Když odešli, Haman si hladil dlouhou bradku. „Lidé nás vždycky nepovažují za neškodné, víš. Ehm. Ehm.“ Znělo to jako od velkého čmeláka. „Je to ve starých záznamech. Velmi starých. Vlastně jenom zlomky, ale jsou datovány těsně před –“
„Starší Hamane,“ ozvala se zdvořile Covril, „kdybychom se jen mohli držet dané věci?“ Tenhle čmelák bzučel ve vyšší tónině.
Starší Haman. Kde to už Rand slyšel? Každá država měla svou radu starších.
Haman si povzdechl. „Dobrá, Covril, předvádíš však nevhodný spěch. Téměř jsi nám nedala čas se opláchnout, než jsme přišli sem. Přísahám, že jsi začala poskakovat jako...“ Velkýma očima mrkl na Randa a rukou o velikosti slušné šunky zakryl odkašlání. Ogierové považovali lidi za zbrklíky, kteří se vždy snaží udělat hned to, na čem nemohlo záležet nejméně do zítřka. Nebo do příštího roku. Ogierové měli spoustu času. Také považovali za urážlivé připomínat lidem, jak poskakují. „Tohle byla ta nejzajímavější cesta ven,“ pokračoval Haman a vysvětloval Randovi, „a nikoliv nejmenším byl objev, že Shaido Aielové oblehli Al’cair’rahienallen – to je velmi neobvyklé – a že ty jsi vlastně tady, ale pak jsi odešel dřív, než jsme si s tebou mohli promluvit, a... Nemohu si pomoci, ale mám dojem, že jsme byli zbrklí. Ne. Ne, mluv ty, Covril. To kvůli tobě jsem zanechal svého studia a učení a rozběhl se do světa. Moje třídy teď budou samá výtržnost.“ Rand se málem zazubil. Podle toho, jak ogierové věci běžně prováděli, Hamanovým třídám bude trvat půl roku, než se dohodnou, že skutečně odešel, a další rok, než proberou, co s tím podniknou.
„Matka má jisté právo být znepokojená,“ prohlásila Covril a štětičky na uších se jí třepetaly. Zřejmě bojovala mezi úctou patřící staršímu a téměř neogierskou netrpělivostí. Když se znovu obrátila k Randovi, narovnala se, vzpřímila uši a zvedla bradu. „Co jsi udělal s mým synem?“
Randovi spadla brada. „Tvým synem?“
„S Loialem!“ Zírala na něj, jako by zešílel. Erith po něm taky pokukovala znepokojeně a tiskla ruce k prsům. „Řekl jsi nejstarší ze starších v Državě Tsoru, že na něj dohlédneš,“ hnala se dál Covril. „Řekli mi, že jsi to slíbil. Tenkrát sis neříkal Drak, ale byl jsi to jistě ty. Nebyl, Erith? Copak Alar neříkala Rand al’Thor?“ Nedala mladší ženě málem ani čas přikývnout. Jak nabírala na rychlosti, Haman se začal tvářit bolestínsky. „Můj Loial je příliš mladý, aby byl venku, příliš mladý, aby pobíhal po světě a dělal věci, které ho nepochybně nutíš dělat. Starší Alar mi o tobě vyprávěla. Co má můj Loial společného s Cestami a trolloky a Valerským rohem? Předej mi ho hned, prosím, abych ho mohla slušně oženit s Erith. Ona jeho toulavé nohy usadí.“
„Je moc pohledný,“ zamumlala Erith plaše a uši se jí rozpaky třepetaly tak silně, že tmavé štětičky byly téměř vidět rozmazaně. „A taky myslím, že je velmi chrabrý.“
Randovi hodnou chvíli trvalo, než znovu získal duševní rovnováhu. Když ogier mluvil důrazně, znělo to stejně, jako když padá hora. Když ogier mluvil s důrazem a rychle...
