Rand se obrátil, jak nahlížel do zastíněného sloupořadí na vrcholku širokého kamenného schodiště, kde se snažil nahlédnout do velké komnaty za ním. Pokud viděl, nebylo tam nic než prach. Žádné stopy. Nevidění pozorovatelé se vytratili. Neodešli pryč dokonce ani teď, ale téměř. „Musíme pátrat, jak jen to půjde. Možná...“ Nevěděl, jak větu dokončit. „Nenechám ji tady, Jalani.“
Slunce se vyšvihlo ještě výš a pak začalo sestupovat, a on stál na vrcholku toho, co kdysi bývalo palácem nebo možná celým blokem domů. Teď to byl jenom kopec, ošlehaný povětřím za ta léta natolik, že pouze množství rozbitých cihel a kousky opracovaného kamene vyčnívající ze suché hlíny prozrazovaly, že tu kdysi stávalo i něco jiného. „Liah!“ křičel s rukama přiloženýma k ústům. „Liah!“
„Rande al’Thore,“ křikla zdola z ulice jakási Děva a sňala si závoj, takže viděl, že je to Sulin. Stála tam s další Děvou, ještě zahalenou, s Jalani a ogiery. „Polez dolů.“
Rand slezl na ulici v oblaku prachu a pod nohama se mu uvolňovaly kousky cihel a kamení, a pohyboval se tak rychle, že téměř dvakrát upadl. „Našli jste ji?“
Sulin zavrtěla hlavou. „Kdyby byla naživu, tak už bychom ji našli. Sama by tak daleko neodešla. Pokud ji někdo odnesl tak daleko, tak ji nesl mrtvou, myslím. Jen tak by s ním nešla. A jestli je zraněná tak vážně, že nemůže odpovědět na naše volání, tak to podle mě taky znamená, že je mrtvá.“ Haman si smutně povzdechl. Ogierky svěsily dlouhá obočí až na lícní kosti. Z nějakého důvodu své smutné, litující oči upíraly na Randa.
„Hledejte dál,“ nařídil Rand.
„Smíme se podívat do domů? Je tu spousta místností, do kterých zvenčí nevidíme.“
Rand zaváhal. Bylo teprve chvíli po poledni a on už zase cítil ty oči. Tak silně, jako když slunce zapadalo, když tu byl tenkrát poprvé. Stíny nebyly v Shadar Logothu bezpečné. „Ne. Ale budeme hledat dál.“
Nebyl si jistý, jak dlouho tak chodil a křičel, jednou ulicí tam a druhou zpátky, ale po nějaké době se před ním zastavil Urien se Sulin, oba byli bez závojů. Slunce na západě sedělo na vrcholcích stromů, krvavě rudá koule na bezmračné obloze. Přes trosky se natahovaly stíny.
„Budu pátrat, jak dlouho si budeš přát,“ řekl Urien, „ale už udělali, co se dalo, s voláním a hledáním. Kdybychom mohli pátrat v budovách –“
„Ne.“ Znělo to hodně ochraptěle a Rand si odkašlal. Světlo, ale že toužil po doušku vody. Neviditelní pozorovatelé teď plnili každé okno, každý otvor, byly jich snad tisíce, číhali, vyčkávali. A stíny pomalu halily město. Ani stíny v Shadar Logothu nebyly bezpečné, tma sem však přinášela smrt. Mashadar vstával se slunce západem. „Sulin, já...“ Nedokázal vyslovit nahlas, že se vzdává, že tu Liah nechává, ať už je mrtvá, či živá, možná někde leží v bezvědomí, za zdí či pod hromadou cihel, které na ni mohly spadnout. Možná.
„To, co nás pozoruje, čeká podle mě na soumrak,“ řekla Sulin. „Podívala jsem se do oken, odkud se na mě něco dívalo, ale nic tam nebylo. Tančit s oštěpy s něčím, co nevidíš, nebude v žádném případě snadné.“
Rand si uvědomil, že chce, aby znovu řekla, že Liah musí být mrtvá a že mohou jít. Sáhl si na kapsu kabátu. Malý tlouštík – ter’angrial – zůstal v Caemlynu spolu s jeho mečem a žezlem. Nebyl si jist, jestli dokáže s příchodem noci všechny ochránit. Moirain si myslela, že Mashadara by nedokázala zabít ani celá Bílá věž. Pokud se o něm dalo říci, že je živý.
Haman si odkašlal. „Z toho, nač si o Aridholu vzpomínám,“ začal zamračeně, „totiž o Shadar Logothu – až zapadne slunce, nejspíš všichni zemřeme.“
„Ano.“ Rand váhavě vydechl. Liah, možná živá. Všichni ostatní. Covril a Erith měly o kousek dál hlavy dohromady. Zachytil tiché „Loial".
