„Ty nevíš, kde jsou državy?“ zeptal se Haman nevěřícně, když Rand dokončil vysvětlování. „To je aielský humor? Nikdy jsem aielský humor nechápal.“
„Pro ogiery,“ řekl Rand laskavě, „je tomu již dlouho, co byly Cesty vytvořeny. Pro lidi to je velice dlouho.“
„Vy si ale ani nepamatujete Mafal Dadaranell nebo Ancohimu nebo Londaren Cor nebo...?“
Covril položila Hamanovi ruku na rameno, avšak lítost v jejích očích patřila Randovi. „Jejich vzpomínky jsou pryč.“ Podle ní to znělo jako největší představitelná ztráta. Erith si tiskla ruce k ústům a zřejmě jí bylo do pláče.
Vrátila se Sulin, schválně neběžela, se zástupem gai’šainů, kterým z rukou padaly svinuté mapy všech velikostí, některé dlouhé, takže se vlekly až po dláždění nádvoří. Jeden bíle oděný muž nesl slonovinou vyloženou psací skříňku. „Poslala jsem gai’šainy hledat další,“ řekla škrobeně, „a taky některé mokřiňany.“
„Děkuju,“ odpověděl Rand. Z tváře jí zmizela trocha napětí.
Rand si dřepl a začal rozkládat mapy na kameny a probírat se jimi. Mnoho jich zobrazovalo město a mnoho části Andoru. Rychle našel jednu, na které byly celé Hraniční státy, a Světlo ví, co dělala v Caemlynu. Některé mapy byly staré a potrhané, byly na nich hranice, které již dávno neplatily, se jmény států, které se vytratily již před stovkami let.
Hranice a jména stačily, aby se dalo určit stáří map. Na nejstarších hraničil s Cairhienem na severu Hardan, pak Hardan zmizel a hranice Cairhienu se rozšířila na půl cesty k Shienaru, než se zase smrskla zpátky, jak začalo být jasné, že Sluneční trůn prostě neudrží takové území. Mezi Tearem a Illianem stálo Maredo, potom ale Maredo zmizelo a hranice Tearu a Illianu se setkaly na Maredských pláních a pak pomalu ustupovaly zpátky ze stejného důvodu jako cairhienské. Zmizely Caralain a Almoth, Mosara a Irenvelle a další, občas je pohltily okolní státy, nejčastěji se z nich však stala země nikoho a divočina. Ty mapy vyprávěly příběh o úpadku od zhroucení říše Jestřábího křídla, o pomalém ústupu lidstva. Druhá mapa Hraničních států ukazovala jen Saldeiu a část Arafelu, ale také na ní byla hranice Morny o padesát mil dál na sever. Lidstvo ustupovalo a Stín postupoval.
Na nádvoří se přihnal plešatý hubený mužík ve špatně padnoucí palácové livreji s dalším nákladem a Rand si povzdechl a dál vybíral a odhazoval.
Haman vážně prozkoumal psací skříňku, kterou mu podal gai’šain, pak z prostorné kapsy kabátce vytáhl jinou, téměř stejně velkou, i když docela prostou. Pero, které z ní vyndal, bylo z leštěného dřeva, silnější než Randův palec a dost dlouhé, aby vypadalo tenké. Do ogierových prstů tlustých jako klobásy zapadlo dokonale. Haman si také klekl a po čtyřech lezl mezi mapami, jak je Rand vybíral, občas namočil pero do kalamáře, který donesl gai’šain, a připisoval poznámky, které vypadaly příliš velké, dokud jste si neuvědomili, že pro něj jsou velmi malé. Covril ho následovala a nahlížela mu přes rameno, dokonce i když se jí podruhé zeptal, jestli si skutečně myslí, že by udělal chybu.
Pro Randa to byla lekce, počínaje sedmi državami roztroušenými po Hraničních státech. Ale oni se trolloci báli do državy vstoupit, a dokonce i myrddraal potřeboval nějaký velký cíl, aby je do ní nahnal. V Páteři světa, v Dračí stěně, jich bylo třináct včetně té na Rodovrahově Dýce, od Državy Šangtaj na jihu po Državu Qichen a Državu Sanshen na severu jen pár mil od sebe.
„Země se od Rozbití světa opravdu změnila,“ vysvětloval Haman, když se o tom Rand zmínil. Ale dál rázně značil. Rázně na ogiera. „Suchá země se stala mořem a moře suchou zemí, ale země sama se také naprosto přeskládala. Občas to, co bylo daleko, skončilo blízko, a co bylo blízko, zas daleko. Dnes už samozřejmě nikdo nemůže říci, jestli Qichen a Sanshen byly původně daleko od sebe.“
„Zapomněl jsi na Cantoine,“ ohlásila Covril, až další olivrejovaný sluha leknutím pustil novou náruč map.
