Jedno z těch jmen však Randovi cosi připomnělo, stejně jako jeho poloha, na východ od Baerlonu, několik dní cesty nad Bílým Mostem na Arinelle. „Tady taky rostl háj?“ zeptal se a ukázal na značku.
„V Aridholu?“ opáčil Haman. „Ano. Ano, býval tam. Tohle je smutná záležitost.“
Rand nezvedl hlavu. „V Shadar Logothu,“ opravil ogiera. „Velmi smutná záležitost. Mohl bys – ukázal bys mi bránu kdybych tě tam vzal?“
21
Do Shadar Logothu
„Vzít nás tam?“ řekla Covril a působivě se zamračila na mapu v Randových rukou. „To nás odvede daleko od naší cesty, jestli si správně vzpomínám, kde leží Dvouříčí. Při hledání Loiala už nepromarním ani den.“ Erith důrazně přikyvovala.
Haman, s tvářemi zvlhlými od slz, kroutil hlavou nad jejich spěchem, ale řekclass="underline" „To nemůžu dopustit. Aridhol – nyní Shadar Logoth, jak jsi ho správně pojmenoval – není místo pro někoho tak mladého, jako je Erith. Pravda je, že to vlastně není místo pro nikoho.“
Rand pustil mapu a vstal. Znal Shadar Logoth lépe, než by chtěl. „Žádný čas neztratíš. Vlastně ho získáš. Zavedu vás tam cestováním, průchodem. Dnes urazíte většinu cesty do Dvouříčí. Nezdržíme se dlouho. Vím, že mě dokážeš dovést přímo k bráně.“ Ogierové dokázali brány vycítit, když nebyly příliš daleko.
Tohle nutně vyvolalo další poradu za kašnou a Erith trvala na tom, že se jí zúčastní také. Rand zachytil jenom kousky, a přesto bylo zřejmé, že Haman, umíněně potřásající velkou hlavou, proti plánu protestuje, kdežto Covril, s ušima tak ztuhlýma, až se zdálo, že se snaží získat každý coul výšky, na něm trvala. Zprvu se Covril mračila stejně tolik na Erith jako na Hamana. Ať už byl vztah mezi tchyní a snachou u ogierů jakýkoliv, ona si očividně myslela, že mladší ženě do tohohle nic není. Ale netrvalo dlouho, než změnila názor. Ogierské ženy se postavily proti Hamanovi a neúnavně do něj bušily.
„...příliš nebezpečné. Příliš nebezpečné,“ od Hamana znělo jako vzdálené hřmění.
„...dneska skoro tam...“ Slabší hřmění od Covril.
„...už tak je venku příliš dlouho...“ Téměř stříbrný rachot od Erith.
„...spěchej pomalu...“
„...můj Loial...“
„...můj Loial...“
„...Mashadar pod našima nohama...“
„...můj Loial...“
„...můj Loial...“
„...jako starší...“
„...můj Loial...“
„...můj Loial...“
Haman se vrátil k Randovi a popotahoval se za kabát, jako kdyby ho chtěl roztrhnout vedví. Ženy ho následovaly. Covril se dařil klidnější výraz než Erith, která se snažila potlačit úsměv, ale uši se štětičkami měla skloněné ve stejně veselém úhlu, což nějak naznačovalo spokojenost.
„Rozhodli jsme se,“ řekl Haman škrobeně, „přijmout tvou nabídku. Ať tohle směšné potulování skončí, abych se mohl vrátit ke svým třídám. A k pařezu. Ehm. Ehm. Před pařezem je o tobě třeba hodně povědět.“
Randovi nezáleželo na tom, jestli Haman navykládá pařezu, že je tyran. Ogierové se drželi stranou od lidí, pokud neopravovali své stavby, a nebylo pravděpodobné, že nějaké lidi popudí proti němu či naopak. „Dobrá,“ pravil. „Pošlu někoho, aby vám přinesl vaše věci.“
„Máme všechno tady s sebou.“ Covril obešla kašnu, sklonila se a zvedla dva rance, skryté za nádržkou. Oba by pro dospělého muže znamenaly těžký náklad. Covril jeden podala Erith a druhý si přehodila přes hlavu, takže měla popruhy na prsou a ranec jí držel na zádech.
