Nic nikdy nefunguje tak, jak čekáš, zamumlal Luis Therin. Nic nečekej a nebudeš překvapen. Nic nečekej. V nic nedoufej. Nic.
Rand ten hlas potlačil a sesedl.
Idrien mu vyšla vstříc a udělala pukrle. Jako obvykle, když se narovnala, ohromeně si uvědomil, že mu nesahá ani k ramenům. „Vítej v Cairhienské škole, můj pane Draku.“ Hlas měla překvapivě sladký a mladistvý, v ostrém protikladu ke strohé tváři. On však slyšel, jak jí hlas tvrdne, když mluvila se studenty i učiteli. Idrien držela školu pěkně zkrátka.
„Kolik špehů máš ve Slunečním paláci?“ zeptal se mírně. Zatvářila se překvapeně, snad nad tím, že něco takového vůbec vyslovil nahlas, ale spíš proto, že taková otázka nebyla v Cairhienu slušná.
„Připravili jsme malou ukázku.“ No, odpověď vlastně ani nečekal. Idrien si prohlédla oba Aiely jako žena, prohlížející si dva velké a zablácené psy nejisté povahy, ale nakonec se spokojila s odfrknutím. „Šel by můj pán Drak laskavě za mnou?“
Rand ji zamračeně následoval. Ukázku čeho?
Vstupní sál školy byla rozlehlá komnata s leštěnými tmavošedými sloupy a světle šedými dlaždicemi na podlaze, s mramorovým ochozem protkaným šedými žilkami, vedoucím kolem celé místnosti ve výšce tří sáhů. Teď byl převážně zaplněn... vymyšlenostmi. Učitelé, tlačící se za ním, se teď rozběhli ke svým vynálezům. Rand zíral a náhle si vzpomněl na to, jak Berelain říkala, že ve škole cosi vyrábějí. Ale co?
Idrien mu to řekla – jistým způsobem – vodila ho od jedné věci ke druhé, kde muži a ženy vysvětlovali, co vytvořili. Dokonce i něčemu z toho rozuměl.
Sbírka přepážek, škrabek a střepů plných kousků lnu vyráběla lepší papír, než teď kdo vyráběl, nebo to aspoň vynálezce tvrdil. Obrovská bachratá konstrukce s pákami a velkými deskami byl tiskařský stroj, podle tvůrce mnohem lepší než ty, co se používají. Dedrik o něj projevoval značný zájem, dokud se Jalani zřejmě nerozhodla, že by měl dávat pozor, jestli se někdo nepokouší napadnout Car’a’carna. Prudce mu dupla na nohu a on pak kulhal za Randem. Byl tu pluh na kolečkách, který měl obracet šest brázd naráz – aspoň tohle Rand poznal a myslel si, že by to mohlo fungovat – a další věc s ojemi pro koně, která měla sklízet seno místo lidí s kosami, a nový druh stavu, s nímž bylo snazší zacházení, jak tvrdil chlapík, jenž ho vyrobil. Byly tu malované dřevěné modely akvaduktů, jež měly přivádět vodu do míst, kde vyschly studny, nových strouh a kanálů pro Cairhien, dokonce i stůl s maličkými figurkami lidí, vozů, jeřábů a válců, na čemž bylo ukázáno, jak by měly vést cesty a také jak by měly být dlážděné, jako tomu bývalo před lety.
Rand nevěděl, jestli něco z toho bude fungovat, ale některé věci by stály za vyzkoušení. Například ten pluh by se mohl hodit, jestli se měl Cairhien ještě někdy sám uživit. Řekne Idrien, aby ho postavili. Ne, řekne Berelain, aby jí to řekla. Vždycky se na veřejnosti řiď postupem velení, říkávala Moirain, pokud nehodláš něčí autoritu podkopat a svrhnout ho.
Mezi učiteli, které znal, byl i Kin Tovere, podsaditý výrobce čoček, který si stále otíral holou lebku pruhovaným šátkem. Kromě dalekohledů různých velikostí – „Spočítáš člověku chlupy v nose na míli daleko,“ tvrdil Tovere, takhle prostě mluvil – měl čočku velkou jako jeho hlava, náčrtek dalekohledu, do něhož by šla použít, i další takové, věci šest kroků dlouhé, a nákres dalekohledu, jímž by šly sledovat hvězdy, no prosím. No, Kin vždycky chtěl sledovat vzdálené věci.
