Niella byla Aviendze natolik podobná, aby sebou Egwain při prvním pohledu na ni v bílém rouchu s hlubokou kapuci škubla. Dokud si však jasně neuvědomila, že k té tváři, která nebyla tak opálená a možná o trochu baculatější, je třeba přidat šest či sedm let. Aviendžina sestra se nikdy nestala Děvou oštěpu. Byla tkadlena a dokončila víc než polovinu svého roku a dne.
Egwain ji nepozdravila. Niellu by to jenom uvedlo do rozpaků. „Čekáš Randa brzy?“ zeptala se.
„Car’a’carn přijde, až přijde,“ odtušila Niella s pokorně sklopenýma očima. To skutečně působilo divně. K Aviendžině tváři, byť baculatější, se pokora moc nehodila. „Je na nás, abychom byli připravení, až přijde.“
„Niello, máš vůbec potuchu, proč by se Aviendha měla zavírat s Amys, Bair a Melain?“ Rozhodně to nemělo vůbec nic společného s chozením ve snu. Sorilea měla v tomto ohledu tolik schopností jako Aviendha.
„Ona je tady? Ne, žádný důvod neznám.“ Niella však při řeči lehce přimhouřila modrozelené oči.
„Něco víš,“ trvala na svém Egwain. Docela dobře mohla využít gai’šainskou poslušnost. „Pověz mi, co to je, Niello.“
„Vím, že mě Aviendha zřeže, že se týden neposadím, jestli mě tu Car’a’carn přistihne, jak tu stojím s jeho špinavým povlečením,“ prohlásila Niella lítostivě. Egwain nevěděla, jestli je do toho nějak zapletené ji’e’toh, nicméně když byly pohromadě, Aviendha držela Niellu dvakrát přísněji u zásad gai’šainů než ostatní.
Když Niella spěšně plula ke dveřím, vláčela roucho po vzorovaném koberci, ale Egwain ji popadla za rukáv. „Až ti vyprší čas, odložíš bílou?“
Nebyla to vhodná otázka a pokora zmizela v závanu pýchy dost velkém i na Děvu. „Udělat něco jiného by bylo výsměchem ji’e’toh,“ prohlásila Niella škrobeně. Náhle jí po rtech přeletěl lehký úsměv. „Kromě toho by mě přišel hledat můj manžel, a rozhodně by ho to nepotěšilo.“ Maska pokory se vrátila, Niella sklopila zrak. „Smím už odejít? Jestli je tu Aviendha, nechci se s ní sejít, pokud se setkání půjde vyhnout, a ona přijde sem.“
Egwain ji nechala odejít. Stejně neměla právo se ptát. Mluvit o gai’šainově životě před bílou nebo po ní bylo zahanbující. Sama se cítila trochu zahanbená, ačkoliv se samozřejmě nesnažila doopravdy řídit ji’e’toh. Jenom natolik, aby se chovala zdvořile.
Když osaměla, posadila se do složitě vyřezávaného a zlaceného křesla a zjistila, že je kupodivu nepohodlné po tak dlouhé době, co sedávala se zkříženýma nohama na poduškách či na zemi. Skrčila nohy pod sebe a uvažovala, o čem asi Aviendha rokuje s Amys a druhými dvěma. O Randovi, téměř jistě. On moudré vždycky zajímal. Nestaraly se o mokřinská Dračí proroctví, ale rhuideanské proroctví znaly i pozpátku. Až zničí Aiely, jak pravilo proroctví, budou zachráněny „zbytky zbytků", a ony hodlaly zařídit, aby ty zbytky byly pokud možno co největší.
Proto nutily Aviendhu, aby se u něj držela. Příliš blízko, aby to bylo slušné. Egwain si byla jistá, že kdyby zašla do ložnice, našla by na podlaze připravenou žíněnku pro Aviendhu. Jenže Aielové viděli takové věci jinak. Moudré chtěly, aby ho Aviendha naučila aielským způsobům a zvykům, aby mu připomínala, že jeho krev je aielská, když už ne výchova. Moudré si asi myslely, že na to potřebuje každou hodinu, co je vzhůru, a vzhledem k tomu, čemu čelily, jim to nemohla Egwain dávat za vinu. Ne tak úplně. Ale stejně nebylo slušné, nutit ženu spát v jedné místnosti s mužem.
