Rychle se mu ale vrátila vážnost. „A co Dračí spřísahanci? Jestli je to pravda, Mate, tak to znamená potíže.“ Smích ostatních jako by uťal sekerou.
Mat se zachmuřil. Tohle byla nejnovější zpráva či povídačka – říkejte si tomu, jak budete chtít – kterou sebrali včera, o vsi vypálené kdesi v Murandy. Horší bylo, že tam údajně zabili každého, kdo se neodpřisáhl Draku Znovuzrozenému, a jejich rodiny s nimi. „Rand to s nima vyřídí. Jestli je to pravda. Aes Sedai, Dračí spřísahanci, to všechno je jeho starost, a my můžem být rádi, že se nás to netýká. Máme svý vlastní starosti.“
Po tomhle se nikdo nezačal tvářit méně zachmuřeně. Viděli příliš mnoho vypálených vesnic a tušili, že až dorazí do Tearu, uvidí další. Kdo by chtěl být vojákem?
Na dalším pahorku se objevil jezdec, cválal směrem k nim a přeskakoval přitom křoví, místo aby se mu vyhnul, dokonce i na svahu. Mat dal znamení zastavit a dodaclass="underline" „Žádný trubky.“ Zpráva se za ním šířila a slábla, ale on dál upíral oči na jezdce.
Chel Vanin, zpocený jako myš, zastavil svého plaváka těsně před Matem. Plešatějící, v hrubém šedém kabátci, který mu na mohutném těle visel jako pytel, seděl v sedle taky jako pytel. Vanin byl tlustý a nedokázal se toho zbavit. Ačkoliv to vypadalo neuvěřitelně, jezdil, jako by se v sedle narodil, a v tom, co dělal, byl velmi dobrý.
Dávno předtím, než dorazili do Maerone, Mat překvapil Naleseana, Daerida a Talmanese tím, že se zeptal na jména nejlepších pytláků a zlodějů koní v mužstvu, na ty, o nichž věděli, že jsou vinni, ale nemohli jim nic dokázat. Zvlášť oba šlechtici nechtěli přiznat, že někoho takového mají pod svým velením, když je však Mat trochu pobídl, prozradili mu jména tří Cairhieňanů a dvou Tairenů a překvapivě také dvou Andořanů. Mat si nemyslel, že by některý Andořan byl u Bandy dost dlouho, aby si udělal takové jméno, ale zprávy se očividně šířily.
Těch sedm mužů si pak vzal stranou a sdělil jim, že potřebuje zvědy a že dobrý zvěd využívá téměř stejné dovednosti jako pytlák či zloděj koní. Nevšímal si důrazného tvrzení, že oni by nikdy žádný takový zločin nespáchali – mnohem důraznějšího u jednotlivých mužů, než nač se zmohli Talmanes a Nalesean dohromady, a stejně výmluvného, i když mnohem obhroublejšího – nabídl jim milost za všechny zločiny spáchané do toho dne, trojnásobný žold a žádnou těžkou práci, pokud mu budou hlásit pravdu. A šibenici při první lži. Když zalhal zvěd, mohla zemřít spousta lidí. Dokonce i přes jeho hrozbu po nabídce skočili, i když spíš kvůli menší práci než kvůli stříbru navíc.
Sedm však zdaleka nestačilo, a tak je požádal, aby navrhli další a aby pamatovali na to, co říkal o potřebných schopnostech, stejně jako to, že jestli si budou moci živí vybrat trojnásobný žold, bude záviset na obratnosti jmenovaných. Následovalo škrábání na bradě a podrážděné pohledy, ale společně přišli s jedenácti dalšími jmény, přičemž celou dobu zdůrazňovali, že nic o těch mužích nenaznačují. Jedenáct mužů, tak dobrých pytláků a zlodějů koní, že to o nich netušil ani Daerid, Talmanes či Nalesean, ale ne dost dobrých, aby unikli pozornosti prvních sedmi. Mat jim učinil stejnou nabídku a znovu se zeptal na jména. Než došel k bodu, kdy už se žádná další jména nevynořila, měl čtyřicet sedm zvědů. Tvrdé časy, když se musela dát spousta mužů na vojnu, místo aby se věnovali řemeslu, které si oblíbili.
Poslední z mužů, které jmenovali tři důstojníci, byl Chel Vanin, Andořan žijící v Maerone, jenž se však potuloval široko daleko po obou březích Erinin. Vanin dokázal ukrást i vejce bažantí slepici, aniž by ji vyrušil z hnízda, ačkoliv nebylo příliš pravděpodobné, že by ji opomněl taky přihodit do pytle. Vanin dokázal ukrást koně zpod šlechtice, aniž by si to urozený pán uvědomil dřív než za dva dny. Alespoň takhle zněla jeho doporučení, pronášená obdivným tónem. S úsměvem, v němž mu chybělo několik zubů, a s dokonale nevinným kulatým obličejem Vanin namítal, že býval podomkem a příležitostně podkovářem, když našel práci. Tuhle práci by však vzal za čtyřnásobný žold Bandy. Zatím si ho rozhodně zasloužil.
