Když dorazili až ke dveřím do pracovny, o kterou se Berelain a Rhuark dělili – vysoké obložení z tmavého leštěného dřeva zdobilo vycházející slunce, což naznačovalo, že kdysi tuto místnost používali králové – Rand se zastavil a obrátil se k Sulin a Urienovi. Jestli se nedokáže zbavit všech svých stráží tady, tak už nikde. „Chci se vrátit do Caemlynu zítra asi hodinu po východu slunce. Do té doby běžte navštívit stany, podívat se za přáteli a snažte se nezačít žádné krveprolití. Jestli na tom trváte, můžete tu dva zůstat a hlídat mě před myšmi. Nemyslím, že by tu po mně skočilo něco většího.“
Urien se lehce usmál a kývl, i když mávl rukou asi ve výšce průměrného Cairhieňana a zamumlaclass="underline" „Myši tady můžou být velké.“
Rand si chvíli myslel, že se Sulin bude hádat. Ale zírala na něj jen chvíli, než přikývla. Nicméně se stisknutými rty. Nepochybně si její námitky vyposlechne v plném rozsahu, jakmile budou v doslechu jenom Děvy.
Pracovna byla velká místnost a plná ostrých protikladů, i když ji viděl podruhé. Na vysokém štukovém stropě tvořily rovné čáry a ostré úhly složitě se opakující vzory a stejně tak na stěnách i na širokém krbu, který byl obložen tmavomodrým mramorem. Uprostřed stál mohutný stůl pokrytý mapami a papíry a tvořil jakousi hranici. Ve dvou vysokých oknech na jedné straně krbu stály na vysokých stojanech květináče s malými rostlinkami s několika drobnými červenobílými kvítky. Na této straně stolu ukazovaly dlouhé nezarámované obrazy lodě na moři a muže vytahující sítě s olejovkami, zdrojem mayenského bohatství. Kruh na vyšívání s jehlou a navlečenou červenou nití, která visela ze zpola dokončené výšivky, ležel na vysokém opěradle křesla dost vysokého, aby se v něm mohla Berelain stočit, kdyby chtěla. Na podlaze ležel jediný koberec s květinovým zlatočervenomodrým vzorem a na malém stolku u křesla stál na stříbrném podnose stříbrný džbán s vínem a číše a ležela zde útlá knížečka svázaná v červené, zlatem zdobené kůži, označující toto místo za Berelainino.
Na podlaze na druhé straně stolu leželo několik vrstev barevných koberců a všude byly poházené červené, modré a zelené podušky se střapci. Váček na tabák, fajfka s krátkou troubelí a kleštičky ležely vedle zakryté mosazné mísy na malé, mosazí obité truhličce a na o něco větší truhle, obité železem, stála slonovinová soška jakéhosi nemotorného zvířete, o němž Rand pochyboval, že skutečně existuje. Dva tucty knížek všech velikostí, od dost malých, aby se vešly do kapsy kabátu, po hodně velké, aby je dokonce i Rhuark musel zvedat oběma rukama, tvořily úhlednou řádku na podlaze u stěny. Aielové vyráběli v Pustině všechno, co potřebovali, kromě knih. Formani u Aielů vydělávali celá jmění, i když kromě knížek nic jiného nepřivezli.
„Takže,“ pronesl Rand, když se dveře zavřely a on zůstal sám s Rhuarkem a Berelain, „jak to tu funguje doopravdy?“
„Jak jsem říkala,“ odpověděla Berelain. „Tak dobře, jak se dá čekat. V ulicích se víc mluví o Caraline Damodredovně a Toramu Riatinovi, ale většina lidí je příliš unavená, aby teď toužili po další válce.“
„Povídá se, že se k nim připojilo deset tisíc andorských vojáků.“ Rhuark si začal nacpávat fajfku. „Pouliční klepy to vždy nafouknou desetkrát, pokud ne dvacetkrát, ale jestli je to pravda, znamená to potíže. Zvědové říkají, že jich není moc, ale když se nechají být, můžou znamenat víc než jen mrzutost. Žlutá muška je malá, že ji skoro neuvidíš, ale když ti naklade pod kůži vajíčka, přijdeš o paži nebo o nohu, než se vylíhnou – pokud tě to nezabije.“
Rand nezúčastněně zabručel. Darlinova vzpoura v Tearu nebyla jediná, jíž musel čelit. Rod Riatinů a rod Damodredů, poslední dva, jejichž příslušníci seděli na Slunečním trůnu, byly předtím, než se Rand objevil, zatrpklými soupeři, a kdyby zmizel, nejspíš by se jimi staly znovu. Teď svou rivalitu odložily stranou – aspoň navenek, co se dělo pod povrchem, mohlo být u Cairhieňana něco zhola jiného – a jako Darlin, chtěly sebrat vojsko někde, kde to Toram a Caraline považovali za bezpečné. V jejich případě to bylo úpatí Páteře světa, jak nejdál od města bylo možné, aby ještě zůstali ve státě. Sebrali stejnou směs jako Darlin, šlechtice, hlavně střední vrstvy, vyhnané sedláky, pár rozčilených žoldnéřů a možná několik bývalých zbojníků. Mohl v tom mít taky prsty Niall, jako tomu bylo s Darlinem.