Nicméně s Aviendžiným problémem nemohla nic udělat, zvlášť když to Aviendha zřejmě jako problém neviděla. Egwain se opřela o loket a snažila se vymyslet, jak by měla jít na Randa. V duchu to probírala pořád dokola, ale když vstoupil a zamumlal cosi dvěma Aielům v chodbě, než zavřel dveře, ještě se k ničemu nerozhodla.
Egwain vyskočila na nohy. „Rande, musíš mi pomoct s moudrýma. Tebe ony poslechnou,“ vyhrkla, než se stačila zarazit. Tohle vůbec nehodlala říci.
„Rád tě zase vidím,“ prohodil s úsměvem. Nesl ten kus seanchanského oštěpu, od posledka, co ho viděla, na něm přibyli vyřezávaní draci. Moc ráda by věděla, kde tu věc sebral. Ze všeho seanchanského jí naskakovala husí kůže. „Jsem v pořádku, děkuju, Egwain. A ty? Vypadáš zase sama sebou, jako vždycky plná elánu.“ Vypadal tak unaveně. A tvrdě, dost tvrdě, aby u něj úsměv vypadal divně. Pokaždé, když ho viděla, vypadal tvrdší.
„Nemusíš si myslet, že jsi zábavnej,“ zamračila se zlostně. Lepší pokračovat, jak začala. Lepší než couvat a vysvětlovat a poskytnout mu další důvod k pošklebkům. „Pomůžeš mi?“
„Jak?“ Choval se tu jako doma – no, byly to jeho pokoje – hodil oštěp se střapci na stolek s nohami vyřezávanými do tvaru levhartích nohou, odepjal si opasek s mečem a sundal si kabát. Nějak se už vůbec nepotil, stejně jako Aielové. „Moudré mě vyslechnou, ale slyší jenom to, co chtějí. Už poznám ten pohled, když se rozhodnou, že mluvím nesmysly, a místo aby mě uvedly do rozpaků tím, že by to řekly nahlas nebo se kvůli tomu hádaly, tak to prostě ignorují.“ Přitáhl si jednu zlacenou židli čelem k ní, rozvalil se na ni a nohy v holínkách natáhl před sebe. Dokonce i při tom se mu podařilo vypadat dost nafoukaně. Poslední dobou tak vypadal stále. Rozhodně se mu klanělo příliš mnoho lidí.
„Občas mluvíš pěkný nesmysly,“ zamumlala. Z nějakého důvodu to, že neměla čas přemýšlet, jí pomohlo se soustředit. Opatrně si upravila loktuši a postavila se před něj. „Vím, že bys ode mě chtěl zase slyšet o Elain.“ Proč se zatvářil takhle smutně a zároveň ledově? Nejspíš proto, že o ní už dlouho neslyšel. „Pochybuju, že Sheriam od ní pro tebe moudrým dává mnoho zpráv.“ Zatím žádné, pokud věděla, ačkoliv on byl v Cairhienu zřídka, aby nějakou dostal. „Mně Elain s takovými zprávami důvěřuje. Můžu ti je nosit, jestli přesvědčíš Amys, že jsem dost silná, abych... abych se vrátila ke svému studiu.“
Přála si, aby se nezakoktala, ale on už stejně věděl o chození ve snu hodně, když už ne přímo o Tel’aran’rhiodu. O chození ve snu věděl skoro všechno, ale jméno bylo mezi moudrými přísně střeženým tajemstvím, zvlášť ho hlídaly ty, co to uměly. Neměla právo prozrazovat jejich tajemství.
„Povíš mi, kde je Elain?“ Klidně mohl žádat o hrnek čaje.
Egwain zaváhala, ale dohoda mezi ní, Nyneivou a Elain – Světlo, jak je to dlouho, co ji uzavřely? – ta dohoda platila. On už nebyl chlapec, s nímž vyrůstala. Byl to muž, sebevědomý, a i přes tón hlasu se jeho oči, upřené do její tváře, dožadovaly odpovědi. Jestli to mezi Aes Sedai a moudrými jiskřilo, mezi ním a Aes Sedai by vznikl hotový požár. Mezi nimi prostě musel být nárazník, a jediný dostupný nárazník byly ony tři. Muselo to tak být, ale ona jen doufala, že se přitom nespálí. „Nesmím ti to říct, Rande. Nemám na to právo. Není na mně, abych ti to řekla.“ A to taky byla pravda. Vlastně by mu ani nemohla říci, kde ten Salidar je, jen že za Altarou někde u řeky Eldar.