Náhle do sebe zapadla spousta maličkostí. Jalani se na jeho meč jedinkrát nepodívala nesouhlasně, což jí vydrželo od chvíle, kdy se vydal na návštěvu Rhuarka a Berelain. Ani ona, ani Dhearik se vůbec nepodívali na koně ve stájích, ani se Jalani opovržlivě nezmínila o tom, že by mu měly stačit vlastní nohy, což byla další věc, kterou dělávala pravidelně.
Jako na potvrzení, když se Rand u dveří otočil, Jalani si Dhearika krátce prohlédla od hlavy až k patám. Krátce, ale rozhodně, s upřímným zájmem a milým úsměvem. Dhearik si jí nevšímal tak důrazně, že na ni mohl rovnou otevřeně civět. To byl aielský způsob, předstírat nechápavost, dokud se ona jasně nevyjádří. Kdyby se koukal on, ona by se chovala stejně.
„Bavte se,“ prohodil Rand přes rameno, což vyvolalo překvapené pohledy, a vstoupil dovnitř.
Malá místnost byla plná knih, svitků a listů papíru, alespoň to tak vypadalo. Stěny, kromě u dveří a dvou otevřených oken, od podlahy ke stropu zabíraly police. Knihy a papíry pokrývaly i stůl, jenž zabíral většinu místnosti, a ležely i na hromadě na náhradním křesle a dokonce i tu a tam jich pár zbylo na podlaze. Herid Fel sám byl rozložitý muž, který vypadal, jako by si ráno zapomněl učesat prořídlé šedé vlasy. V zubech tiskl nezapálenou fajfku a na předku pomačkaného hnědého kabátu měl popel.
Chvíli na Randa mrkal a potom řekclass="underline" „Aha, ano. Ovšem. Chtěl jsem...“ Zamračil se na knihu ve svých rukou, pak se posadil za stůl a prohrabal se volnými listy papíru před sebou a tiše si mumlal. Obrátil titulní stránku v knize a poškrábal se na hlavě. Nakonec se zase podíval na Randa a opět překvapeně zamrkal. „Aha, ano. O čem jsi to chtěl mluvit?“
Rand si uklidil druhé křeslo, odložil knihy a papíry na podlahu, na hromadu položil Dračí žezlo a posadil se. Snažil se mluvit s ostatními tady, filozofy a historiky, učenými ženami a učenci, a bylo to jako snažit se přitisknout ke zdi Aes Sedai. Byli si velmi jistí tím, čím si byli jistí, a pro zbytek vás utopili ve slovech, která mohla znamenat cokoliv. Buď se rozzlobili, když na ně tlačil – zřejmě si mysleli, že pochybuje o jejich znalostech, což byl očividně těžký hřích – nebo zesílili proud slov, až Rand nevěděl, co polovička z nich znamená, nebo začali být podlézaví, snažili se zjistit, co chce, aby mu to mohli říci. Herid byl jiný. Jedna z věcí, která mu zřejmě stále unikala, byla, že Rand je Drak Znovuzrozený, což Randovi velmi vyhovovalo. „Co víš o Aes Sedai a strážcích, Heride? O poutu?“
„Strážci? Pouto? Tolik, co každý, kdo není Aes Sedai, nejspíš. Což není moc, víš.“ Herid zabafal z fajfky, aniž si zjevně uvědomoval, že mu vyhasla. „Co jsi chtěl vědět?“
„Dá se zlomit?“
„Zlomit? Ach ne, to si ovšem nemyslím. Pokud tím nemyslíš, když strážce nebo Aes Sedai umře. To pouto samozřejmě zlomí. Myslím. Vzpomínám si, že jsem kdysi slyšel něco o poutu, nemůžu si však vzpomenout...“ Zachytil na stole list s poznámkami, přitáhl si ho k sobě a začal číst, zamračil se a potom potřásal hlavou. Poznámky byly nejspíš psány jeho rukou, ale už s nimi zřejmě nesouhlasil.
Rand si povzdechl. Málem měl dojem, že kdyby dost rychle otočil hlavu, uviděl by za sebou napřaženou Alanninu ruku. „A co ta otázka, kterou jsem ti předložil posledně? Heride? Heride?“
Rozložitý muž prudce otočil hlavu. „Ach. Ano. Aha, otázka. Posledně. Tarmon Gai’don. No, já nevím, jaké to bude. Trolloci, řekl bych. Hrůzopáni? Ano. Hrůzopáni. Ale přemýšlel jsem o tom. Nemůže to být Poslední bitva. Myslím, že nemůže. Možná má každý věk svou Poslední bitvu. Nebo většina z nich.“ Náhle se zamračil na fajfku v zubech a začal se hrabat po stole. „Měl jsem tu někde krabičku s troudem.“
„Co tím myslíš, že to nemůže být Poslední bitva?“ Rand se snažil mluvit klidně. Herid se vždycky dostal k závěru. Jenom jste ho k němu museli dohnat.