„Jestli tam Loial bude,“ vysvětlovala Erith, když si nandávala svůj ranec, „můžeme se bez průtahů vrátit do Državy Tsofu. Jestli ne, tak budeme připravení jít dál. Bez průtahů.“
„Vlastně to bylo kvůli postelím,“ svěřoval se Haman a rozpřáhl ruce, naznačuje tak velikost asi pro lidské dítě. „Kdysi měl každý hostinec venku dva tři pokoje pro ogiery, ale teď se velmi těžko hledají. Dost špatně se to chápe.“ Pohlédl na mapy a povzdechl si. „Špatně se to chápalo.“
Rand počkal jen tak dlouho, než si Haman podal svůj ranec, pak popadl saidín a otevřel průchod přímo tam vedle kašny, díru do vzduchu, v níž bylo vidět rumem a plevelem zarostlou ulici a pobořené budovy.
„Rande al’Thore.“ Sulin málem vpochodovala na nádvoří těsně před hloučkem sloužících a gai’šainů s nákladem map. Liah a Cassin byli s ní a předstírali stejnou ledabylost. „Žádals další mapy.“ Při pohledu na průchod se málem zatvářila vyčítavě.
„Tam se dokážu ochránit lépe, než bys to zvládla ty,“ sdělil jí Rand chladně. Nechtěl, aby to znělo tak studeně, ale jak byl zabalen do prázdnoty, jeho hlas mohl znít jen chladně a vzdáleně. „Tam není nic, s čím by mohly bojovat tvoje oštěpy, a pár tvorů, se kterými bojovat vůbec nemůžeš.“
Sulin pořád neopustilo něco z její dřívější škrobenosti. „Další důvod, proč bychom tam měly být.“
To nemohlo rozhodně dávat smysl nikomu jinému než Aielovi, ale... „Nebudu se o to přít,“ prohlásil. Pokusila by se ho následovat, kdyby odmítl. Zavolala by Děvy, které by se snažily proskočit průchodem, i když by se už zavíral. „Předpokládám, že máš zbytek dnešní stráže za dveřmi. Pískni na ně. Všichni se však budou držet blízko mě a ničeho se nedotknou. Pospěš si. Chci to vyřídit.“ Vzpomínky na Shadar Logoth neměl zrovna příjemné.
„Poslala jsem je pryč, jak jsi naléhal,“ řekla Sulin znechuceně. „Nechej mě pomalu napočítat do sta.“
„Do deseti.“
„Do padesáti.“
Rand kývl a ona zakmitala prsty. Jalani vyrazila do paláce a Sulin opět zamávala rukama. Tři gai’šainky pustily náklad map a zatvářily se polekaně – Aielové se nikdy netvářily tak překvapeně – zvedly dlouhé bílé sukně a zmizely v paláci, kde se rozběhly na všechny strany, ale ať už se pohybovaly jakkoliv rychle, Sulin byla před nimi.
Když Rand napočítal do dvaceti, začali na nádvoří přibíhat Aielové, proskakovali okny a seskakovali z balkonů. Málem přestal počítat. Všichni byli zahalení a jen pár z nich byly Děvy. Když našli jen Randa a tři ogiery, kteří na ně zvědavě mrkali, začali se kolem sebe zmateně rozhlížet. Někteří si stahovali závoje. Palácoví sluhové se choulili k sobě.
Proud pokračoval i poté, co se Sulin vrátila, bez závoje, přesně když napočítal do padesáti, a nádvoří bylo plné Aielů. Rychle začalo být zřejmé, že rozeslala zprávu, že Car’a’carn je v nebezpečí, což byl jediný způsob, jak mohla v určeném čase získat dost oštěpů. Muži trochu kysele bručeli, ale většina to považovala za dobrý žert a pár se jich zasmálo a zabušilo oštěpy o puklíře. Žádný však neodešel. Podívali se na průchod, dřepli si na paty a čekali, co se bude dít.