„Je ve Dvouříčí,“ řekl Rand. Zachránit příteli život neznamenalo ho zradit. „Když jsem ho viděl naposledy, tak se vydával v dobré společnosti, s přáteli, tam. Je to tiché místo, tohle Dvouříčí. Bezpečné.“ Už opět bylo, díky Perrinovi. „A před pár měsíci na tom byl dobře.“ Bode aspoň řekla tolik, když mu děvčata vyprávěla, co se událo doma.
„Dvouříčí,“ zamumlal Haman. „Ehm. Ehm. Ano, vím, kde to je. Další dlouhá cesta.“ Ogierové zřídkakdy jezdili, jelikož existovalo jenom málo koní, kteří by je unesli, a oni stejně dávali přednost vlastním nohám.
„Musíme okamžitě vyrazit,“ prohlásila Erith pevným, byť tichým duněním. Tichým ve srovnání s Hamanem. Covril a Haman se na ni překvapeně podívali a ona svěsila uši. Byla, koneckonců, velmi mladá žena doprovázející staršího a ženu, o níž Rand předpokládal, že je sama dost důležitá, vzhledem k tomu, jak se stavěla Hamanovi. Erith nejspíš nebylo den přes osmdesát.
Rand se při té představě usmál – byla to vlastně jenom dívenka, možná jenom sedmdesátiletá – a řekclass="underline" „Prosím, přijměte pohostinství v tomto paláci. Několikadenní odpočinek by mohl vaši cestu dokonce urychlit. A mohl bys mi pomoct, starší Hamane.“ No jistě, Loial pořád mluvil o své učiteli, starším Hamanovi. Starší Haman podle Loiala všecko znal. „Potřebuju najít brány. Všechny.“
Všichni tři ogierové promluvili najednou.
„Brány?“ vyhrkl Haman a uši a obočí mu vyletěly nahoru. „Cesty jsou velmi nebezpečné. Příliš nebezpečné."
„Pár dní?“ namítala Erith. „Můj Loial může umírat.“
„Pár dní?“ řekla zároveň Covril. „Můj Loial může –“ Odmlčela se a se stisknutými rty a třesoucíma se ušima se zadívala na mladší ženu.
Haman se zamračil na obě a podrážděně si uhladil bradku. „Nevím, proč jsem se nechal k tomuhle přemluvit. Měl bych učit své třídy a mluvit k pařezu. Kdybys nebyla tak vážená mluvčí, Covril...“
„Chceš říci, kdybys nebyl sezdaný s mou sestrou,“ odsekla nebojácně. „Voniel ti řekla, abys konal svou povinnost, Hamane.“ Haman spustil obočí, až se mu konečky dotýkaly lící, a její uši ztratily něco z předchozí ztuhlosti. „Chci říci, že tě požádala,“ pokračovala. Ne zrovna spěšně, neztratila sebeovládání, ale rozhodně neváhala. „U stromu a klidu, nechci tě urazit, starší Hamane.“
Haman si hlasitě odkašlal – což u ogiera znamenalo vskutku hlasitě – a obrátil se k Randovi, přičemž si popotahoval kabát, jako by ho měl pokrčený.
„Cesty používají zplozenci Stínu,“ řekl Rand, než stačil Haman otevřít pusu. „K těm pár, které znám, jsem nechal postavit stráže.“ Včetně té u Državy Tsofu, zcela jistě po jejich odchodu. Tihle tři nemohli ujít celou tu cestu z Državy Tsofu až po jeho marné návštěvě. „Znám jenom hrstku. Je nezbytně nutné strážit všechny, jinak se sem můžou najednou přihrnout myrddraalové a trolloci. Já ale ani nevím, kde všechny jsou.“
Pořád ale zůstanou průchody. Občas ho napadlo, proč vlastně některý ze Zaprodanců nevrhne pár tisíc trolloků do paláce průchodem. Deset tisíc nebo dvacet. Měl by spoustu práce je zastavit, pokud by je vůbec dokázal zastavit. Přinejlepším by to byla jatka. No, s průchody nemohl udělat nic, pokud tam nebyl. S bránami ale něco udělat mohl.
Haman si vyměnil pohled s Covril. Stáhli se poněkud stranou a mluvili šeptem, kupodivu byl dost tichý, aby připomínal bzučení obrovského roje včel na střeše. Musel mít pravdu, když ji považoval za důležitou osobu. Mluvčí. Slyšel ten důraz. Napadlo ho uchopit saidín – pak by je uslyšel – a znechuceně tento nápad odvrhl. Zatím ještě neklesl k odposlouchávání. Erith dělila svou pozornost rovnoměrně mezi starší a Randa, přičemž si neustále mimoděk uhlazovala sukně.