Když Rand studoval nákres mistra Tovereho, Idrien se tvářila spokojeně. Byla spíš na praktické věci. Během obléhání Cairhienu postavila sama obrovský samostříl, samá páka a kladka, který vrhal malé oštěpy na celou míli a s dost velkou silou, aby probodly člověka. Kdyby bylo po jejím, neplýtvalo by se časem na nic, co by nebylo praktické a solidní.
„Postav to,“ řekl Rand Kinovi. Třeba to nakonec k ničemu nebude, ne jako ten pluh, ale Rand měl Tovereho rád. Idrien si povzdechla a potřásla hlavou. Tovere zářil. „A dávám ti cenu sto zlatých. Tohle vypadá zajímavě.“ Jeho slova vyvolala bzučení a bylo těsné, spadla-li brada víc Idrien či Toveremu.
Vedle ostatních věcí v místnosti vypadal Tovere stejně rozumně jako rádoby stavitel silnic. Byl tu chlapík s kulatým obličejem, který dělal cosi s kravským trusem, takže skončil namodralým plamenem hořícím na konci mosazné trubky. Dokonce ani on zřejmě netušil, k čemu to vlastně je. Hubená mladá žena zas vyrobila jakousi papírovou skořápku, ukotvenou provázky a nadnášenou horkým vzduchem stoupajícím z malého ohýnku v ohřívadle. Mumlala cosi o létání – Rand si byl jist, že tohle říkala – a zakřivených ptačích křídlech – měla výkresy s ptáky a něco, co vypadalo jako dřevění ptáci – ale při setkání s Drakem Znovuzrozeným měla tak svázaný jazyk, že ničemu víc nerozuměl, a Idrien rozhodně nedokázala vysvětlit, k čemu to má být.
A pak tu byl plešatějící muž se sbírkou mosazných trubic a válců, tyčí a koleček na dřevěném stole s čerstvě vyrytými drážkami. Některé rýhy byly dost hluboké, aby málem desku prorazily skrz naskrz. Z nějakého důvodu měl muž půlku obličeje a ruce v obvazech. Jakmile se Rand objevil ve vstupním sále, začal pod jedním válcem nervózně budovat oheň. Když se před ním zastavili Rand a Idrien, pohnul pákou a pyšně se usmál.
Vynález se začal zachvívat, na dvou třech místech syčela unikající pára. Sykot zesílil do pískání a celá věc se začala třást. Pískání začínalo být pronikavé. Věc se třásla tak, že se pohnul i stůl. Plešatějící muž se vrhl na stůl a vytáhl západku na největším válci. V oblaku se ven vyvalila pára a věc utichla. Muž si cucal popálené prsty a zmohl se na chabý úsměv.
„Velmi pěkná mosaz,“ řekl Rand, než se nechal Idrien odvést pryč. „Co to bylo?“ zeptal se tiše, když byli z doslechu.
Idrien pokrčila rameny. „Mervin to nikomu neřekne. Občas se z jeho pokoje ozývají rány dost hlasité, aby se otřásly dveře, a zatím se šestkrát opařil, ale tvrdí, že až mu to bude fungovat, přinese to nový věk.“ Nejistě vzhlédla k Randovi.
„Mervin to může dokončit, jestli to dokáže,“ řekl jí suše. Měla snad ta věc dělat hudbu? Všechno to pískání? „Nevidím tu Herida. Zapomněl snad přijít dolů?“
Idrien si znovu povzdechla. Herid Fel byl Andořan, který se nějak dostal do zdejší Královské knihovny – říkal, že studuje dějiny a filozofii – a těžko mohl získat její přízeň. „Můj pane Draku, on ze své pracovny nikdy nevychází, jenom když jde do knihovny.“
Dostat se pryč vyžadovalo menší proslov, který Rand pronesl vestoje na stoličce s Dračím žezlem v ohbí lokte. Sdělil jim, že jejich výtvory jsou úžasné. Některé možná i byly, pokud věděl. Poté dokázal vyklouznout s Jalani a Dhearikem. A Luisem Therinem a Alannou. Za sebou zanechali potěšené blekotání. Randa napadlo, jestli někoho z nich kromě Idrien někdy napadlo vyrobit zbraň.
Pracovna Herida Fela byla nahoře, odkud nebylo vidět nic než tmavé taškové školní střechy a jedno náměstí a stupňovitou věž, která zakrývala výhled na vše ostatní. Herid tvrdil, že se z okna stejně nikdy nedívá.
„Můžete počkat venku,“ řekl Rand, když dorazil k úzkým dveřím – místnost za nimi byla také úzká – a překvapilo ho, když Jalani a Dhearik okamžitě souhlasili.