Rand měl sluch zostřený jedinou silou, takže dobře zaslechl Děvu jménem Nandera, šlachovitou, přesto však stále hezkou i přes šediny ve žlutých vlasech, šeptat Sulin: „Mluvilas ke gai’šainkám, jako by byly Far Dareis Mai.“
Sulin klidně upřela modré oči do Nandeřiných zelených. „Ano. To vyřídíme, až se dnes Rand al’Thor bezpečně vrátí.“
„Až bude v bezpečí,“ souhlasila Nandera.
Sulin rychle vybrala dvacet Děv, některé byly na stráži už ráno, některé ne, ale když začal Urien vybírat Rudé štíty, muži z ostatních společenstev trvali na tom, že se chtějí taky zúčastnit. Město za průchodem vypadalo jako místo, kde by se mohli vyskytovat nepřátelé, a Car’a’carna bylo třeba chránit. Popravdě řečeno, žádný Aiel se nikdy neotočil zády k možnému boji, a čím mladší byli, tím pravděpodobnější bylo, že nějaký budou hledat. Další hádka málem začala, když Rand prohlásil, že mužů nesmí být víc než Děv – to by Far Dareis Mai zneuctilo, jelikož jim svěřil svou čest – a Děv nesmí být víc, než už vybrala Sulin. Skutečně je bral na místo, kde je neochrání žádná bojová obratnost, a každý, který s ním šel, byl jeden navíc, jehož bude muset hlídat. To jim ale nevysvětloval. Nedalo se poznat, čí čest by pošlapal, kdyby to udělal.
„Nezapomeňte,“ řekl, jakmile byl doprovod vybrán, „na nic nesahat. Nic nebrat, dokonce ani hlt vody. A pořád buďte v dohledu. Za žádných okolností nechoďte do žádného domu.“ Haman a Covril důrazně přikyvovali, což zřejmě udělalo na Aiely větší dojem než Randova slova. Hlavně že to na ně dojem udělalo.
Prošli průchodem do dávno mrtvého města, města víc než mrtvého.
Zlaté slunce na půl cesty k nadhlavníku opékalo trosky bývalé slávy. Tu a tam byla nad nějakým mramorovým palácem vidět nedotčená kupole, ale většina jich byla děravá a často zůstaly jen oblé zlomky. Dlouhé chodníky se sloupořadím vedly k věžím tak vysokým, že si o nich v Cairhienu mohli jen nechat zdát, i k věžím končícím zubatě. Všude byly propadlé střechy, na popraskaných dlažebních kamenech ležely cihly a kameny z popadaných budov a hradeb. Každou křižovatku zdobily roztříštěné kašny a rozbité památníky. Na hromadách rumu rostly zakrslé, nyní již usychající stromy. Uschlý plevel čouhal z puklin v dláždění i stěnách. Nikde se nic nehýbalo, ani pták, ani potkan, ani vánek. Shadar Logoth halilo ticho. Shadar Logoth. Místo, kde číhá Stín.
Rand nechal průchod zmizet. Žádný Aiel se neodhalil. Ogierové se rozhlíželi kolem se stísněným výrazem a ušima přitisknutýma k hlavě. Rand držel saidín v zápase, o němž Taim tvrdil, že muži říká, že je naživu. Dokonce i kdyby nedokázal usměrňovat, možná zvlášť tady, by tu chtěl mít tuhle upomínku.
Aridhol býval za časů trollockých válek velké hlavní město, spojenec Manetherenu a ostatních Deseti států. Když války trvaly dost dlouho, aby vedle ní vypadala stoletá válka jako chvilka, když se zdálo, že Stín všude vítězí a každé vítězství Světla jenom kupuje čas, stal se rádcem v Aridholu muž jménem Mordeth a poradil vládci, že aby zvítězil, aby přežil, musí být Aridhol tvrdší než Stín, krutější než Stín, méně důvěřivý. A pomalu se tak stalo, až nakonec byl Aridhol ne-li černější než Stín, tak alespoň stejně černý. Když válka proti trollokům ještě zuřila, Aridhol se obrátil do sebe, obrátil se proti sobě a sám sebe pohltil.
Něco tady zůstalo, něco, co bránilo tomu, aby tady ještě někdy někdo žil. Každý oblázek na tomto místě byl pošpiněn nenávistí a podezíráním, které zavraždily Aridhol a zanechaly po sobě Shadar Logoth. Každý oblázek mohl časem roznést nákazu.
A zůstalo víc než jenon špína, ačkoliv i ta stačila vyštvat každého člověka se zdravým rozumem.
