Kolo lidského života, zamumlal Luis Therin. Žádné slitování. Žádná lítost.
18
Chuť samoty
„Chcete, abych ještě vyřídil nějaké další problémy?“ Z Randova tónu bylo zřejmé, že myslí problémy, které už měli vyřešit sami. Rhuark lehce zavrtěl hlavou. Berelain taky zrudla. „Dobrá. Určete den Manginovy popravy –“ Jestli to bolí příliš, zasmál se Luis Therin chraptivým šepotem, tak zařiď, ať to bolí někoho jiného. Jeho zodpovědnost. Jeho povinnost. Narovnal se, aby ho ta hora nerozdrtila. „Pověste ho zítra. Řekněte mu, že jsem to nařídil.“ Zamračeně se odmlčel a po chvíli si uvědomil, že čeká na poznámku Luise Therina, ne na jejich. Čekal na hlas mrtvého muže, mrtvého šílence. „Jdu do školy.“
Rhuark poukázal na to, že se sem už nejspíš ze svých stanů vydaly moudré, a Berelain zas, že tairenští i cairhienští šlechtici budou chtít s křikem vědět, kam Randa schovala, ale on jim řekl, ať jim povědí pravdu. A ať té bandě řeknou, že za ním nemají chodit. Vrátí se, až se vrátí. Ti dva se tvářili, jako by spolkli kyselou švestku, ale on popadl Dračí žezlo a odešel.
Na chodbě Jalani a jen o málo starší, žlutovlasý Červený štít hladce vyskočili na nohy a spěšně se po sobě podívali. Jinak byla chodba prázdná, až na spěchající služebnictvo. Jeden z každého společenstva, to sedí. Randa však napadlo, jestli se Urien nemusel se Sulin poprat, aby to tak dopadlo.
Rand jim kývl, aby ho následovali, a vydal se k nejbližší stáji, kde byla stání z toho stejného zeleného mramoru jako sloupy, které podpíraly vysoký strop. Hlavní podkoní, pokroucený chlapík s velkýma ušima, s vycházejícím sluncem Cairhienu vyšitým na krátké kožené vestě, byl Randovým příchodem jenom se dvěma Aiely tak zděšen, že pořád zíral na dveře od stáje, jako by čekal další, a mezitím se klaněl tak, až Randa napadlo, jestli vůbec někdy svého koně dostane. Jakmile však vykřikclass="underline" „Koně pro pána Draka!“ přiskočilo šest stájníků, aby připravili vysokého ryzáka s ohnivým pohledem, nasadili mu uzdu se zlatými střapci, zlatem pobité sedlo a nebesky modrou čabraku s třásněmi a zlatě vyšitým vycházejícím sluncem.
Ačkoliv sebou docela hodili, velkouchý podkoní už byl dávno pryč, když Rand vyskakoval do sedla. Nejspíš musel jít shánět koterii družiníků Draka Znovuzrozeného. Nebo někomu říci, že Rand opouští palác téměř sám. Cairhien už byl takový. Štíhlý ryzák chtěl mít svou hlavu, Rand ho však ještě ani pořádně neuklidnil, a už pobídl koně klusem ven z palácového pozemku, kolem překvapených cairhienských gardistů. Nedělal si starosti s vrahy, ležícími v léčce po varování velkouchého podkoního, protože každého, kdo by se ho pokusil přepadnout ze zálohy, by ostříhali bez nůžek. Ale kdyby otálel, nejspíš by se kolem něj začali šlechtici tlačit tak těsně, že by bez nich odjet nedokázal. Bylo dobré, být pro změnu zase sám.
Ohlédl se na Jalani a mladého Aiela, kteří klusali vedle valacha. Dedrik, pomyslel si. Codarra z Jaernské soutěsky. Téměř sám. Stále cítil Alannu a Luis Therin v dálce sténal nad mrtvou Ilienou. Nikdy nemohl být úplně sám. Možná už nikdy ne. Ale ta samota, kterou teď cítil, byla po tak dlouhé době příjemná.
Cairhien byl velké město, hlavní ulice byly dost široké, aby lidé, kteří se v nich tlačili, vypadali jako trpaslíci. Každá ulice vedla rovně jako šíp přímo skrz kopce, otesané a s kamennými terasami, až vypadaly jako dílo lidských rukou, a s každou další ulicí se stýkala v pravém úhlu. Po celém městě se zvedaly obrovské věže obalené lešením, které téměř zakrývalo složité hranaté rizality, věže, které jako by se dotýkaly nebe a chtěly se vyšplhat ještě výš. Před dvaceti lety slavné nedokončené věže Cairhienu, div světa, hořely za aielské války jako pochodně a jejich opravy stále ještě nebyly dokončeny.
