Rand se napjatě předklonil. „Vím, že je s Aes Sedai. Řeklas mi, že mě tyhle Aes Sedai podpoří, nebo by mohly. Copak se mě bojí? Jestli ano, složím přísahu, že se od nich budu držet dál. Egwain, chci Elain dát Lví trůn a Sluneční trůn. Má právo na obojí. Cairhien ji přijme stejně rychle jako Andor. Potřebuju ji, Egwain.“
Egwain otevřela ústa – a uvědomila si, že mu právě chtěla prozradit všechno, co o Salidaru ví. Právě včas sklapla pusu tak tvrdě, až ji zabolely čelisti, a otevřela se saidaru. Sladký pocit života, tak silný, že přehlušil všechno ostatní, zřejmě pomohl. Nutkání mluvit se pomalu vytratilo.
Rand se s povzdechem opřel a ona na něj zírala s vytřeštěnýma očima. Jedna věc byla vědět, že je nejsilnější ta’veren od Artuše Jestřábí křídlo, ale něco zcela jiného bylo uvíznout v tom osobně. Měla co dělat, aby nezkřížila paže na prsou a neotřásla se.
„Neřekneš mi to,“ prohodil. Nebyla to otázka. Rychle si přejel rukama předloktí pod košilí a připomněl jí tím, že drží saidar. Takhle zblízka to musel cítit jako lehké brnění. „Myslíš, že to z tebe budu chtít vynutit silou?“ vyštěkl, náhle rozzlobený. „Jsem snad teď taková zrůda, že potřebuješ jedinou sílu, aby ses přede mnou uchránila?“
„Nepotřebuju na ochranu před tebou nic,“ odpověděla, jak nejklidněji dokázala. Žaludek se jí pořád pomalu obracel. Byl to Rand a byl to muž, který mohl usměrňovat. Jedna její část chtěla drmolit nesmysly a kvílet. Styděla se za to, ale nemohla se toho pocitu zbavit. Když propouštěla saidar, zalitovala lehké neochoty, již pocítila. Jenže na tom nezáleželo. Když došlo na tenhle druh zápasu, pokud by se jí nepodařilo ho odstínit, zvládl by ji stejně snadno jako při tělesném zápase. „Rande, mrzí mě, že ti nemůžu pomoct, ale nejde to. Přesto tě prosím, abys pomohl ty mně. Víš, že tím pomůžeš i sobě.“
Jeho hněv nahradil rozčilující úsměv. Bylo děsivé, jak rychle k tomu u něj mohlo dojít. „Kočka do klobouku, nebo klobouk pro kočku,“ ocitoval.
Ale nic za nic, dokončila v duchu. Slýchávala to říkat lidi z Tarenského Přívozu, když byla malá. „Strč si svou kočku do klobouku a ten si nacpi do spodků, Rande al’Thore,“ sdělila mu chladně. Cestou ven se jí podařilo neprásknout dveřmi, ale jen tak tak.
Když odcházela pryč, uvažovala o tom, co bude dělat. Musela nějak přesvědčit moudré, aby jí dovolily vrátit se do Tel’aran’rhiodu – tak řečeno oficiálně. Dřív nebo později se s Aes Sedai v Salidaru setká a hodně by pomohlo, kdyby si mohla předtím promluvit s Elain nebo Nyneivou. Trochu ji překvapilo, že za ním ještě nikdo ze Salidaru nepřišel. Co Sheriam a ostatní zdržuje? Nemohla s tím nic udělat, a ony to nejspíš věděly lépe než ona.
Jednu věc však dychtila Elain povědět. Rand ji potřebuje. Mluvil, jako by to myslel vážněji než cokoliv, co kdy v životě vyslovil. To by mělo utišit všechny její starosti ohledně toho, jestli ji ještě pořád miluje. Žádný muž nemohl takhle říci, že vás potřebuje, pokud by vás nemiloval.
Rand chvíli seděl a civěl na dveře, které se zavřely za Egwain. Tolik se změnila od holky, s níž vyrůstal. V těch aielských šatech se jí dařilo působit jako slušná nápodoba moudré – tedy až na výšku, malá moudrá s velkýma tmavýma očima – ale ona Egwain vždycky všechno dělala horlivě. Zůstala chladná jako kterákoliv Aes Sedai, a když si myslela, že ji ohrožuje, popadla saidar. Tohle si o ní musí pamatovat. Ať už nosí jakékoliv šaty, chce se stát Aes Sedai a hodlala zachovávat tajemství Aes Sedai i poté, co jí dal jasně najevo, že Elain potřebuje, aby zajistil mír ve dvou státech. Dál na ni musí myslet jako na Aes Sedai. Bylo mu z toho dokonce velice smutno.