Jak tak seděl na svém plavákovi před Matem na kopci, vypadal rozrušeně. Schvaloval, že Mat nechce, aby ho oslovovali „můj pane", jelikož se sám nerad někomu klaněl, ale podařilo se mu nedbale se ťuknout klouby ruky do čela v přibližném zasalutování. „Myslím, že tohle bys měl vidět. Sám nevím, co si z toho vybrat. Musíš se kouknout sám.“
„Počkejte tady,“ nařídil Mat ostatním, a Vaninovi: „Ukaž mi to.“
Jízda nebyla dlouhá, jen přes dva vršky a nahoru klikatícím se korytem potoka se širokými břehy tvořenými pásy uschlého bláta. Pach ohlásil to, co Vanin chtěl, aby Mat viděl, dřív, než se do vzduchu těžce zvedli první supi. Ostatní jenom zaplácali křídly a po několika krocích se usadili, obraceli lysé hlavy a vyzývavě krákali. Nejhorší byli ti, co od večeře ani nevzhlédli, hemžící se hroudy pokryté umatlaným černým peřím.
Převrácený vůz, jako malý domek na kolečkách, jedovatě zelený, modrý a žlutý, označoval scénu za cikánskou karavanu, avšak jen málo vozů uniklo ohni. Všude ležela těla v rozervaných šatech jasných barev, ztmavlých zaschlou krví, těla mužů, žen i dětí. Mat výjev chladně zanalyzoval jednou částí své mysli, ta druhá chtěla zvracet nebo utéci, cokoliv, jen tu nezůstat sedět na Okovi. Útočníci přišli nejdřív od západu. Tam ležela většina mužů a starších chlapců, propletení se značným počtem velkých hafanů, jako by se snažili postavit do řady a zadržet zabijáky vlastními těly, než ženy a děti utečou. Marný útěk. Hromady mrtvol ukazovaly, kde bezhlavě naběhly do druhého útoku. Teď se tu hýbali jenom supové.
Vanin si znechuceně odplivl mezerou mezi zuby. „Vyženeš je, než ukradnou moc – když se pořádně nekoukáš, šlohnou ti děti a vychovaj je jako vlastní – možná je kapku nakopneš, aby si pospíšili, ale tohle jim neuděláš. Kdo to byl?“
„To nevím. Banditi.“ Koně byli všichni pryč. Ale bandité chtěli krást, ne zabíjet, a žádný Cikán by se nepostavil na odpor, i kdybyste mu kradli poslední krejcar i s kabátem. Mat uvolnil ruce, svírající otěže. Nedalo se podívat nikam, aby mu zrak nepadl na mrtvou ženu či mrtvé dítě. Ať už tohle udělal kdokoliv, nechtěl, aby někdo přežil. Pomalu objel celé místo a snažil se nevnímat supy, kteří syčeli a mávali křídly, když projížděl kolem – země byla příliš suchá, aby na ní byly dobře vidět stopy, i když měl Mat dojem, že koně odjeli několika směry – a vrátil se k Vaninovi. „O tomhle jsi mi moh říct. Nemusel jsem to vidět.“ Světlo, nemusel!
„Mohl jsem ti říct, že tu nejsou žádný stopy,“ prohodil Vanin, otočil koně a přebrodil mělkou strouhu. „Možná by ses měl kouknout na todle.“
Oheň pohltil většinu převráceného vozu ležícího na boku, ale dno přežilo, se žlutými koly s červenými paprsky. Na něm ležel muž v kabátě, na kterém bylo stále vidět kousek modré barvy, z níž až oči přecházely, a nataženou ruku měl zčernalou krví. To, co napsal roztřesenými písmeny, bylo vidět tmavší proti ožehlému dřevu dna vozu.
ŘEKNI DRAKU ZNOVUZROZENÉMU
Řekni mu co? pomyslel si Mat. Že někdo vybil celou karavanu Cikánů? Nebo ten muž zemřel dřív, než mohl dopsat celou zprávu? Nebylo by to poprvé, co by Cikáni narazili na důležitou informaci. V příběhu by muž přežil právě tak dlouho, aby naškrábal i ten důležitý kousek, jenž by posléze znamenal vítězství. No, ať už ta zpráva měla znít jakkoliv, nikdo z ní už nikdy nezjistí jediné slovo.