S Liah a hubeným Rudým štítem, žlutovlasým mužem jménem Cassin, jenž byl o coul vyšší než on, se Rand vydal rychle ke svým komnatám. A ovšem také s Aviendhou. Jestli si myslel, že ji bachraté sukně zdrží, mýlil se. Liah a Cassin zůstali na chodbě před jeho obývacím pokojem, velkou komnatou s mramorovými vlysy ve tvaru lvů pod vysokým stropem a nástěnnými koberci s loveckými výjevy a zamlženými horami, ale Aviendha šla za ním dovnitř.
„Neměla bys jít s Melain?“ chtěl vědět. „Záležitosti moudrých a tak?“
„Ne,“ odtušila stroze. „Melain by nepotěšilo, kdybych se jí do toho teď pletla.“
Světlo, ale nemělo by ho těšit, že neodejde. Hodil Dračí žezlo na stůl s vyřezávanými a zlacenými liánami kolem noh, odepjal si opasek s mečem a přihodil ho na stůl taky. „Řekly ti Amys a ostatní, kde je Elain?“
Aviendha dlouho jen stála na podlaze z modrých dlaždic a dívala se na něj s nečitelným výrazem. „Nevědí to,“ odvětila nakonec. „Ptala jsem se.“ Čekal, že to udělá. Neudělala to celé měsíce, ale než s ním poprvé přišla do Caemlynu, každým druhým slovem mu připomínala, že patří Elain. Podle jejího názoru jí patřil, a ani to, co se stalo mezi nimi za průchodem, jak mu jasně sdělila, na tom nic nezměnilo, a už se to znovu nestane, což také dala jasně najevo. Právě tak to chtěl. Byl horší než prase, že cítil lítost. Nevšímajíc si krásných zlacených židlí posadila se na podlahu se zkříženýma nohama a půvabně si upravila suknice. „O tobě ale mluvily.“
„Proč mě to nepřekvapuje?“ ucedil suše a ona k jeho překvapení zrudla. Aviendha nebyla náchylná k ruměncům a dneska to už bylo podruhé.
„Mají stejné sny a některé se tě týkají.“ Mluvila trochu přidušeně, dokud si neodkašlala, a pak na něj upřela odhodlaný pohled. „Melain a Bair se zdálo o tobě ve člunu,“ řekla a to slovo z jejích úst znělo i po všech těch měsících strávených v mokřinách divně, „se třemi ženami, kterým neviděly do tváře, a váhou, co se chvíli naklání na jednu a pak zas na druhou stranu. Melain a Amys se zdálo o muži, který stojí vedle tebe s dýkou na tvém krku, ale ty ho nevidíš. Bair a Amys se zdálo o tom, jak mečem přesekáváš mokřiňany vejpůl.“ Na okamžik opovržlivě zalétla očima k čepeli v pochvě, ležící na Dračím žezle. Opovržlivě a trochu provinile. Ona mu ho dala, meč, jenž kdysi patřil králi Lamanovi, a ona ho nesla tak pečlivě zabalený do pokrývky, aby se nedalo říci, že se ho skutečně dotkla. „Nedokážou ty sny vyložit, ale myslely si, že bys je měl znát.“
Ten první sen pro něj byl stejnou záhadou jako pro moudré, ale druhý byl jasný. Muž, kterého neviděl, s dýkou v ruce, musel být šedý muž. Ti dávali své duše Stínu – jenom se mu nezavazovali, skutečně dávali duše – dokázali proklouznout, aniž byste si jich všimli, i když jste se dívali přímo na ně, a jejich jediným úkolem bylo vraždění. Proč moudré nepochopily něco tak zřejmého? A taky se obával, že i poslední sen je stejně jasný. Už rozerval státy. Tarabon a Arad Doman byly v troskách, povstání v Tearu a Cairhienu se mohla každou chvíli stát něčím víc než jen kradmými povídačkami, a Illian rozhodně pocítí tíhu jeho meče. A to nepočítal proroka a Dračí spřísahance dole v Altaře a Murandy.