Unaveně vstal a znovu si oblékl kabát. Pořád ještě se musel sejít s cairhienskými šlechtici, s Colavaere a Maringilem, s Dobrainem a ostatními. A s Taireny. Meilan, Aracome a zbytek té bandy by se pěkně cukali, kdyby Cairhieňanům věnoval jen o chviličku déle než jim. A moudré s ním taky budou chtít mluvit, a Timolan a ostatní kmenoví náčelníci, co tu byli a s nimiž se dnes ještě nesešel. Proč vlastně chtěl odejít z Caemlynu? No, rozmluva s Heridem byla příjemná. Otázky, které nanesl, sice příjemné nebyly, ale bylo hezké mluvit s někým, kdo si nepamatoval, že je Drak Znovuzrozený. A našel si trochu času bez aielské koterie kolem sebe. Bude to muset provádět častěji.
Zahlédl svůj odraz v zrcadle v pozlaceném rámu. „Aspoň jsi jí neukázal, že jsi utahaný,“ řekl svému odrazu. To byla jedna z Moiraininých stručnějších rad. Nikdy nedovol, aby tě Aes Sedai viděly oslabeného. Jenom si musel zvyknout na to, že musí Egwain považovat za jednu z nich.
Sulin, na pohled poklidně dřepící v zahradě pod komnatami Randa al’Thora, zabodla do hlíny malý nožík. Zdánlivě se tu bavila házením nožem. Houkání skalní sovy z jednoho okna ji zvedlo se zaklením na nohy, nůž vrátila za pás. Rand al’Thor opět opustil své pokoje. Takhle na něj dohlížet nešlo. Kdyby tu měla Enailu nebo Somaru, byla by je na něj nasadila. Obvykle se ho snažila chránit před takovýmihle hloupostmi, jako by byl jejím prvním bratrem.
Doklusala k nejbližším dveřím, připojila se ke třem Děvám –žádná nepřišla s ní – a začala pátrat v bludišti chodeb, přičemž předstírala, že se jen prochází. Ať už chtěl Car’a’carn cokoliv, jedinému synu Děvy, který se k nim kdy vrátil, se nesmělo nic stát.
19
Záležitosti toh
Rand si myslel, že se v noci dobře vyspí. Byl málem dost unavený, aby zapomněl na Alannin dotek, a co bylo ještě důležitější, Aviendha byla ve stanech moudrých a nesvlékala se tu před spaním bez ohledu na jeho přítomnost, takže jeho odpočinek nebude rušit svým dýcháním. Převaloval se ale kvůli něčemu jinému. Sny. Vždy si své sny chránil, aby udržel Zaprodance mimo – a moudré – ale ochrana nemohla zadržet venku to, co již bylo uvnitř. Sny o obrovských bílých věcech, jako obřích ptačích křídlech bez ptáka, plujících oblohou. Sny o velkých městech s neuvěřitelně vysokými budovami, lesknoucími se ve slunci, a ulicemi se hnaly předměty ve tvaru brouků a zploštělých kapek vody. Už to vše viděl předtím, uvnitř obrovského ter’angrialu v Rhuideanu, kde získal draky na pažích, a věděl, že to jsou obrazy z věku pověstí, ale tentokrát bylo všechno jiné. Všechno jako by bylo pokroucené, barvy byly... špatné, jako něco, co měl před očima nakřivo. Budovy se tříštily jako sklo, města hořela, země se zdvihala jako rozbouřené moře. A občas se mu zjevovala překrásná zlatovlasá žena a on se díval, jak se láska v jejím výraze mění v hrůzu. Jedna jeho část ji znala. Jedna jeho část ji chtěla zachránit před Temným, před úhonou, před tím, co sám za chvíli udělá. Tolik jeho částí, mysl rozbitá na třpytné střepy, které všechny ječely.
Probudil se do tmy, zpocený a roztřesený. Sny Luise Therina. To se ještě nikdy nestalo, nezdály se mu jeho sny. Ležel tam celé hodiny, které zbývaly do svítání, hleděl do prázdna a bál se zavřít oči. Držel se saidínu, jako by ho mohl použít v boji proti mrtvému muži, ale Luis Therin mlčel.
Když se v oknech konečně objevilo bledé světlo, do místnosti tiše vklouzl gai’šain se stříbrným tácem zakrytým plátnem. Když viděl, že je Rand vzhůru, nepromluvil, jenom se uklonil a stejně tiše odešel. Rand díky jediné síle v sobě cítil kořeněné víno a teplý chleba, máslo a med a horkou ovesnou kaši, kterou Aielové jídali ke snídani, jako by měl nos přímo nad podnosem. Propustil pravý zdroj, oblékl se a opásal se mečem. Látky, zakrývající jídlo, se nedotkl. Neměl zrovna hlad. S Dračím žezlem v ohbí lokte opustil své komnaty.