Rand doufal, že se nebudou ptát, proč své otázky nepoložil radě starších Državy Tsofu. Alar, nejstarší z tamních starších, byla velmi neústupná, pařez měl schůzi a nic tak divného – tak zvláštního, že na to ještě nikdy nikdo nepomyslel – jako předat ovládání bran člověku, se nedalo udělat, pokud se pařez neshodne. Jí zřejmě záleželo na tom, kdo je, stejně málo jako těmto třem.
Nakonec se Haman vrátil, mračil se a tahal se za klopy kabátu. Covril se také mračila. „Tohle je všechno velmi uspěchané, velmi uspěchané,“ začal Haman pomalu, jako když klouže štěrk. „Rád bych to projednal s... No, nemůžu. Zplozenci Stínu, říkáš? Ehm. Ehm. No dobrá, když je třeba spěchat, je třeba spěchat. Nikdy se nesmí říci, že ogierové nedokážou reagovat rychle, když je to nutné, a možná je to nutné teď. Musíš pochopit, že rada starších každé državy může říci ne, a stejně tak mnohý pařez.“
„Mapy!“ křikl Rand tak hlasitě, že tři ogierové nadskočili. „Potřebuju mapy!“ Otočil se, hledaje některého ze sloužících, kteří zřejmě vždycky byli někde kolem, nebo gai’šaina, kohokoliv. Do dveří na nádvoří však strčila hlavu Sulin. Musela být nedaleko i po tom, co jí všechno řekl. „Mapy,“ štěkl na ni. „Chci každou mapu, co je v paláci. A brk a inkoust. Hned! Rychle!“ Podívala se na něj téměř pohrdavě – Aielové mapy vůbec nepoužívali, skutečně tvrdili, že je nepotřebují – a otočila se. „Utíkej, Far Dareis Mai!“ zařval. Ohlédla se na něj přes rameno – a rozběhla se. Rand by byl moc rád věděl, jak se v té chvíli tvářil, aby ten výraz mohl v případě potřeby znovu použít.
Haman se tvářil, že by nejraději lomil rukama, jen kdyby byl o maličko méně důstojný. „Vážně, existuje jen málo věcí, které ti můžeme povědět, co bys ještě nevěděl. Každá država má venku jednu.“ První brány nemohly být postaveny uvnitř, jelikož schopností usměrňovat bránila samotná država. Dokonce i když ogierové dostali Talisman růstu a mohli nechat Cesty vrůst do nové brány, stále k tomu byla nutná jediná síla, když už ne usměrňování. „A u všech vašich velkých měst, kde jsou ogieří háje. Ačkoliv to vypadá, že město tady přerostlo přes háj. A v Al’cair’rahienallenu...“ Odmlčel se a potřásl hlavou.
Tím jménem shrnul všechny potíže. Před třemi tisíci lety, více méně, existovalo město nazývané Al’cair’rahienallen, které postavili ogierové. Dnes to byl Cairhien a háj, který ogierští stavitelé zasadili, aby jim připomínal državu, byl nyní součástí panství, které patřilo stejnému Barthanesovi, v jehož paláci nyní fungovala Randova škola. Nikdo kromě ogierů a možná několika Aes Sedai si na Al’cair’rahienallen nepamatoval. Dokonce ani Cairhieňané ne.
Ať už Haman věřil čemukoliv, za tři tisíce let se mohlo hodně změnit. Velká, ogiery zbudovaná města přestala existovat, po některých nezůstalo víc než jméno. Objevila se veliká města, která nepostavili ogierové. Amador, založený až po trollockých válkách, byl jedním z nich, jak mu vykládala Moirain, a Chachin v Kandoru, Shor Arbela v Arafelu a Fal Moran v Shienaru. V Arad Domanu byl Bandar Eban vybudován na troskách bezejmenného města, které zmizelo za trollockých válek. Rand znal bránu v Shienaru na venkově poblíž středního městečka, které si podrželo část jména obrovského města srovnaného trolloky se zemí, a další v Morně, ve Stínem zničeném Malkieru. Jiná místa se prostě změnila nebo města háje přerostla, jak sám Haman poukázal. Brána v Caemlynu nyní byla ve sklepě. Dobře hlídaném sklepení. Rand věděl, že brána je i v Tearu na rozlehlé pastvině, kde vznešení páni chovali svá slavná stáda koní. Jedna by měla být někde v pohoří Oparů, kde kdysi stával Manetheren, ať už to bylo kdekoliv. Co se držav týkalo, věděl, kde najít Državu Tsofu. Moirain nepovažovala državy či ogiery za důležitou součást jeho vzdělání.