Rand se pomalu otočil na místě kolem dokola a prohlížel si okna jako prázdné oční důlky, s vymáčknutými bulvami. S tím, jak slunce šplhalo po obloze, cítil neviděné pozorovatele. Když tu byl předtím, ten pocit nebyl tak silný, dokud slunce nezačalo sestupovat. Zůstalo tu mnohem víc než jenom špína. Když tady tábořilo vojsko trolloků, všichni zemřeli, prostě zmizeli, zůstaly po nich jen krví načmárané zprávy na zdech, v nichž prosili Temného, aby je zachránil. Noc nebyla právě nejlepší dobou na návštěvu Shadar Logothu.
Tohle místo mě děsí, zamumlal Luis Therin za prázdnotou. Tebe neděsí?
Rand zadržel dech. Opravdu se ten hlas obracel k němu? Ano, děsí mě.
Je tu temnota. Čerň černější než černá. Kdyby se Temný rozhodl přebývat mezi lidmi, vybral by si tohle místo. Ano. Vybral.
Musím zabít Demandreda.
Rand zamrkal. Copak má Demandred nějakou spojitost se Shadar Logothem? S tímhle místem?
Konečně si vzpomínám, jak jsem zabil Izmaela. V tom hlase se ozýval údiv nad novým objevem. Zasloužil si zemřít. Lanfear si taky zasloužila zemřít, ale jsem rád, že jsem ji nezabil já.
Byla to jen shoda náhod, nebo ten hlas skutečně mluvil k němu? Slyšel ho Luis Therin, odpovídal mu? Jak jsem – jak jsi zabil Izmaela? Pověz mi jak.
Smrt. Chci odpočinek ve smrti. Ale ne tady. Nechci zemřít tady. Rand si povzdechl. Jenom shoda náhod. On by tu rovněž nechtěl zemřít. Palác opodál, s rozbitými sloupy v průčelí, se značně nakláněl do ulice. Každou chvíli mohl spadnout a pohřbít je tam, kde stáli. „Veď,“ vybídl Hamana. K Aielům dodaclass="underline" „Nezapomeňte, co jsem říkal. Ničeho se nedotýkat, nic nebrat a zůstat na dohled.“
„Nemyslel jsem, že to bude tak zlé,“ zabručel Haman. „Skoro to smetlo bránu.“ Erith zasténala a Covril se tvářila, jako by se k ní ráda připojila, kdyby nebyla tak důstojná. Ogierové byli citliví na náladu místa. Haman ukázal. Zpocený obličej u něj neměl nic společného s panujícím vedrem. „Tudy.“
Randovi pod nohama křupalo rozbité dláždění jako rozpadající se kosti. Haman je vedl kolem rohů a ulicemi, kolem jedné hromady trosek za druhou, ale směr držel jistě. Aielové kolem se pohybovali po špičkách. Podle toho, jak vypadaly jejich oči nad černými závoji, tak oni nečekali útok, podle nich útok již začal.
Nevidění pozorovatelé a rozbité budovy přivolali vzpomínky, kterým by se Rand raději vyhnul. Tady Mat vstoupil na cestu, která ho posléze přivedla k Valerskému rohu, jež ho málem zabila, a možná ho dovedla i do Rhuideanu a ter’angrialu, o němž nechtěl nikdy mluvit. Tady zmizel Perrin, když všichni museli prchat nocí, a když ho Rand nakonec uviděl, daleko odsud, měl zlaté oči, smutný výraz a tajemství, o něž se Moirain s Randem nikdy nepodělila.
Sám také neunikl bez škrábnutí, ačkoliv jeho se Shadar Logoth nedotkl přímo. Padan Fain je sem všechny následoval, jeho, Mata a Perrina, Moirain a Lana, Nyneivu a Egwain. Padan Fain, forman a častý návštěvník Dvouříčí. Padan Fain, temný druh. Teď víc než jen temný druh, a horší, říkala Moirain. Fain je sem všechny následoval, jenže místo opustilo něco víc než Fain, nebo míň. Fain, nakolik byl ještě Fainem, chtěl Randa mrtvého. Vyhrožoval každému, koho Rand miloval, jestli za ním Rand nepřijde. A Rand nepřišel. Tohle vyřídil Perrin, udržel Dvouříčí v bezpečí, avšak Světlo, jak to bolelo. Co Fain dělal s bělokabátníky? Mohl být Pedron Niall temným druhem? Když jimi mohly být Aes Sedai, tak mohl i sám pan velící kapitán dětí Světla.