči Luise Therina viděly, se propalovala prázdnotou, jako by byla Randova vlastní. „...Ale teď spravedlnosti učiním zadost. Vyřiď mu, žádná příměří se Zaprodanci. Žádná příměří se Stínem.“
Posel zvedl křečovitě ruku, aby si setřel pot z obličeje. Ne, ne pot. Ruku měl celou červenou. Z pórů mu vytékaly karmínové krůpěje a muž se třásl od hlavy k patám. Hamad zalapal po dechu a couvl, a nebyl sám. Bashere si zamračeně otřel kníry klouby ruky a dokonce i Aielové zírali. Illiánec, celý červený, se zhroutil na podlahu na zmítající se hromádku a krev se kolem něj rozlévala v tmavé lesklé kaluži, kterou rozmazával tělem, jak se svíjel.
Rand se díval, jak muž umírá, ponořen v prázdnotě, a necítil nic. Prázdnota stavěla hradbu pocitům, a tady stejně nebylo nic, co by mohl udělat. I kdyby znal něco z léčení, nemohl by to zastavit.
„Myslím,“ podotkl pomalu Bashere, „možná Sammael dostane svou odpověď, až se ten chlapík nevrátí. Slyšel jsem o tom, že se zabíjejí poslové, kteří přinášejí špatné zprávy, ale nikdy ne o tom, že ho zabiješ, když ti řekne, že je zpráva špatná.“
Rand kývl. Smrt nezměnila nic. Nezměnilo to nic, stejně jako nic nezměnilo, když se dozvěděl o Tigrain. „Ať někdo zařídí jeho pohřeb. Modlitba neuškodí, i když mu už stejně nepomůže.“ Proč se ty královny na svých barevných oknech neustále tváří zdánlivě vyčítavě? Určitě za svého života viděly stejné hrůzy, možná dokonce právě v této komnatě. Stále mohl ukázat na Alannu, cítil ji. Prázdnota nebyla štítem. Mohl důvěřovat Egwain? Nechávala si tajemství. „Mohl bych zůstat v Cairhienu přes noc.“
„Zvláštní konec pro zvláštního muže,“ řekla Aviendha a obešla pódium. Malá dvířka za ním vedla do převlékárny a odtamtud do chodeb.
Rand se už už chtěl postavit mezi ni a to, co leželo na červenobílých dlaždicích, ale zarazil se. Aviendha si po jednom zvědavém pohledu těla dál nevšímala. Když byla Děvou oštěpu, určitě viděla tolik mrtvých lidí jako on. Za dobu, než se vzdala oštěpu, nejspíš zabila stejně tolik lidí, kolik jich viděla umírat.
Teď se soustředila na něj, přejela ho pohledem, aby se ujistila, že je v pořádku. Některé Děvy se na ni usmály a rozestoupily se před ní, udělaly uličku a kde to bylo nutné, odstrčily i Rudé štíty, ale ona zůstala stát, upravila si loktuši a prohlížela si ho. Bylo dobře, že ať už si Děvy myslely cokoliv, ona s ním zůstávala jenom proto, že jí moudré nařídily, aby ho špehovala, protože on ji toužil obejmout přímo tady a teď. Bylo dobře, že ona ho nechtěla. Dal jí ten slonovinový náramek, který nosila, růžičky mezi trním, hodily se k její povaze. Byl to její jediný šperk, kromě stříbrného náhrdelníku se složitým vzorem, kterému Kandořané říkali sněhové vločky. Nevěděl, kdo jí ho dal.
Světlo! pomyslel si znechuceně. Chtít Aviendhu a Elain, když věděl, že nemůže mít ani jednu. Jsi horší, než by Mata kdy napadlo. Dokonce i Mat měl dost rozumu, aby se držel dál od ženy, o níž by si myslel, že jí ublíží.
„Taky musím do Cairhienu,“ řekla.
Rand se zamračil. Jednou z věcí, které byly příjemné na noci v Cairhienu, bylo to, že ona nebude v jeho pokoji.
„Nemá to vůbec nic společného s...“ začala ostře, pak se kousla do spodního rtu a v modrozelených očích se jí zablesklo. „Musím mluvit s moudrými, s Amys.“
„Jistě,“ řekl jí. „Není důvod, proč bys neměla.“ Pořád tu byla možnost, že se mu podaří nechat ji tam samotnou.
Jeho ruky se dotkl Bashere. „Chtěl ses dneska odpoledne znovu podívat, jak cvičí moji jezdci.“ Mluvil lhostejně, ale v šikmých očích měl důraz.
Bylo to důležité, ale Rand cítil potřebu vypadnout z Caemlynu, vypadnout z Andoru. „Zítra. Nebo pozítří.“ Musel vypadnout z dohledu očí těch královen, přemítajících, jestli někdo z jejich krve – Světlo, to on je! – rozerve jejich zemi na kusy, jako to udělal s tolika dalšími. Musel od Alanny. Kdyby jenom na jednu noc, musel pryč.
17
Kolo života
Rand si prostřednictvím pramene vzduchu podal opasek s mečem, ležící vedle trůnu, a také žezlo, a otevřel průchod přímo tam, před pódiem, světelný řez, který jako by se otočil, rozšířil se, a za ním pak byla vidět prázdná komnata obložená tmavých deštěním, přes šest set mil od Slunečního paláce v Caemlynu, v královském paláci v Cairhienu. Jelikož byla místnost vyhrazena pouze pro jeho příchody a odchody, nebyl tu žádný nábytek, jen tmavomodré dlaždice na podlaze a dřevěné obložení stěn, lesknoucí se leštěnkou. Přestože tu nebyla okna, bylo v místnosti světlo. Dnem i nocí tu hořelo osm zlacených kandelábrů, jejichž zrcadla zesilovala plameny olejových lamp. Rand se zastavil a připjal si opasek, zatímco Sulin a Urien otevřeli dveře do chodby a vyvedli zahalené Děvy a Rudé štíty před ním ven.
V tomto případě považoval jejich obezřetnost za směšnou. Široká chodba venku, jediná, jíž se dalo do této místnosti dostat, již obsadilo asi třicet Far Aldazar Din, Orlích bratří, a téměř dva tucty Berelaininých Mayenerů v červeně omalovaných kyrysech a barbutách, které jim vzadu chránily i šíji. Pokud někde bylo místo, kde Rand věděl jistě, že žádné Děvy nepotřebuje, tak to byl Cairhien, dokonce ještě víc než Tear.
Když se Rand objevil, jeden Orlí bratr už klusal chodbou a jakýsi Mayener neohrabaně svíral oštěpy a krátký meč a následoval vyššího Aielana. Vlastně se za Far Aldazar Din táhlo menší vojsko, sloužící v nejrůznějších livrejích, tairenský obránce Kamene v leštěném kyrysu a černozlatém tabardu, cairhienský voják s vyholeným čelem a mnohem otlučenějším kyrysem, než měl Tairen, dvě mladé Aielanky v těžkých tmavých sukních a volných bílých živůtcích, na které se Rand matně upamatoval jako na učednice moudrých. Zpráva o jeho příchodu se rychle rozšíří. Vždy tomu tak bylo.