Všude byly dvojice trojice Děv – mnohem víc, než s sebou Rand obvykle vodíval, rozhodně mnohem víc, než tu bývalo, když byl pryč. Zdálo se, že se prostě procházejí, ale jí na nich cosi připadalo... tajnůstkářské. Hodně Děv ji znalo od pohledu a mohla očekávat přátelské slovo – zvláště Děvy se zjevně rozhodly, že být žačkou moudrých převažuje být Aes Sedai, za niž ji považovaly, natolik, že už pro ně nebyla Aes Sedai – ale když ji uviděly, zatvářily se tak překvapeně, jak se jen Aiel mohl tvářit překvapeně. O chviličku později kývaly hlavou na pozdrav a beze slova spěchaly dál. Takové chování zrovna nezvalo k dotazům na směr.
Místo toho se zamračila na upoceného sluhu s úzkými modrozlatými proužky na manžetách a napadlo ji, jestli ví, jak se odtud dostat tam, kam chtěla. Potíž byla v tom, že si nebyla zcela přesně jistá, kam vlastně chce jít. Naneštěstí byl ten chlapík očividně mimo sebe, s tolika Aiely okolo. Když viděl, jak se na něj mračí nějaká Aielanka – sloužící si zřejmě nikdy nevšimli, že má tmavé oči, jaké rozhodně neměl žádný Aiel – a hlavu měl nejspíš plnou příběhů o Děvách, obrátil se a mazal o sto šest pryč.
Podrážděně si odfrkla. Stejně žádné udání směru nepotřebovala. Dřív nebo později musela narazit na něco, co pozná. Rozhodně nemělo smysl vracet se tou chodbou, kterou přišla, ale kterou z dalších tří si vybrat? Vybrala si jednu a odhodlaně vyrazila, a dokonce i některé Děvy jí ustupovaly z cesty.
Pravdu díc se cítila trochu podrážděná. Vidět znovu Aviendhu po tak dlouhé době by bylo nádherné, kdyby jí ta ženská prostě jenom chladně nekývla a nevyrazila na soukromou poradu v Amysině stanu. Skutečně byla soukromá, jak Egwain zjistila, když se ji pokusila následovat.
Tys nebyla povolána, řekla jí Amys ostře, zatímco se Aviendha usazovala se zkříženýma nohama na podušku a sklíčeně hleděla na vrstvy koberců u svých nohou. Jdi se projít. A něco sněz. Žena nemá vypadat jako třtina.
Přispěchaly Bair a Melain, povolané gai’šainy, ale Egwain byla vyloučena. Trochu jí pomohlo, když viděla, jak byl poslán pryč i zástup moudrých, i když jenom trošku. Koneckonců byla Aviendžina přítelkyně, a jestli měla Aviendha nějaké potíže, Egwain jí chtěla pomoci.
„Proč jsi tady?“ chtěla vědět Sorilea, stojící za ní.
Egwain na sebe byla pyšná. Klidně se otočila čelem k moudré z Držby Shende. Jarra Chareen, Sorilea měla řídké bílé vlasy a tuhá kůže na obličeji se jí těsně napínala přes kosti. Byla samá kost a šlacha, a ačkoliv dokázala usměrňovat, nebyla v síle zdaleka tak silná jako většina novicek, jež Egwain poznala. Vlastně ve Věži by se nikdy nedostala ani mezi přijaté novicky, než by ji poslaly zpátky. Jistě, mezi moudrými usměrňování příliš neznamenalo. Ať už moudrým vládla jakákoliv tajuplná pravidla, když se Sorilea rozhodla, vedení vždycky přešlo na ni. Egwain si myslela, že je to čirá síla vůle.
Byla o dobrou hlavu vyšší než Egwain, jako ostatně velká většina aielských žen, a upírala na ni pohled zelených očí, kterým by dokázala na místě srazit vzrostlého býka. To byla úleva. Takhle se Sorilea normálně dívala na každého. Kdyby šla po nějaké kořisti, kamkoliv by se podívala, drolily by se zdi a goblény by chytaly plamenem. No, tak to aspoň působilo.
„Přišla jsem navštívit Randa,“ řekla Egwain. „Vyjít si z tábora jsem považovala za cvičení jako každý jiný.“ Rozhodně to bylo lepší než pětkrát šestkrát rázně obejít kolem dokola městské hradby, obvyklá aielská představa lehkého cvičení. Doufala, že se Sorilea nezeptá proč. Egwain moudrým skutečně nerada lhala.
