Cassin – střih jeho kabátu jí prozradil, že je Goshien a zároveň Aethan Dor, jeho klan nepoznala – se po ní jenom podíval, jak tam klečel s oštěpy přes kolena. Samozřejmě nevěděl nic. Ale Liah se na ni usmála, a na ženu, kterou vůbec neznala, byl její úsměv příliš povzbudivý, vlastně byl příliš vědoucí na kohokoliv. Aviendha se zděsila, když si uvědomila, že myslí na to, že Chareenové, podle střihu Liažina kabátu, jsou často jako plíživé kočky. Na žádnou Děvu nikdy nepomyslela jinak než jako na Far Dareis Mai. Rand al’Thor ji úplně vyvedl z míry.
Přesto rozzlobeně zakmitala prsty. Proč se usmíváš, holka? To nemáš nic lepšího na práci?
Liah lehce zvedla obočí a pokud něco, tak se usmála pobaveně. Její prsty se pohnuly v odpověď. Komu říkáš holka, holka? Ještě nejsi moudrá, ale už nejsi Děva. Myslím, že se rozhodneš položit věnec k nohám muže.
Aviendha rozzuřeně popošla dopředu – mezi Far Dareis Mai bylo jen pár horších urážek – a pak se zarazila. Myslela si, že v cadin’soru by se jí Liah rovnat nemohla, ale v sukních by ji porazila. Horší, Liah by nejspíš odmítla udělat z ní gai’šainku. Mohla by, kdyby ji napadla žena, která není Děvou a ještě ne moudrou, nebo by žádala právo ztlouci Aviendhu před všemi Taardady, kteří by se dali sehnat. Byla to menší hanba než být odmítnuta, ale ne zas tak malá. A nejhorší by bylo, že ať už by vyhrála nebo prohrála, Melain by určitě přišla na něco, co by jí připomínalo, že odložila oštěp, tak, až by si přála, aby ji Liah třikrát zbouchala přede všemi kmeny. V rukou moudrých byla hanba ostřejší než stahovací nůž. Liah nepohnula ani svalem. Tohle všechno věděla stejně dobře jako Aviendha.
„Teď na sebe zíráte,“ prohodil nedbale Cassin. „Jednou se musím naučit tu vaši řeč.“
Liah po něm hodila okem a vesele se zasmála. „V sukních budeš vypadat hezky, Rudý štíte, v den, až přijdeš požádat, aby ses mohl stát Děvou.“
Aviendha se s úlevou nadechla, když od ní Liah odvrátila zrak. Za daných okolností nemohla čestně uhnout pohledem první. Prsty automaticky zamíhala v uznání, první znaky, kterým se Děva naučí, protože je to věta, již nové Děvy používají nejčastěji. Mám toh.
Liah bez odmlky ukázala v odpověď. Velmi malé, sestro oštěpu.
Aviendha se vděčně usmála na chybějící ohnutý malíček, což by znamenalo výsměch a používalo se na ženy, které se vzdaly oštěpu a pak se snažily chovat, jako by to neudělaly.
Chodbou utíkal jakýsi mokřinský sluha. Aviendha se všemožně snažila nedat najevo odpor, který cítila k někomu, kdo tráví život posluhováním jiným, a vyrazila na opačnou stranu, aby kolem něj nemusela projít. Zabít Rand al’Thora by dostálo jednomu toh, zabít sebe druhému, ale jedno toh bránilo tomuto řešení u druhého a naopak. Ať už říkaly moudré cokoliv, musí přijít na nějaký způsob, jak dostát oběma.
20
Návštěva z državy
Rand si právě začal nacpávat krátkou fajfku, když do dveří strčila hlavu Liah. Než stačila promluvit, protlačil se kolem ní funící kulatolící muž v červenobílé livreji a před jejím ohromeným zrakem padl před Randem na kolena.
„Můj pane Draku,“ vybuchl chlapík se zdušeným kvílením, „do paláce přišli ogierové. Tři ogierové! Dostali víno a nabídli jsme jim víc, ale oni trvali na tom, že musejí vidět pána Draka.“
Rand se přiměl mluvit klidně. Nechtěl toho muže vyděsit. „Jak dlouho jsi v paláci...?“ Livrej muži padla a nebyl zrovna nejmladší. „Obávám se, že neznám tvoje jméno.“
Klečící muž zakoulel očima. „Moje jméno? Bari, můj pane Draku. Ehm, dvaadvacet let, můj pane Draku, tuhle zimonoc. Můj pane Draku, ti ogierové.“
Rand již dvakrát navštívil ogierskou državu, avšak neznal přesně správnou etiketu. Ogierové vystavěli většinu velkých měst, tedy přinejmenším jejich nejstarší části, a stále občas vycházeli ze svých držav, aby provedli nějaké opravy, nicméně Rand pochyboval, že Bari by byl takhle vzrušený kvůli někomu menšímu než králi nebo Aes Sedai. Možná ani kvůli nim ne. Rand si pečlivě nacpal fajfku a váček s tabákem zasunul zpátky do kapsy. „Vezmi mě k nim.“
Bari vyskočil a málem poskakoval na špičkách. Rand usoudil, že se rozhodl správně. Bariho tedy rozhodně nijak nepřekvapilo, že pán Drak jde za ogiery, místo aby si je nechal předvést. Opasek s mečem a žezlo nechal na stole. Na ogiery by ani jedno dojem neudělalo. Liah a Cassin šli, samozřejmě, také, a bylo zřejmé, že Bari by běžel zpátky, kdyby nebylo třeba držet krok s Randem.
