„V Shaře se nikdy nebojuje, Rande al’Thore. Povídá se, že i je zasáhly trollocké války –“ Trolloci tenkrát vstoupili i do Aielské pustiny. Od té doby se Aielská pustina v trolločtině nazývá Země umírání. „– ale pokud od té doby došlo k nějaké bitvě, do obchodních držeb o tom neproniklo ani slovíčko. Jen máloco z toho, co se děje za hradbami držeb, se dostane dovnitř. Říkají, že jejich země vždycky byla jedna, ne moc, jako jich je tady, a vždy tam panoval mír. Když jsi vyšel z Rhuideanu jako Car’a’carn, zpráva o tobě se rozšířila, i o tvých titulech, tady mezi mokřiňany. Drak Znovuzrozený. Zpráva se dostala i do obchodních držeb podél Velké rozsedliny a Jitřních útesů.“ Rhuark měl oči zcela klidné a vyrovnané, tohle mu starosti nedělalo. „Teď se přes Trojí zemi zpráva vrátila. V Shaře se bojuje a Shařané v obchodních držbách se ptají, kdy Drak Znovuzrozený rozbije svět.“
Náhle víno chutnalo kysele. Další místo jako Tarabon a Arad Doman, rozervané jen díky tomu, že se tam o něm doslechli. Jak daleko se vlnky rozšíří? Byly kvůli němu i války, o nichž se nikdy nedoslechne, v zemích, o nichž se nikdy nedoslechne?
Smrt mi jede na rameni, zamumlal si Luis Therin. Smrt kráčí v mých stopách. Já jsem smrt.
Rand se otřásl a položil číši na stůl. Kolik toho vlastně proroctví požaduje ve všech těch dráždivých náznacích a velkolepě nepřímých verších? Měl přidat Sharu, nebo jak se země vlastně jmenovala, ke Cairhienu a ostatním? Celý svět? Jak, když nedokázal úplně udržet ani Tear nebo Cairhien? Na to by bylo třeba víc času, než má život jednoho člověka. Andor. Jestli už měl rozervat všechny ostatní země na kusy, rozervat celý svět, Andor podrží bezpečný pro Elain. Nějak.
„Shara, nebo jak se to tam jmenuje, je odsud daleko. Jeden krok po druhém, a Sammael je ten první krok.“
„Sammael,“ souhlasil Rhuark. Berelain se zachvěla a vyprázdnila číši.
Nějakou dobu rozmlouvali o Aielech, kteří stále ještě táhli na jih. Rand chtěl, aby kladivo, jež se tvořilo v Tearu, bylo na první pohled dost velké, aby rozdrtilo cokoliv, co by mu mohl Sammael postavit do cesty. Rhuark se tvářil spokojeně. To Berelain si stěžovala, že je třeba v Cairhienu podržet Aielů víc. Dokud ji Rhuark neumlčel. Zamumlala si něco o tom, že je příliš umíněný pro vlastní dobro, ale pak pokračovala a rozhovořila se o úsilí usadit zase sedláky na půdě. Myslela si, že příští rok už nebude zrní z Tearu potřeba. Pokud někdy pomine to sucho. Pokud ne, Tear nebude mít dost zrní ani pro sebe, natož pro někoho jiného. Znovu se začínají objevovat první chapadla obchodu. Začínají sem přicházet kupci z Andoru, Tearu a Murandy a ze severu z Hraničních států. A právě dnes ráno zakotvila v řece loď Mořského národa, což Berelain připadalo zvláštní, tak daleko od moře, ale vítala to.
Když Berelain obcházela stůl a zvedala tenhle či onen svazek papírů, probírajíc, co Cairhien potřebuje koupit a co si může dovolit koupit, co musí prodat teď a co bude muset prodat za šest měsíců, za rok, tvářila se soustředěně a její hlas získal na ráznosti. Samozřejmě všechno záviselo na počasí. Tohle odsunula, jako by na tom nezáleželo, avšak na Randa upřela vyrovnaný pohled, který říkal, že je Drak Znovuzrozený, a jestli někde existuje způsob, jak to horko zastavit, měl by ho najít. Rand ji viděl rozpustile svůdnou, viděl ji vyděšenou, vzdornou, zabalenou do pýchy, ale nikdy ne takhle. Jako by to byla úplně jiná žena. Rhuark, usazený na podušce, bafal z fajfky, díval se na ni a tvářil se pobaveně.