Podle ogierských měřítek byl Loial příliš mladý na to, aby opustil državu sám, bylo mu jen něco málo přes devadesát. Ogierové žili velmi dlouho. Od prvního dne, co se s ním Rand setkal, celým dychtivým uvidět svět, si Loial dělal veliké starosti kvůli tomu, co se stane, až si starší uvědomí, že utekl. Hlavně si dělal značné starosti s tím, že za ním přiběhne jeho matka s nevěstou v závěsu. Tvrdil, že muž v těchhle věcech nemůže u ogierů říci ne a žena jenom málo. Všechno to byla práce jejich dvou matek. Nebylo nijak neobvyklé, že jste zjistili, že jste zasnoubení se ženou, kterou jste nepotkali do dne, kdy vás vaše matka představila slibné nevěstě a tchyni.
Loial si zřejmě myslel, že by pro něj svatba znamenala konec všeho, rozhodně konec jeho touze uvidět a poznat svět, a ať už to bylo jakkoliv, Rand nemohl vydat přítele tomu, čeho se tolik obával. Už chtěl říci, že neví, kde Loial je, a poradit jim, aby se vrátili do državy, než přijde zpátky – měl už otevřená ústa, když ho napadla jedna otázka. Uvedlo ho do rozpaků, že si nemohl vzpomenout na něco tak důležitého. Pro Loiala to bylo důležité. „Jak je to dlouho, co je pryč z državy?“
„Příliš dlouho,“ zaduněl Haman, jako když se dolů horou valí kameny. „Ten chlapec se nikdy nechtěl přihlásit do tříd. Vždy mluvil o tom, že chce vidět venek, jako by se tam něco změnilo proti tomu, co stojí v knihách, které by měl studovat. Ehm. Ehm. Co je to za změnu, když lidé upraví čáry na mapě? Země je pořád –“
„Je venku už příliš dlouho,“ skočila mu do řeči Loialova matka s odhodláním, jako kdyby zarážela kůly do suchého jílu. Haman se na ni zamračil a jí se podařilo na něj civět stejně odhodlaně, ačkoliv se jí uši chvěly rozpaky.
„U-už víc než pět let,“ řekla Erith. Na chvíli sklopila uši, ale pak je prudce narovnala a umíněně přitiskla k hlavě. S velmi dobrou imitací Covril řekla: „Chci, aby byl mým manželem. Věděla jsem to hned, když jsem ho poprvé spatřila. Nenechám ho zemřít. Ne na svou hloupost.“
Rand a Loial spolu probírali mnoho věcí a jednou z nich bylo toužení, ačkoliv o tom Loial nemluvil právě moc rád. Když Rozbití světa zahnalo lidi na útěk do bezpečí, jaké se jen dalo najít, vyhnalo také ogiery z jejich držav. Po dlouhá léta se lidé toulali po světě, který se měnil občas ze dne na den, hledavše bezpečí, a ogierové se toulali, hledavše državy ztracené v měnící se zemi. Tehdy je právě navštívilo toužení. Ogier, který byl dlouho venku z državy, se do ní musel vrátit. Ogier, který pobýval příliš dlouho mimo državu, zemřel.
„Vyprávěl mi o ogierovi, který zůstal venku déle,“ poznamenal Rand tiše. „Myslím, že říkal deset let.“
Haman už vrtěl mohutnou hlavou, ještě než Rand domluvil. „To nepůjde. Co já vím, pět jich zůstalo venku tak dlouho a přežilo, aby se vrátili do državy, a myslím, že bych věděl, kdyby jich bylo víc. Takové šílenství by bylo zapsáno a mluvilo by se o něm. Tři z nich zemřeli do roka po návratu domů, čtvrtý byl po zbytek života mrzákem a pátá na tom byla jenom o málo lépe, potřebovala k chození hůl. Ačkoliv dál psala. Ehm. Ehm. Dalar zapsala některé zajímavé věci ohledně –“ Tentokrát, když Covril otevřela ústa, otočil Haman hlavu. Dlouho na ni hleděl, dlouhé obočí mu viselo a ona si začala zuřivě uhlazovat sukně. Ale jeho pohled opětovala. „Pět let je krátká doba, já vím,“ řekl Haman Randovi, přičemž koutkem oka ostře sledoval Covril, „ale my jsme teď připoutáni k državám. Ve městě jsme nezaslechli nic o tom, že je Loial tady – a podle vzruchu, který jsme sami vyvolali, si myslím, že bychom se o něm doslechli – ale jestli nám řekneš, kde je, prokážeš mu velmi velkou laskavost.“