„Tady to je,“ řekl Haman a Rand sebou trhl. Shadar Logoth bylo to poslední místo na zemi, kde byste se měli zamyslet a ztratit pojem o okolí.
Tam, kde stál starší, kdysi bývalo rozlehlé náměstí, ačkoliv teď byla na jednom konci zvětralá hromada kamení. Uprostřed náměstí, kde by mohla stát kašna, byla místo toho zdobená filigránová ohrada z nějakého lesklého kovu, vysoká jako ogier a nedotčená rzí. Uzavírala něco, co vypadalo jako vysoký kus kamene s vyřezávanými liánami a lístky tak jemně vytvořenými, až jste málem čekali, že uvidíte, jak jimi pohybuje větřík, a překvapilo vás, když jste si uvědomili, že nejsou zelené. Brána, ačkoliv rozhodně jako žádná normální brána nevypadala.
„Vysekali háj hned poté, co ogierové odešli zpátky do državy,“ mručel Haman rozzlobeně a vraštil dlouhé obočí, „už po dvaceti třiceti letech, a rozšířili město.“
Rand se dotkl plotu pramenem vzduchu a přemítal, jak se dostat dovnitř. Když se celá věc zhroutila a rozpadla na dvacet i víc kousků, které při pádu zvonily a řinčely, až ogierové nadskočili, zamrkal. Rand potřásl spokojeně hlavou. Ovšem. Kov, který přežil tak dlouho beze jediné skvrnky rzi, musel být ukutý s pomocí jediné síly, možná dokonce pozůstatek z věku pověstí, avšak spoje, které držely pruty pohromadě, zrezivěly už dávno a stačilo jen do nich trochu strčit.
Covril mu položila ruku na rameno. „Prosím tě, abys ji neotevíral. Loial ti nepochybně prozradil jak – vždycky projevoval příliš velký zájem o takovéhle věcí – ale Cesty jsou nebezpečné.“
„Můžu ji zamknout,“ poznamenal Haman, „aby ji už nikdy nikdo neotevřel bez Talismanu růstu. Ehm. Ehm. Je to prostá záležitost.“ Ale netvářil se nijak dychtivě. Rozhodně se k ní nepřiblížil.
„Možná že se bude jednou muset použít a nebude čas někde něco shánět,“ řekl mu Rand. Celé Cesty jednou možná bude muset použít, bez ohledu na hrozící nebezpečí. Kdyby je dokázal nějak očistit... To bylo skoro stejně chvastounské, jako když Taimovi tvrdil, že očistí saidín.
Začal kolem brány splétat saidín, používaje všech pět sil, dokonce zvedl pár kusů plotu zpátky na místo. Od chvíle, kdy usměrnil první pramen, špína jako by v něm pulsovala, vibrace pomalu sílily. Muselo to být působení zla Shadar Logothu samotného, souznění dvou zel. Dokonce i v prázdnotě se mu z toho chvění točila hlava, jako by se mu v souladu s ním houpala země pod nohama. Bylo mu z toho na zvracení, chtěl vyzvracet všechno, co kdy snědl. Přesto vytrval. Nemohl sem poslat muže, aby tu stáli na stráži, stejně jako je sem nemohl poslat pátrat.
To, co spletl a pak převrátil, byla ošklivá past, hodící se k ošklivému místu. Překvapivě hnusná ochrana. Lidé tudy mohli projít bez úhony, možná dokonce i Zaprodanci – dokázal postavit ochranu proti lidem nebo zplozencům Stínu, ne oběma – a dokonce ani Zaprodanec by ji nedokázal zachytit. Kdyby však prošel nějaký zplozenec Stínu... V tom byla ta zlovolnost. Nezemřel by hned, možná by se dostal živý až za městskou hradbu. Dost dlouho, aby zemřel někde daleko, ne tady, aby vyděsil dalšího myrddraala, který by prošel. Dost dlouho, aby vyšlo snad i trollocké vojsko celé a cestou nabíralo smrt. Kruté dokonce i pro trolloka. Z vytvoření té věci mu bylo špatně skoro jako ze špíny na saidínu.
Když zavázal tkanivo a propustil saidín, přineslo mu to jenom menší úlevu. Zbytek špíny, který vždycky zůstával, se ještě chvěl. Málem měl pocit, jako by se mu chvěla země pod nohama. Bolely ho zuby a uši. Nemohl se dočkat, až odsud vypadne.
Zhluboka se nadechl a připravil se znovu usměrnit, otevřít průchod – když se zarazil a zamračil se. Rychle všechny přepočítal, a pak znovu, pomaleji. „Někdo chybí. Kdo?“
Aielům trvala porada jen chvilku.