„...takhle tvoje škola by mohla přinést nějaké ovoce,“ řekla a zamračila se na dlouhý list papíru popsaný úhlednou rukou, „pokud přestanou vymýšlet nové věci na dost dlouho, aby vytvořili ty, co už vymysleli.“ Prstem si poklepala na rty a dívala se do prázdna. „Říkáš, abych jim dala tolik zlata, kolik budou chtít, ale kdybys mi dovolil ho zadržet, dokud skutečně –“
Do dveří strčila baculatou tvář Jalani – Aielové zřejmě klepání nechápali – a řekla: „Je tu Mangin a chce mluvit s tebou, Rhuarku, i s tebou, Rande al’Thore.“
„Vyřiď mu, že si s ním rád promluvím později –“ Rand se dostal takhle daleko, než ho tiše přerušil Rhuark.
„Měl by sis s ním promluvit hned, Rande al’Thore.“ Náčelník kmene se tvářil vážně. Berelain vrátila papír na stůl a studovala podlahu.
„No dobře,“ řekl Rand pomalu.
Jalani zmizela a vstoupil Mangin. Byl o něco vyšší než Rand a byl jedním z těch, co překročili Dračí stěnu při pátrání po Tom, jenž přichází s úsvitem, jedním z hrstky, která dobyla Tearský Kámen. „Před šesti dny jsem zabil muže,“ začal bez jakékoliv předehry, „zabijáka stromů a musím vědět, jestli mám k tobě toh, Rande al’Thore.“
„Ke mně?“ opáčil Rand. „Můžeš se bránit sám, Mangine. Světlo, víš to –“ Na chvíli se odmlčel a setkal se s pohledem šedých očí, které byly vážné, avšak rozhodně ne ustrašené. Snad zvídavé. Rhuarkova tvář mu nic neprozradila. Berelain se mu pořád nechtěla podívat do očí. „On tě nenapadl, že ne?“
Mangin lehce zavrtěl hlavou. „Viděl jsem, že si zaslouží zemřít, tak jsem ho zabil.“ Pronesl to konverzačním tónem. Když uviděl strouhu, která potřebovala vyčistit, tak ji vyčistil. „Ale tys říkal, že nemůžeme zabíjet křivopřísežníky, pokud to není v bitvě, nebo když na nás zaútočí. Mám teď k tobě toh?“
Rand si vzpomněl, co říkal... toho pověsím. Stáhla se mu hruď. „Proč si zasloužil zemřít?“
„Nosil to, co neměl právo nosit,“ odtušil Mangin.
„Co nosil? Co měl, Mangine?“
Odpověděl Rhuark a dotkl se levého předloktí. „Tohle.“ Mínil tím draka, jenž se mu stáčel kolem paže. Kmenoví náčelníci je neukazovali často, dokonce o nich ani nemluvili. Téměř vše, co se týkalo těchto znamení, bylo zahaleno tajemstvím, a náčelníci to tak spokojeně nechávali. „Byla to ovšem ta věc, co potřebuje jehly a inkoust.“ Tetování.
„On předstíral, že je náčelník kmene?“ Rand si uvědomil, že hledá výmluvu... toho pověsím. Mangin byl jedním z prvních, kteří se vydali za ním.
„Ne,“ řekl Mangin. „Pil a ukazoval, co neměl mít. Vidím tvoje oči, Rande al’Thore.“ Náhle se zazubil. „Je to záhada. Bylo správné ho zabít, ale teď mám k tobě toh.“
„Bylo špatné ho zabít. Víš, jaký je trest za vraždu.“
„Provaz kolem krku, jaký používají mokřiňané.“ Mangin zamyšleně kývl. „Pověz mi, kdy a kde. Budu tam. Kéž dnes najdeš vodu a stín, Rande al’Thore.“
„Kéž najdeš vodu a stín, Mangine,“ řekl mu Rand smutně.
„Myslím,“ ozvala se Berelain, když se za Manginem zavřely dveře, „že skutečně přijde na svou vlastní popravu o své vlastní vůli. Och, nedívej se tak na mě, Rhuarku. Nepochybuji o něm, ani o aielské cti.“
„Šest dní,“ zavrčel Rand a otočil se k ní. „Věděli jste, proč je tady, oba. Je to šest dní a vy jste to nechali na mně. Vražda je vražda, Berelain.“
Královsky se narovnala, ale mluvila v obraně. „Nejsem zvyklá, aby za mnou přicházeli lidé a říkali, že právě spáchali vraždu. Zatracené ji’e’toh. Zatracení Aielani a jejich zatracená čest.“ Kletby z jejích úst zněly zvláštně.
„Nemáš důvod se na ni zlobit, Rande al’Thore,“ přisadil si taky Rhuark. „Mangin má toh k tobě, ne k ní. Ani ke mně.“
„Jeho toh patřilo tomu zabitému,“ prohlásil Rand zcela chladně. Rhuark se zatvářil zděšeně. „Až příště někdo spáchá vraždu, nečekejte na mě. Dodržte zákon!“ Tak snad nebude muset znovu odsoudit muže, kterého znal a měl rád. Když bude muset, udělá to. Věděl to a byl z toho smutný. Co se z něj stalo?