U vyřezávaných dveří do cestovní komnaty se opatrně podíval nad Berelaininu hlavu, když předvedla hlubokou poklonu. „Budu o Cairhien pečovat beze strachu či projevování přízně až do tvého návratu, můj pane Draku.“ Možná, i přes tu záležitost s Manginem, dneska ráno skutečně přišla jenom proto, aby mu řekla tohle a aby ji u toho slyšeli i ostatní šlechtici. Z nějakého důvodu to u Soriley vyvolalo shovívavý úsměv. Musel zjistit, co se tu děje. Nehodlal nechat moudré zasahovat do jednání Berelain. Ostatní moudré odtáhly stranou Aviendhu. Zřejmě na ni mluvily střídavě a dost důrazně, ačkoliv on neslyšel ani slovo. „Až příště uvidíš Perrina Aybaru,“ dodala Berelain, „prosím, vyřiď mu ode mne přání všeho nejlepšího. A Matu Cauthonovi taky.“
„Nedočkavě očekáváme návrat pána Draka,“ zalhala Colavaere s pečlivě nicneříkajícím výrazem.
Meilan se na ni zamračil, protože se jí podařilo promluvit první, a pronesl květnatou řeč, v níž neřekl víc než ona, což musel samozřejmě překonat Maringil, alespoň tou květnatostí. Anaiyella a Fionnda překonaly oba a připojily tolik lichotek, až se Rand znepokojeně ohlédl po Aviendze, avšak tu stále ještě nepustily moudré. Dobraine se spokojil s: „dokud se můj pán Drak nevrátí,“ kdežto Maraconn, Gueyam a Aracome zamumlali cosi nezřetelného a tvářili se ostražitě.
Byla to úleva, zajít dovnitř, dostat se od nich pryč. Překvapení přišlo, když ho před Aviendhou dovnitř následovala Melain. Rand tázavě zvedl obočí.
„Musím se poradit s Baelem v záležitosti moudrých,“ sdělila mu hlasem nepřipouštějícím žádné hlouposti a potom okamžitě vrhla ostrý pohled na Aviendhu, která nasadila zcela nevinný výraz, takže Rand okamžitě poznal, že něco skrývá. U Aviendhy existovala spousta výrazů zcela přirozených, ne však nevinnost. Nikdy ne nevinnost.
„Jak si přeješ,“ řekl. Měl podezření, že moudré číhaly na příležitost poslat ji do Caemlynu. Kdo by lépe zařídil, že Rand nebude mít na Baela špatný vliv, než Baelova žena? Jako Rhuark měl i Bael dvě manželky, o čemž Mat vždycky tvrdil, že je to buď sen, nebo noční můra, a on že se nemůže rozhodnout co z toho.
Aviendha se pozorně dívala, když otevíral průchod zpátky do velkého sálu v Caemlynu. Obvykle to dělala, ačkoliv jeho vlákna vidět nemohla. Jednou udělala průchod sama, ale ve vzácné chvíli paniky, a nikdy si nedokázala vzpomenout jak. Dneska jí z nějakého důvodu zřejmě otáčející se světelná čára připomněla, co se tenkrát stalo. Opálené líce jí zrudly a náhle se odmítala podívat jeho směrem. Jak byl plný jediné síly, cítil ji, bylinkovou vůni jejího mýdla, náznak sladké voňavky, na niž si u ní nevzpomínal. Pro jednou se skutečně těšil, až se zbaví saidínu. Do prázdného trůnního sálu prošel první. Alanna jako by se mu vrazila do hlavy, její přítomnost byla stejně hmatatelná, jako kdyby byla přímo před ním. Napadlo ho, že plakala. Protože odešel? No, ať kvůli tomu klidně pláče. Nějak se jí musí zbavit.