Sorilea na ni chvíli zírala, jako by vyčenichala něco skrytého, a pak si popotáhla loktuši na kostnatých ramenou a řekla: „Není tady. Odešel do školy. Berelain Paeron navrhla, že by bylo moudré jít za ním, a já souhlasím.“
Egwain dalo spoustu práce udržet si chladnou tvář. Že se moudré zajdou poradit za Berelain, bylo to poslední, co by čekala. Chovaly se k ní jako k rozumné a úctyhodné ženě, což Egwain nedávalo vůbec žádný smysl, a nebylo to proto, že jí Rand svěřil vedení. Ani za mák jim totiž nezáleželo na mokřinské autoritě. Vypadalo to směšně. Mayenská žena se strojila do pohoršlivých šatů a nestoudně koketovala – když nedělala něco ještě horšího než koketování, což Egwain temně věřila, že dělá. Vůbec to nebyl ten druh ženy, na kterou by se měla Amys usmívat jako na oblíbenou dceru. Nebo Sorilea.
Náhle jí v hlavě nezvaně vyskočily vzpomínky na Gawyna. Byl to jenom sen, a navíc jeho sen. Rozhodně nic takového, co prováděla Berelain.
„Když mladé ženě bezdůvodně zrudnou tváře,“ podotkla Sorilea, „obvykle je do toho zapletený muž. Který muž přitáhl tvou pozornost? Můžeme čekat, že mu už brzy položíš k nohám svatební věneček?“
„Aes Sedai se vdávají jen málokdy,“ sdělila jí Egwain naprosto chladně.
Žena s tváří jako z vydělané kůže si odfrkla a znělo to, jako když se trhá látka. Děvy a moudré, vlastně všichni Aielové, se možná rozhodli, že není Aes Sedai, dokud bude studovat s Amys a ostatními, avšak Sorilea to dovedla ještě dál. Zřejmě si myslela, že se z Egwain stala Aielanka. Což navíc znamenalo, že neexistovalo nic, do čeho by podle sebe nemohla strkat nos. „Ty se vdáš, holka. Ty nejsi typ na Far Dareis Mai, aby sis myslela, že muži jsou jako lovná zvěř, pokud vůbec. Tyhle boky jsou stvořené pro plození dětí a ty je budeš mít.“
„Povíš mi, kde můžu počkat na Randa?“ zeptala se jí Egwain slabším hlasem, než by byla chtěla. Sorilea nechodila ve snu, nedokázala vykládat sny a rozhodně neměla dar věštění, ale dokázala mluvit tak přesvědčivě, že to, co řekla, vypadalo nevyhnutelně. Gawynovy děti. Světlo, jak by mohla mít Gawynovy děti? Aes Sedai se vlastně téměř nikdy nevdávaly. Vzácností byl muž, který by se chtěl oženit se ženou, jež by ho s pomocí jediné síly zvládla jako dítě, kdyby chtěla.
„Tudy,“ řekla Sorilea. „Je to Sanduin, ten udělaný Pravé krve, co jsem ho včera viděla u Amysina stanu? Díky té jizvě je zbytek jeho tváře ještě pohlednější...“
Sorilea dál přicházela se jmény, zatímco prováděla Egwain palácem, a neustále koutkem oka mazaně číhala na nějakou reakci. Rovněž si dala práci a vyjmenovala u každého muže jeho kouzla, a jelikož do toho patřilo popsat ho, jak vypadá bez šatů – aielští muži a ženy se dělili o potní stany – rozhodně vyvolala dost ruměnců.
Než dorazily k pokojům, kde bude Rand trávit noc, Egwain byla velmi ráda, když mohla spěšně poděkovat a pevně za sebou zavřít dveře do obývacího pokoje. Naštěstí musela mít moudrá nějakou práci, jinak by se docela dobře mohla prodrat dovnitř.
Egwain se zhluboka nadechla a začala si rychle uhlazovat sukně a upravovat loktuši. Nepotřebovaly to, ale ona měla pocit, jako by se skutálela z kopce. Ta ženská hrozně ráda hrála dohazovačku. Byla schopná uvít ženě svatební věnec, dovléct ji k muži, kterého jí vybrala, donutit ji položit mu věnec k nohám a jemu zkroutit ruku, aby ho zvedl. No, asi by nikoho nevláčela a nekroutila mu rukou, ale výsledek byl stejný. Sorilea by s ní samozřejmě tak daleko nezašla. Při tom pomyšlení se zahihňala. Koneckonců, Sorilea si doopravdy nemyslela, že se z Egwain stala Aielanka. Věděla, že je Egwain Aes Sedai, nebo si to aspoň myslela. Ne, samozřejmě neexistoval důvod, proč si dělat starosti s tímhle!
S rukama na složeném šedém šátku, který jí přidržoval vlasy, ztuhla, když se v ložnici ozvaly kroky. Když mohl Rand skočit z Caemlynu do Cairhienu, třeba mohl skočit rovnou do své ložnice. A třeba tam na něj někdo – nebo něco – čekal. Popadla saidar a spletla několik ošklivých věcí, aby je měla připravené k použití. Z ložnice vyšla gai’šainka s náručí plnou svinutých prostěradel a při pohledu na Egwain sebou trhla. Egwain propustila saidar a doufala, že se zase nečervená.