Haman se na ni podíval a zapsal jméno těsně nad řeku Iralell kousek na sever od Haddon Mirku. V pásu na západ od Dračí stěny, od jižní hranice Shienaru k Bouřlivému moři, byly jenom čtyři, všechny, podle ogierů, nově nalezené, což znamenalo nejmladší, v Tsofu totiž ogierové přebývali po šest set let a v ostatních ne méně než tisíc. Některá umístění byla stejně velkým překvapením jako ta v Hraničních státech, třeba v pohoří Oparů, kde jich bylo šest, a na Stínovém pobřeží. Byly i v Černých horách a v lesích nad řekou Ivo a v horách nad řekou Dhagon severně od Arad Domanu.
Smutnější byl seznam držav, které byly opuštěny, protože počty ogierů se v nich příliš snížily. Páteř světa a pohoří Oparů a Stínové pobřeží byly na tomto seznamu také, stejně jako država hluboko na Almothské pláni, poblíž velkého lesa nazývaného Paerish Swar, a jedna v nízkých kopcích podél severní části Tomovy Hlavy, málem na pobřeží Arythského oceánu. Možná nejsmutnější byla ta označená na samém okraji Morny v Arafelu. Myrddraalové možná vstupovali do državy s nechutí, ale Morna každým rokem postupovala na jih a cestou smetla všechno, co jí stálo v cestě.
Haman se zarazil a smutně řekclass="underline" „Sherandu pohltila Velká Morna před tisíc osmi sty čtyřiceti třemi roky a Chandar před devíti sty šedesáti osmi.“
„Kéž jejich vzpomínky vzkvétají a prospívají ve Světle,“ zamumlaly Covril a Erith zároveň.
„Znám ještě jednu, kterou jsi neoznačil,“ řekl Rand. Perrin mu vyprávěl, že se tam jednou uchýlil. Rand vytáhl mapu Andoru východně od Arinelle a ukázal na místo hodný kus nad silnicí vedoucí z Caemlynu do Bílého Mostu. Bylo to dost blízko.
Haman se zamračil a málem zaprskal. „Tam stávalo město Jestřábího křídla. Tuhle jsme nikdy znovu nezabydleli. Bylo nalezeno několik držav, které jsme nikdy znovu nezabydleli. Snažíme se držet co nejdál od zemí lidí, jak je to jen možné.“ Všechny značky byly v rozeklaných horách, na místech, kam lidé přicházeli jenom s obtížemi, nebo v několika případech prostě jen daleko od všech lidských sídel. Država Tsofu ležela zdaleka nejblíž k místům, kde přebývali lidé, a dokonce i Rand věděl, že je to celý den cesty od nejbližší vesnice.
„Tohle bude skvělý rozhovor na jindy,“ prohlásila Covril, obracejíc se k Randovi, a přesto to jasně mínila pro Hamana, jak naznačil její pohled úkosem, „ale já se chci dostat co nejdál do západu slunce.“ Haman si ztěžka povzdechl.
„Určitě se tu chvíli zdržíte,“ namítl Rand. „Musíte být vyčerpaní po celé té cestě až z Cairhienu.“
„Ženy se nikdy nevyčerpají,“ utrousil Haman „jenom vyčerpávají ostatní. Máme u nás jedno velmi staré rčení.“ Covril a Erith si zároveň odfrkly. Haman si pro sebe cosi bručel a začal dál zapisovat, ale teď to byla města, která ogierové zbudovali, města, kde bývaly háje a v každém háji brána, aby ogiery přenesla tam a zpátky z državy bez toho, aby museli procházet nepokoji tak často zmítanými zeměmi lidí.
Samozřejmě označil Caemlyn a Tar Valon, Tear a Illian, Cairhien, Maradon a Ebú Dar. Tím skončil seznam, pokud se týkalo měst, která stále ještě stála, a Ebú Dar navíc zapsal jako Barashtu. Barashta vlastně možná spíš patřila k těm ostatním, k tečkám na místech, kde podle mapy byla přinejlepším mrňavá vesnice. Mafal Dadaranell, Ancohima a Londaren Cor, samozřejmě, a Manetheren. Aren Mador, Aridhol, Shaemal, Deranbar, Braem, Condaris, Hai Ecorimon, Iman... Jak seznam rostl, začal Rand vidět mokré tečky na každé mapě, když Haman skončil. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ogierský starší tiše pláče a nechává slzy označovat města mrtvá a zapomenutá. Možná plakal pro lidi, možná pro vzpomínky. Jediná věc, kterou si Rand mohl být jistý, byla, že neplakal pro města samotná, ne pro ztracenou práci ogierských kameníků. Pro ogiery byla kamenická práce jenom něco, k čemu přišli během vyhnanství, a co znamenala práce s kamenem ve srovnání s majestátem stromů?