Haman a Covril si upravili rance na zádech a vyměnili si pohledy. Covril řekla: „Neřekneme nic o tom, jak jsme přišli. Ať si lidé vytvoří příběhy, jaké budou chtít.“
Haman si pohladil bradku a odkašlal si. „Nesmíš se zabít.“
Dokonce i v prázdnotě to Randa překvapilo. „Cože?“
„Cesta před tebou,“ zaburácel Haman „je dlouhá, temná a, jak se velmi obávám, zalitá krví. Také se velmi obávám, že nás budeš po té cestě muset vyvést všechny. Ale musíš žít, abys došel až na její konec.“
„Budu,“ odvětil stroze Rand. „Mějte se dobře.“ Pokusil se do toho dodat trochu tepla, trochu citu, ale nebyl si jistý, nakolik uspěl.
„Měj se dobře,“ popřál mu Haman a ženy to zopakovaly, než se všichni tři obrátili ke statku. Dokonce i Erith však mluvila, jako by věřila, že se mu povede dobře.
Rand tam ještě chvíli stál. Z domu se vynořili lidé a dívali se, jak ogierové přicházejí blíž, Rand však hleděl k severozápadu, ne k Emondově Roli, ale ke statku, na němž vyrostl. Když se otočil a otevřel průchod do Caemlynu, bylo to, jako kdyby si utrhl ruku. Bolest byla mnohem vhodnější památkou na Liah než škrábanec.
22
Cesta na jih
Pět kamenů vytvořilo plynule se otáčející kruh nad Matovýma rukama, jeden byl červený, druhý modrý, další jasně zelený a zbylé měly zajímavé proužky. Mat jel dál, naváděl Oka koleny a oštěp s černým ratištěm měl zastrčený pod podpínkou na opačné straně než nenapjatý luk. Kameny mu připomněly Toma Merrilina, jenž ho naučil žonglovat, a Mata napadlo, je-li starý pán ještě naživu. Nejspíš ne. Rand poslal kejklíře za Elain a Nyneivou už před velmi dlouhou dobou, údajně na ně měl dávat pozor. Pokud však nějaké dvě ženy potřebovaly hlídat méně, Mat je neznal, a mnohem pravděpodobnější bylo, že kvůli nim muže zabijí, protože ony nikdy neposlouchaly rozumné důvody. Nyneiva šťourala do všeho, co nějaký muž řekl či udělal nebo si myslel, a celou dobu se před tím ubožákem tahala za ten svůj zatracený cop, a Elain, zatracená dědička, si myslela, že dosáhne svého, když zvedne nos a řekne vám, co si myslí, stejně rázně jako Nyneiva, jenomže Elain byla ještě horší, protože když neuspěla její mrazivá nafoukanost, Elain se usmála, předvedla dolíčky ve tvářích a čekala, že každý padne na zadek, protože je hezká. Mat doufal, že se Tomovi daří v jejich společnosti zůstat naživu. Doufal, že i ty dvě ženské jsou v pořádku, ale nevadilo by mu, kdyby se aspoň jednou od té doby, co utekly Světlo ví kam, dostaly do pěkné kaše. Ať vidí, jaké to je, když tam není, aby je z té kaše vytáhl. Ne moc horké kaše, samozřejmě – jen dost na to, aby si přály, aby tam byl Mat Cauthon a zachránil je znovu jako nějaký trouba.
„A co ty, Mate?“ zeptal se Nalesean a popojel blíž. „Napadlo tě někdy, jaké by to bylo stát se strážcem?“
Mat málem upustil kameny. Daerid a Talmanes se na něj dívali, celí zpocení, a čekali na odpověď. Slunce klouzalo k obzoru – zanedlouho budou muset zastavit. Soumrak zřejmě trval tím déle, čím byly dny kratší, ale Mat se chtěl za tmy už posadit s fajfkou. Kromě toho v takovémhle terénu by si po setmění polámali koně hnáty. Stejně tak muži.
Banda se za ním táhla k severu, koně i pěšáci postupovali s vlajícími praporci, ale bez doprovodu bubnů, před stoupajícím oblakem prachu přes nízké pahorky, porostlé řídkými zákrsky a roztroušenými křovinami. Jedenáct dní od odchodu z Maerone, a byli v půlce cesty do Tearu, nebo o kousíček dál. Postupovali rychleji, než Mat doufal. A koně nechali odpočívat jenom jeden den. Mat rozhodně nijak nespěchal převzít Weiramonovo místo, ale nemohl neuvažovat, jak daleko by se mohli dostat od slunce východu do západu, kdyby skutečně museli. Zatím byl jejich nejlepší výkon pětačtyřicet mil, tedy podle jeho nejlepšího odhadu. Povozům se zásobami samozřejmě trvalo půl noci, než je dohonily, ale pěšáci si v poslední době dávali záležet a dokazovali, že se na dlouhých úsecích vyrovnají koním, když už ne na krátkých.