„Liah,“ oznámila mu přes závoj Sulin.
„Byla těsně za mnou.“ Jalanin hlas se nedal splést.
„Možná něco zahlédla.“ Rand si pomyslel, že to promluvila Desora.
„Řekl jsem všem, abyste se drželi pohromadě!“ Přes prázdnotu přejel vztek, vlny se tříštily do pěny o balvan. Jedna z nich se ztratí tady, a oni to berou s tím svým Světlem prokletým aielským klidem. Ztracená Děva. Žena ztracená v Shadar Logothu. „Až ji najdu...!“ Coul po coulu potlačoval zuřivý vztek, protože hrozilo, že pohltí prázdnotu kolem něj. Chtěl na Liah křičet, dokud neomdlí, poslat ji po zbytek života za Sorileou. Vzteky bez sebe toužil po doběla rozžhavené vraždě. „Rozdělte se po dvojicích. Volejte, hledejte všude, ale nechoďte dovnitř, za žádných okolností. A držte se mimo stíny. Tady můžete všichni umřít dřív, než si to uvědomíte. Jestli ji uvidíte v budově, i kdyby vypadala úplně v pořádku, najděte mě, pokud k vám nepřijde sama.“
„Můžeme hledat rychleji, když budeme pátrat sami,“ podotkl Urien a Sulin kývla na souhlas. Příliš mnoho jich přikyvovalo.
„Dvojice!“ Rand znovu musel potlačovat zuřivý vztek. Světlo spal aielskou umíněnost! „Alespoň tak budete mít někoho, kdo vám bude hlídat záda. Pro jednou udělejte, co říkám. Já už tady byl a něco o tomhle místě vím.“
O pár minut později, kdy se většinou hádali o to, kolik by jich mělo zůstat s Randem, se dvacet aielských párů rozešlo po městě. S Randem zůstala Jalani, aspoň si to myslel, protože pod závojem se to špatně poznávalo. Pro jednou se netvářila nijak nadšeně, že ho má hlídat. V zelených očích měla rozhodně víc než pouhý nádech mrzutosti.
„Asi bychom mohli vytvořit další dvojici,“ navrhl Haman dívaje se na Covril.
Ta kývla. „A Erith může zůstat tady.“
„Ne!“ vyhrkli Rand i Erith téměř zároveň. Starší ogierové se zatvářili velmi nesouhlasně. Erith sklopila uši, až to vypadalo, že jí upadnou.
Rand se pevně ovládl. Kdysi se zdálo, že v prázdnotě je všechen hněv kdesi daleko, připojený k němu tenounkým vláknem. Nyní stále víc hrozilo, že ho přemůže, že přemůže prázdnotu. Což by mohlo znamenat pohromu. Kromě toho však... „Mrzí mě to. Nemám právo na tebe křičet, starší Hamane, ani na tebe, mluvčí Covril.“ Bylo správné to říci? Existoval vůbec takový titul? Nic v jejich výraze mu to neprozradilo. „Ocenil bych, kdybyste všichni zůstali se mnou. Pak můžeme pátrat dohromady.“
„Ovšem,“ řekl Haman. „Opravdu nechápu, jak bych ti mohl nabídnout větší ochranu, než si dokážeš poskytnout sám, ale je tvoje.“ Covril a Erith obě souhlasně přikyvovaly. Rand neměl tušení, o čem Haman vlastně mluví, ale teď nebyla vhodná chvíle se na to ptát, když si oni tři zřejmě dodávali odvahu, aby ho chránili. Nepochyboval, že pokud se budou držet u něj dost blízko, dokáže je ochránit všechny tři.
„Pokud se budeš řídit vlastními pravidly, Rande al’Thore.“ Zelenooká Děva byla skutečně Jalani, a mluvila rozjařeně, že tu nebude muset jenom stát a čekat. Rand doufal, že ostatním dal lepší představu o tom, co je tohle místo zač.
Od začátku bylo pátrání zoufalé. Chodili sem a tam ulicemi, pozorováni neviditelnýma očima, občas přelezli hromadu kamení a střídali se ve volání. „Liah! Liah!“ Při Covrilině volání až skřípaly zdi. Při Hamanově hrozivě sténaly. Nikdo neodpovídal. Jediným dalším zvukem bylo volání hledajících dvojic a výsměšná ozvěna v ulicích. Liah! Liah!
Slunce už bylo téměř v nadhlavníku, když Jalani řekla: „Nemyslím, že by zašla takhle daleko, Rande al’Thore. Ne, pokud by se nesnažila dostat od nás pryč, a to by ona neudělala.“