Ogierové čekali na nádvoří s vodotryskem, s nádržkou plnou leknínových listů a červených a zlatých rybiček, bělovlasý muž v dlouhém kabátci, rozšířeném nad vysokými holínkami s obrácenými manžetami, a dvě ženy, jedna o hodně mladší než druhá, se sukněmi s vyšitými liánami a lístky, přičemž starší měla výšivku mnohem složitější než mladší. Zlaté číše vyrobené pro lidské ruce vypadaly u nich jako hračky pro děti. Na několika stromech ještě zůstalo pár lístků a palác sám poskytoval stín. Ogierové nebyli sami. Když se Rand objevil, tlačily se kolem něj Sulin a dobré tři tucty Děv, Urien a asi padesát či víc Aielanů. Aielové měli tu slušnost, že se odmlčeli, když uviděli Randa.
Ogier promluvil. „Tvoje jméno zpívá v mých uších, Rande al’Thore.“ Jeho hlas zněl jako vzdálené dunění hromu. Potom vážně představil sebe a ženy. Byl Haman, syn Dala syna Morelova. Starší žena byla Covril, dcera Elly dcery Soong, a mladší Erith, dcera Ivy dcery Alařiny. Rand si vzpomněl, že Erith jednou viděl, v Državě Tsofu, dva dny rychlé jízdy od města Cairhienu. Neuměl si představit, co dělá v Caemlynu.
Vedle ogierů vypadali i Aielové malí. Vlastně i celé nádvoří vypadalo malé. Haman by o polovinu vyšší než Rand a v poměru k tomu i širší, Covril byla o necelou hlavu – ogierskou hlavu – nižší než Haman a dokonce i Erith Randa převyšovala dobře o loket. A přesto to byl nejmenší z rozdílů mezi ogiery a lidmi. Haman měl oči velké a kulaté jako podšálky a široký nos málem přes celý obličej, uši mu vyčnívaly z vlasů a na nich měl bílé štětičky. Měl dlouhé svislé bílé kníry a úzkou bradku a obočí mu visela až na tváře. Rand nedokázal přesně ukázat na to, v čem se liší tváře Covril a Erith – až na to, že neměly kníry a bradky, samozřejmě, a obočí také neměly tak dlouhá a hustá – ale nějak působily křehčím dojmem. Ačkoliv se Covril v té chvíli tvářila stejně vážně – rovněž mu byla z nějakého důvodu povědomá – a Erith vypadala ustaraně a klopila uši.
„Omluvte mě na chvilku,“ řekl jim Rand.
Sulin ho už dál nepustila ke slovu. „Přišli jsme si promluvit se Stromovými bratry, Rande al’Thore,“ pravila pevně. „Musíš vědět, že Aielové udržují se Stromovými bratry dávné vodní přátelství. Často chodíme obchodovat do jejich državy."
„To je skutečně pravda,“ mumlal Haman. Tedy mumlal na ogiera. Znělo to jako lavina někde mimo dohled.
„Jsem si jistý, že ostatní si přišli popovídat,“ řekl Rand Sulin. Dnes ráno znal členky její stráže od pohledu, jednu každou z nich. Jalani se hluboce zarděla. Na druhou stranu tu kromě Uriena nebyly víc než tři čtyři Rudé štíty. „Nerad bych si myslel, že musím požádat Enailu a Somaru, aby se ujaly tebe.“ Sulinina snědá tvář potemněla rozhořčením, takže jizva, kterou utržila, když se vydala za ním, ještě více vynikla. „Rád bych si s nimi promluvil sám. Sám,“ zdůraznil s pohledem upřeným na Liah a Cassina. „Leda si myslíte, že potřebuju ochranu i před nimi?“ Pokud něco, tak se zatvářila ještě dotčeněji a sebrala Děvy s rychlými pohyby rukou ve znakové řeči, která by u každého kromě Aiela rozhodně znamenala láteření. Někteří Aielové se pochechtávali, když odcházeli. Rand usoudil, že udělal nějaký vtip.