O kousek dál vzadu a na východ přeběhla návrší řídce porostlé stromy tlupa Aielů. Běželi lehce a pomalu se k nim blížili. Nejspíš takhle klusali už od východu slunce a dokážou to do setmění, pokud ne déle. Kdyby předběhli Bandu ještě za světla, bylo by to povzbuzení pro zítra. Kdykoliv je Aielové předběhli, muži zřejmě byli druhý den připraveni zkusit další míli či dvě.
Pár mil před nimi mlází znovu splývalo se slušným lesem. Než se tam dostanou, bude nutné přiblížit se víc k Erinin. Když přejeli kopec, Mat zahlédl řeku a pět najatých říčních člunů plujících před Rudou rukou. Čtyři další byly na cestě zpátky do Maerone pro nový náklad, hlavně krmení pro koně. Co neviděl, ale věděl, že tam je, byli lidé. Někteří se courali po proudu, jiní proti němu, někteří změnili směr pokaždé, když potkali někoho s přesvědčivým jazykem. Hrstka měla káry, obvykle je táhli sami, a několik i vozy, ale většina neměla nic, než co si nesli na hřbetě. Dokonce i ti nejodhodlanější loupežníci zjistili, že tyhle tuláky nemá smysl obtěžovat. Mat neměl ponětí, kam ti lidé jdou, oni ostatně také ne, a přesto jich bylo právě tak dost, aby ucpali ubohou náhražku zdejší silnice vedoucí podél řeky. Pokud by Banda na lidi nevzala klacky, postupovala rychleji tady nahoře.
„Strážcem?“ opáčil Mat a vrátil kameny do sedlových brašen. Kdekoliv mohl najít jiné, avšak jemu se líbila jejich barva. Měl v brašnách taky orlí pero a kousek omletého sněhobílého kamene, na němž kdysi možná byly vytesány spirály. Našel taky balvan, který vypadal snad jako hlava sochy, ale na ten by byl potřeboval žebřiňák. „Nikdy. Jsou to všechno hlupáci a důvěřivci, nechávají, aby je Aes Sedai vodily na vařený nudli. Jakej smysl má strkat do toho hlavu?“
Nalesean pokrčil rameny. Silně se potil, nicméně nosil kabátec – dnes červený s modrými proužky – zapnutý až ke krku. Mat měl ten svůj otevřený a pořád měl pocit, že se vaří ve vlastní šťávě. „Já myslím, že to je věc Aes Sedai,“ prohlásil Tairen. „Ať shoří moje duše, nemůžeš na to nemyslet, viď? Totiž, ať shoří moje duše, co mají za lubem?“ Myslel Aes Sedai na druhém břehu Erinin, které údajně pobíhaly nahoru a dolů podél řeky o něco rychleji než tuláci, kteří byli i tam.
„Já říkám, radši na ně nemyslet.“ Mat se přes košili dotkl stříbrné liščí hlavy. I s ní však byl rád, že Aes Sedai jsou na druhém břehu. Na každém říčním plavidle se plavila hrstka jeho vojáků, a jakkoliv bylo vesnic málo, na jeho rozkaz vytahovali čluny na břeh u každé, kterou na protějším potkali, aby zjistili, co se dá. Zatím byly zprávy nezajímavé a často nepříjemné. Rojící se Aes Sedai byly tou nejméně důležitou.
„A jak na ně teď nemáme myslet?“ zeptal se Talmanes. „Myslíš, že Věž skutečně tahala za Logainovy provázky?“ Tohle byla jedna z novinek, jen dva dny stará.
Mat si sundal klobouk jen na tak dlouho, aby si otřel čelo, než odpověděl. Po setmění bude o něco chladněji. Ale žádné víno, žádné pivo, žádné ženy a žádný hazard. Jaký že člověk se mohl chtít stát vojákem dobrovolně? „Řekl bych, že podle mě jsou Aes Sedai schopný skoro všeho.“ Zajel si prstem za šátek kolem krku a uvolnil ho. Jedna dobrá věc na strážcích byla, aspoň podle toho, co odkoukal do Lana, totiž že se zřejmě nikdy nepotili. „Ale tohle? Talmanesi, to bych nejdřív uvěřil, že jsi Aes Sedai ty. Ty ale nejsi, že ne?"
Daerid se řehtal, až se předkláněl v sedle, a Nalesean málem spadl z koně. Talmanes se nejdřív nasupil, ale nakonec se zakřenil. Málem se zahihňal. Ten muž sice neměl moc smysl pro humor, nějaký však přece jen měl.