Dostat se tudy nebylo snadné. Klus mu dlouho nevydržel. Rand už si zvykl na to, že se před ním davy rozestupují kvůli jeho obvyklému doprovodu, přesto to se stovkou v cadin’sorech oděných Aielů v dohledu mezi pomalu přecházejícími lidmi nebylo stejné jako teď, ne, když zde byli jenom dva. Měl dojem, že ho někteří Aielové poznali, ale nevšímali si ho, nehodlali vyvolat rozpaky a přivolávat pozornost, když měl Car’a’carn meč a navíc, což sice nebylo tak zlé, ale těžko chvályhodné, jel na koni. Pro Aiela byly hanba a rozpaky horší než bolest, ačkoliv samozřejmě ji’e’toh muselo věci komplikovat v rovinách, které Rand chápal jen částečně. Aviendha by mu to určitě dokázala vysvětlit. Zřejmě chtěla, aby se z něj stal Aiel.
Ulice ucpávaly spousty dalších lidí, Cairhieňané ve svých obvyklých usedlých šatech a také ti v rozedraných hadrech jasných barev, co bydlívali jen v Předbrání, než bylo vypáleno, Tairenové, v davu o hlavu vyšší, i když nebyli zdaleka tak vysocí jako Aielové. Všude se mezi lidmi proplétala volská spřežení a vozy tažené koňmi a lidé také ustupovali lakovaným kočárům a nosítkům, občas dokonce s rodovou vlajkou. Pouliční obchodníci vyvolávali zboží, které měli na podnosech, a kupčíci na kárách, na rozích vystupovali akrobaté a žongléři. Obojí byla změna. Kdysi býval Cairhien, kromě Předbrání, tichý, zaražený. Něco z té vážné strohosti přetrvávalo. Krámky měly stále malé vývěsní štíty a nevystavovaly žádné zboží na ulici. A bývalí Předbráníci vypadali stejně nevázaně jako vždy, smáli se nahlas, pokřikovali na sebe a hádali se přímo na ulici, a ostatní Cairhieňané je sledovali s upřímnou nechutí.
Nikdo kromě Aielů jezdce s obnaženou hlavou ve stříbrem vyšívaném modrém kabátci nepoznal, i když se občas někdo lépe podíval na jeho čabraku. Dračí žezlo ještě nebylo příliš známé. Nikdo neustoupil. Rand se zmítal mezi netrpělivostí a potěšením, že není středem veškeré pozornosti.
Škola zabírala palác asi míli od Slunečního paláce, kdysi majetek jistého urozeného pána Barthanese, nyní mrtvého a neoplakávaného. Byla to velká hromada kamenných kvádrů s hranatými věžemi a vážnými balkony. Vysoká brána, vedoucí na hlavní nádvoří, byla otevřená, a když Rand dorazil, dostalo se mu přivítání.
Idrien Tarsinová, která školu vedla, stála na širokém schodišti na druhém konci nádvoří, rozložitá žena v prostých šedých šatech, s dost rovnými zády, aby působila o hlavu vyšším dojmem, než skutečně byla. Nebyla však sama. Na kamenných stupních se tlačily tucty dalších, mužů i žen, v suknu stejně často jako v hedvábí, častěji ošoupaném, zřídka vyšívaném. Hlavně starší lidé. Idrien nebyla jediná, kdo měl ve vlasech více šedin než černých vlasů, někteří neměli černý ani pramínek a někteří dokonce žádné vlasy, ačkoliv tu a tam Randa dychtivě sledovala mladší tvář. Mladší znamenalo o deset patnáct let starší než on.
Byli to učitelé, jistým způsobem, i když to nebyla tak úplně škola. Žáci se sem přicházeli učit – mladší muži a ženy s otevřenými ústy teď viseli ze všech oken vedoucích na nádvoří – ale hlavně chtěl Rand sebrat vědomosti na jednom místě. Občas zaslechl, kolik toho bylo ztraceno za stoleté války a rovněž i za trollockých válek. A mnohem víc toho muselo být ztraceno při Rozbití světa. Jestli má svět rozbít znovu, tak hodlal vytvořit pokladnice, kde by se daly vědomosti natrvalo uchovat. Další škola již začala fungovat v Tearu, i když teprve nedávno, a místo už pomalu hledal i v Caemlynu.