To, že prošel první, se samozřejmě nelíbilo ani Děvám, ani Rudým štítům. Urien jenom zavrčel a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Sulin, s tváří úplně bílou, se postavila na špičky, až stála nos proti nosu s Randem. „Velký a mocný Car’a’carn dal svou čest Far Dareis Mai, aby ji nosily,“ málem syčela tichým šeptem. „Jestli mocný Car’a’carn zemře v léčce, zatímco ho budou Děvy chránit, nezbyde Far Dareis Mai žádná čest. Jestli na tom všedobývajícímu Car’a’carnovi nezáleží, tak má možná Enaila pravdu. Možná je všemocný Car’a’carn jenom svéhlavý kluk, kterého by měli držet za ruku, aby nespadl z útesu, protože se nepodívá.“
Rand zaťal zuby. V soukromí skřípal zuby a snášel to – obvykle to bylo méně otevřené – kvůli tomu, co Děvám dlužil, ale dokonce ani Enaila nebo Somara ho nikdy takhle otevřeně neseřvaly na veřejnosti. Melain už byla v půlce sálu, sukně měla zdvižené a málem běžela. Očividně se nemohla dočkat, až zase dostane Baela pod vliv moudrých. Rand vůbec netušil, jestli to Urien slyšel, ačkoliv se nějak příliš soustředil na to, jak dirigoval svoje zahalené Aethan Dor, zatímco s Děvami pátraly mezi sloupy, k čemuž žádné rozkazy nepotřebovaly. Aviendha, na druhou stranu, stála s rukama zkříženýma na prsou a tvářila se zpola zamračeně a zpola pochvalně, takže o ní Rand rozhodně nepochyboval.
„Včera šlo vše dobře,“ řekl Rand Sulin důrazně. „Odteď, myslím, budou dvě stráže víc než stačit.“ Málem jí vypadly oči z důlků. Nějak nemohla nabrat dech, aby promluvila. Teď, když jí něco vzal, byl čas jí to vrátit, než vybuchne jako ohňostrůjcova rachejtle. „Když vycházím z paláce, je to samozřejmě jiné. Stráže, které jsi mi zatím dávala, se pak budou hodit, ale tady, ve Slunečním paláci nebo v Tearském Kameni stačí dvě.“ Otočil se, když ještě mlčky pohybovala rty.
Aviendha se zařadila vedle něj, když kolem pódia s trůny kráčel k malým dvířkům za nimi. Přišel sem, místo aby šel do svých pokojů, v naději, že se jí zbaví. Dokonce i bez saidínu ji cítil, nebo to možná byla vzpomínka. Ať tak nebo tak, přál si, aby měl chladnou hlavu. Její vůně se mu líbila až moc.
Aviendha, s loktuší ovinutou kolem těla, zírala přímo před sebe, jako by si dělala starosti, a vůbec si nevšimla, když jí podržel dveře do jedné převlékárny se lvím deštěním, přestože se kvůli tomu obvykle navztekala nebo se aspoň kousavě dotázala, kterou ruku že si to zlomila. Když se jí zeptal, co se děje, trhla sebou. „Nic. Sulin měla pravdu. Ale...“ Náhle se váhavě zazubila. „Viděls její obličej? Ještě nikdy ji nikdo tak neusadil od... od začátku, myslím. Dokonce ani Rhuark ne."
„Trochu mě překvapuje, že jsi na mé straně."
Upřela na něj ty velké oči. Mohl strávit celý den jenom tím, že by se snažil přijít na to, jestli jsou modré nebo zelené. Ne. Nemá právo myslet na její oči. Co se stalo poté, kdy vytvořila ten průchod – aby před ním utekla – neznamenalo žádný rozdíl. Zvlášť neměl právo na ni myslet takhle.
„Děláš mi takové starosti, Rande al’Thore,“ řekla bez důrazu. „Světlo, občas si myslím, že tě Stvořitel stvořil jenom proto, abys mi dělal starosti.“
Chtěl jí říci, že je to její chyba – nejednou jí nabízel, že ji pošle zpátky k moudrým, ačkoliv by to znamenalo, že prostě místo ní pošlou někoho jiného – ale než stačil otevřít ústa, dohonily je Jalani a Liah, následované vzápětí dvěma Rudými štíty. Jeden z nich byl prošedivělý chlapík s třikrát tolik jizvami na tváři, než měla Liah. Rand nařídil Jalani a zjizvenému, aby se vrátili zpět do trůnního sálu, což málem vyvolalo hádku. Rudý štít se jenom podíval na svého druha, pokrčil rameny a šel, ale Jalani se nadechla.
Rand ukázal na dveře vedoucí do velkého sálu. „Car’a’carn čeká, že Far Dareis Mai půjdou tam, kam rozkáže.“
„Můžeš být mokřinský král, Rande al’Thore, ale aielský nejsi.“ Její důstojnost narušil mrzutý výraz, což mu připomnělo, jak je mladá. „Děvy tě v tanci oštěpů nikdy nezklamou, ale tohle není tanec.“ Přesto ale šla, poté, co si s Liah vyměnila několik prstových znaků.