Pod Páteří světa nebyl tak neproniknutelný terén jako v Haddon Mirku, jenže Rand se zdržel. Měl příliš mnoho nepřátel na příliš mnoha místech. Kdyby se tady zastavil, aby rozplácl tu Rhuarkovu žlutou mušku, mohl by někde jinde najít v zádech levharta. Musel mít nejdřív na paměti toho levharta. Kdyby tak jen věděl, kde jsou všichni levharti.
„Co Shaidové?“ zeptal se a položil Dračí žezlo na zpola rozvinutou mapu. Byla na ní severní část Cairhienu a hory nazývané Rodovrahova Dýka. Shaidové možná nebyli tak velký levhart jako Sammael, ale na pohled byli mnohem větší než vznešený pán Darlin či urozená paní Caraline. Berelain mu podala číši vína a on jí poděkoval. „Řekly moudré vůbec něco o tom, co má Sevanna za lubem?“
Myslel by si, že se aspoň jedna nebo dvě zaposlouchají a rozhlédnou trochu kolem, když cestovaly k Rodovrahově Dýce. Byl by se rovněž vsadil, že to shaidské moudré dělají, když přicházejí přes řeku Gaelin. Samozřejmě ani jedno nevyslovil nahlas. Shaidové možná opustili ji’e’toh, ale Rhuark měl na špehování tradiční aielský názor. Názory moudrých pak byly zase něco jiného, ačkoliv jaké přesně, se dalo určit jen těžko.
„Povídá se, že Shaidové stavějí držby.“ Rhuark se na chvíli odmlčel a klíšťkami si do fajfky přendal žhavý uhlík z pískem vyplněné mosazné misky. Když zabafal z fajfky, pokračoval. „Shaidové se prý nehodlají nikdy vrátit do Trojí země. Já taky ne.“
Rand se volnou rukou poškrábal ve vlasech. Caraline a Toram byli jako zhnisaná rána a Shaidové se usazovali na této straně Dračí stěny. Mnohem nebezpečnější směska než Darlin. A Alannin neviděný prst se ho stále téměř dotýkal. „Máte ještě nějaké další dobré zprávy?"
„V Shamaře se bojuje,“ řekl Rhuark přes troubel fajfky.
„Kde?“ zeptal se Rand.
„V Shamaře. Nebo Shaře. Dávají své zemi spoustu jmen. Co’dansin, Tomaka, Kigali a mnohá další. Každé může být správné, nebo žádné. Tihle lidi lžou bez přemýšlení. Rozviň každý štůček hedvábí, který kupuješ, jinak zjistíš, že hedvábí je jenom venku. A když při dalším obchodě náhodou narazíš na stejného muže, který s tebou obchodoval, on popře, že tě už někdy viděl nebo někdy předtím přišel do držby obchodovat. Když budeš trvat na svém, ostatní ho zabijí, aby tě potěšili, a pak řeknou, že ohledně hedvábí mohl udělat cokoliv, a pokusí se ti prodat vodu jako víno.“
„Proč je boj v Shaře dobrá zpráva?“ zeptal se Rand mírně. Odpověď vlastně ani nechtěl slyšet. Berelain se zájmem naslouchala. Nikdo kromě Aielů a Mořského národa toho o uzavřených zemích za Pustinou nevěděl o moc víc, než že odtamtud pochází slonovina a hedvábí. To, a příběhy z Putování Jaina Dalekokrokého, které byly až příliš bizarní, aby byly pravda. Ačkoliv když na to tak Rand myslel, vzpomínal si, že se Rhuark zmiňoval o lhaní a o různých jménech, jenomže pokud si vzpomínal, příklady, které uváděl Dalekokroký, neodpovídaly žádnému z Rhuarkových názvů.