„Cože? Ano, přesně to myslím. Nemůže to být Poslední bitva. I kdyby Drak Znovuzrozený znovu uzavřel Temného do jeho věznice tak dobře, jako to udělal Stvořitel. Což podle mě nedokáže.“ Předklonil se a spiklenecky ztišil hlas. „On není Stvořitel, víš, ať už na ulici vykládají cokoliv. Ale někdo ji pořád musí zavřít. Kolo, chápeš?“
„Já nechápu...“ Rand se odmlčel.
„Ale ano, chápeš. Byl by z tebe dobrý student.“ Vyndal fajfku z pusy a troubelí udělal ve vzduchu kruh. „Kolo času. Věky přicházejí a odcházejí a zase přicházejí, jak se kolo otáčí. Celý katechismus.“ Náhle píchl do místa na imaginárním kole. „Tady je věznice Temného celá. Tady do ní provrtali díru a zase ji uzavřeli.“ Kousek posunul fajfku po oblouku, který načrtl. „Tady jsme my. Zámky povolují. Ale na tom, samozřejmě, nezáleží.“ Troubel fajfky dokončil kruh. „Až se kolo otočí až sem, zpátky na místo, kde provrtali tu díru poprvé, věznice Temného musí být zase celá.“ „Proč? Třeba ji příště provrtají záplatou. Třeba to tak udělali posledně – chci říct, že se provrtali tím, co udělal Stvořitel – třeba provrtali Vrt záplatou a my to jenom nevíme.“
Herid zavrtěl hlavou. Chvíli civěl na fajfku, znovu si uvědomil, že není zapálená, a Rand si pomyslel, že se mu bude muset znovu připomenout, ale Herid místo toho zamrkal a pokračoval. „Někdo ho někdy musel udělat. Totiž poprvé. Pokud si nemyslíš, že Stvořitel hned na začátku udělal věznici s dírou a záplatou.“ Při té představě svraštil obočí. „Ne, na začátku byla celá, a já myslím, že až znovu nadejde třetí věk, bude celá zas. Hmmm. Rád bych věděl, proč se tomu říká třetí věk?“ Spěšně namočil brk a na okraj stránky v otevřené knize si naškrábal nějakou poznámku. „Ehm. To je teď jedno. Neříkám, že ji znovu zacelí Drak Znovuzrozený, tedy ne nutně v tomhle věku, ale musí to tak být, než znovu nadejde třetí věk, a uplyne dost času od chvíle, kdy bude zacelená – nejmíň věk – aby si nikdo nevzpomněl ani na Temného, ani na jeho vězení. Nikdo si nevzpomene. Hm. Rád bych věděl...“ Nahlédl do svých poznámek a poškrábal se na hlavě, pak ho zřejmě překvapilo, když zjistil, že se škrábe rukou, v níž držel brk. Ve vlasech se mu objevila šmouha od inkoustu. „Každý věk, kde zámky povolí, si musí na Temného nakonec vzpomenout, neboť se mu bude muset postavit a znovu ho zavřít.“ Strčil si fajfku zpátky mezi zuby a snažil se napsat další poznámku, aniž si předtím namočil brk.
„Leda by se Temný osvobodil,“ poznamenal Rand tiše. „Aby rozbil kolo času a přetvořil čas a svět podle obrazu svého.“
„Tady to je.“ Herid pokrčil rameny a zamračil se na brk. Nakonec si vzpomněl na kalamář. „Nemyslím, že bychom s tím ty nebo já mohli něco udělat. Proč tady nezačneš studovat se mnou? Nemyslím, že k Tarmon Gai’donu dojde zítra, a bude to stejně dobře využitý čas, jako –“
„Napadá tě nějaký důvod, proč rozbíjet zámky?“
Herid zvedl obočí. „Rozbíjet zámky? Rozbíjet zámky? Proč by to někdo dělal, pokud by nezešílel? Dají se vůbec rozbít? Asi si vzpomínám, že jsem někde četl, že to nejde, ale teď si nevzpomenu, jestli tam stálo proč. Proč tě napadají takové věci?“
„Já nevím,“ Rand si povzdechl. Vzadu v hlavě mu zas recitoval Luis Therin. Rozbij zámky. Rozbij zámky a skonči to. Ať zemřeme navěky.
Egwain se nedbale ovívala cípkem loktuše a nahlížela do všech chodeb na křižovatce doufajíc, že se zas neztratila. Velmi se obávala, že ano, a nepotěšilo by ji, kdyby to skutečně byla pravda. Sluneční palác měl míle chodeb, v nichž nebylo o moc chladněji než venku, a ona tady strávila příliš málo času, aby se tu vyznala.