„V těch dvou žádnou záhadu nevidím, Aviendho.“ Ale když jí to vysvětlil, podívala se po něm pochybovačně. Ovšem. Když nedokázaly sen vyložit moudré chodící ve snu, tak to rozhodně nedokázal nikdo jiný. Rand trpce zavrčel a usadil se na židli čelem k ní. „Co ještě se jim zdálo?“
„Je tu jeden sen, co ti můžu prozradit, i když tě možná nebude zajímat.“ Což znamenalo, že jsou i sny, které mu neprozradí, takže ho napadlo, proč je s ní moudré probíraly, když sama ve snu nechodí. „Všechny tři měly tenhle sen, což znamená, že je zvlášť významný. Déšť,“ to slovo také neustále vyslovovala neobratně, „přicházející z mísy. Kolem té mísy jsou oka a jámy. Když ji zvednou pravé ruce, najdou poklad možná tak velký, jako je sama mísa. Když jsou špatné, svět je odsouzený ke zkáze. Klíčem k nalezení té mísy je najít toho, kdo již není.“
„Už není co?“ Tohle rozhodně znělo důležitěji než to ostatní. „Myslíš někoho, kdo je mrtvý?“
Aviendha zavrtěla hlavou, až jí zavlály tmavě rusé vlasy, jež jí již dorostly pod ramena. „Nevědí víc, než jsem řekla.“ K jeho překvapení se ladně zvedla a automaticky si uhladila šaty, jako to ženy vždycky dělají.
„Musíš –“ Schválně zakašlal. Musíš už jít? chtěl asi říct. Světlo, chtěl, aby odešla. Každá minuta s ní byla mukou. Ale každá minuta bez ní taky. No, mohl dělat, co je správné a co je dobré pro něj a nejlepší pro ni. „Nechceš se vrátit k moudrým, Aviendho? Pokračovat ve studiu? Skutečně nemá smysl, abys ještě zůstávala. Naučilas mě hodně, skoro jako bych vyrostl u Aielů.“
Její odfrknutí vydalo za celé svazky, ale samozřejmě to tak nenechala. „Víš míň než šestiletý kluk. Proč muž poslechne svou druhou matku dřív než vlastní, a žena svého druhého otce dřív než vlastního? Kdy se může žena provdat za muže bez svatebního věnce? Kdy musí správkyně střechy poslechnout kováře? Když si vezmeš gai’šainku stříbrotepce, proč ji musíš nechat pracovat jeden den pro sebe za každý, kdy pracuje pro tebe? Proč to samé neplatí o tkadleně?“ Pátral po odpovědích, aby nemusel přiznat, že je nezná, ale ona se náhle začala věnovat loktuši, jako by na něj zapomněla. „Občas ji’e’toh způsobí skvělý šprým. Smála bych se, až bych se za boky popadala, kdybych nebyla terčem tohohle.“ Ztišila hlas do šepotu. „Dodržím své toh.“
Myslel si, že mluví sama se sebou, ale odpověděl. Jen opatrně. „Jestli myslíš Lanfear, tak to já tě nezachránil. Byla to Moirain. Zemřela a zachránila nás všechny.“ Lamanův meč ji zbavil jejího jediného dalšího toh k němu, ačkoliv on nikdy nepochopil, co to má být. Jediný závazek, který znala. Modlil se, aby nikdy nepřišla na ten druhý. Ona by to tak viděla, i když on rozhodně ne.
Aviendha se na něj dívala s nakloněnou hlavou a lehkým úsměvem na rtech. Znovu získala sebeovládání, že by na ni byla Sorilea pyšná. „Děkuji ti, Rande al’Thore. Bair říká, že je dobré, když se ti občas připomene, že muž neví všechno. Určitě mi dej vědět, kdy budeš chtít jít spát. Nechci přijít pozdě a probudit tě.“
Když odešla, Rand tam seděl a civěl na dveře. Cairhieňany hrající hru rodů bylo obvykle snazší pochopit než ženy, které se ani nesnažily chovat záhadně. Rand tušil, že to, co k Aviendze cítí, ať už je to cokoliv, věci ještě zhoršuje a zamotává.
Koho miluji, toho zničím, smál se Luis Therin. Koho zničím, toho miluji.
Drž hubu! pomyslel si Rand vztekle a tichý smích utichl. Nevěděl, koho miluje, ale věděl, koho uchrání. Před tím, co půjde, ale především před sebou samým.
V chodbě se Aviendha sesula na dveře a zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Aspoň se chtěla uklidnit. Srdce se jí stále snažilo prorazit hradní koš. Být blízko Randa al’Thora bylo, jako by ji natahovali na žhavé uhlíky, natahovali ji, až měla dojem, že jí popraskají kosti. Přivodil jí takovou hanbu, jakou ji nikdy ani nenapadlo, že pozná. Skvělý šprým, to mu řekla, a bylo jí do smíchu. Měla k němu toh, avšak mnohem větší k Elain. On jí jenom zachránil život. Lanfear by ji bez něj zabila. Lanfear chtěla zabít zvlášť ji a způsobit jí přitom co největší bolest. Lanfear se to nějak dozvěděla. Vedle toho, co si přivodila k Elain, její toh k Randovi bylo jako termitiště vedle Páteře světa.