Povinnost je těžší než hora, smrt je lehčí než peříčko.
Luis Therin to musel mít od něj – vzpomínky zřejmě procházely přes bariéru oběma směry – ale byl to zásah přímo do srdce.
„Už musíme jít,“ oznámil jim. „Ať už je Liah naživu, nebo je mrtvá, my – musíme jít.“ Urien a Sulin jenom přikývli, ale Erith popošla blíž a překvapivě jemně ho poplácala po rameni rukou, kterou mu mohla sevřít hlavu.
„Jestli tě mohu trochu obtěžovat,“ ozval se Haman, „tak jsme tu pobyli o dost déle, než jsme čekali.“ Ukázal na zapadající slunce. „Velmi bych ocenil, kdybys nám prokázal laskavost a stejnou cestou, jakou jsi nás přivedl sem, nás vyvedl za město.“
Rand si vzpomněl na les u Shadar Logothu. Tentokrát tam nebudou žádní myrddraalové a trolloci, jenom hustý les, a Světlo samo vědělo, jak daleko je to do nejbližší vesnice, či kterým směrem. „Udělám něco lepšího,“ řekl. „Můžu vás stejně rychle vzít přímo do Dvouříčí.“
Dva starší ogierové vážně přikývli. „Požehnání Světla a klid tobě za tvou pomoc,“ zamumlala Covril. Erith se nadějí chvěly uši, zřejmě stejnou měrou kvůli tomu, že uvidí Loiala, jako proto, že opustí Shadar Logoth.
Rand na chvilku zaváhal. Loial bude nejspíš v Emondově Roli, ale tam je vzít nemohl. Existovala příliš velká šance, že se zpráva o jeho návštěvě z Dvouříčí roznese. Takže kus od vesnice, dost daleko, aby se vyhnul statkům, které se tlačily kolem.
Objevil se kolmý záblesk světla a rozšířil se. Znovu mu v nitru bušila špína, hůř než předtím. Půda jako by ho tloukla do podrážek bot.
Průchodem proskočilo půl tuctu Aielů a tři ogierové je následovali se spěchem, který za daných okolností vůbec nepůsobil nepatřičně. Rand se zarazil a ohlédl se na pobořené město. Slíbil, že nechá Děvy za sebe umírat.
Když kolem procházeli poslední Aielové, Sulin zasyčela a on se po ní podíval, ale ona se mu dívala na ruku. Na hřbet ruky, kde si nehty rozškrábl kůži až do krve. Jak byl zabalen v prázdnotě, mohla bolest patřit někomu jinému. Na ráně nezáleželo, zahojí se. Měl hlubší, ve svém nitru, kde je nikdo neviděl. Jednu za každou Děvu, která zemřela, a ty nikdy nenechal zahojit.
„Tady jsme skončili,“ řekl a prošel průchodem do Dvouříčí. Pulsování zmizelo spolu s průchodem.
Rand se zamračeně snažil zorientovat. Umístit průchod přesně nebylo snadné někde, kde jste ještě nikdy nebyli, jenomže on vybral pole, které znal, zaplevelený palouk dobré dvě hodiny chůze na jih od Emondovy Role, který nikdy nikdo k ničemu nepoužíval. V sinavém soumraku však viděl ovce, slušně velké stádo, a chlapce s pastýřskou holí v rukou a lukem na zádech, který na ně civěl ze vzdálenosti sta kroků. Rand nepotřeboval jedinou sílu, aby poznal, že kluk vyvaluje oči, což bylo zcela přirozené. Teď pustil hůl a vyrazil k hospodářskému stavení, které tu nestálo, když tu byl Rand naposledy. Dům měl taškovou střechu.
Rand chvíli přemítal, jestli je vlastně vůbec ve Dvouříčí. Ne, pocit mu říkal, že je. Vůně ve vzduchu křičely domovem. Všechny ty změny, o nichž mu Bode a ostatní děvčata vyprávěla – vlastně mu ještě skutečně nedošly, ve Dvouříčí se přece ve skutečnosti nikdy nic neměnilo. Měl by poslat dívky zpátky sem, zpátky domů? Měl by ses od nich raději držet dál. Ta myšlenka ho podráždila.
„Emondova Role je tímhle směrem,“ řekl. Emondova Role. Perrin. Mohl by tam být i Tam, v hostinci U Vinného střiku, s Egwaininými rodiči. „Tam by měl být Loial. Nevím, jestli tam dojdete před setměním. Mohli byste se zeptat na statku. Určitě vás nechají přespat. Nevykládejte jim o mně. Nikomu neříkejte, jak jste sem přišli.“ Chlapec je viděl, ale klukovské příběhy nejspíš všichni budou považovat za přehánění, až se objeví ogierové.