„Měls pravdu, Vanine.“ Mat zaváhal. Řekni Draku Znovuzrozenému co? Nebyl důvod začínat další řeči, kolik už jich kolovalo. „Zařiď, ať shoří i zbytek toho vozu, než odejdeš. A jestli se bude někdo ptát, tak tady nebylo nic než spousta mrtvejch.“
Vanin kývl. „Špinaví divoši,“ zamumlal a znovu si odplivl dírou v zubech. „Nejspíš to byl někdo z nich.“
Dohonila je tlupa Aielanů, tři nebo čtyři stovky. Klusali dolů ze svahu a potok překročili necelých padesát kroků od vozů. Hodně jich zvedlo ruku na pozdrav. Mat je nepoznal, ale hodně Aielů slyšelo o příteli Randa al’Thora, o tom, který nosí klobouk a s nímž je lepší se nesázet. Přes potok a nahoru do dalšího svahu, a celá ta banda jako by vůbec neexistovala.
Zatracený Aielové, pomyslel si Mat. Věděl, že Aielové se Cikánům vyhýbají, nevšímají si jich, pokud bylo zbytí, ale tohle... „Nemyslím,“ prohodil. „Hlavně to spal, Vanine.“
Talmanes a druzí dva velitelé byli samozřejmě přesně tam, kde je nechal. Když jim Mat řekl, co je před nimi a že je třeba zařídit pohřební čety, ponuře přikývli a Daerid nevěřícně zamumlaclass="underline" „Cikáni?“
„Utáboříme se tady,“ dodal Mat.
Čekal nějakou poznámku – světla zbývalo ještě na pár mil a tihle tři už poznali, jakou vzdálenost Banda za den dokáže urazit, takže teď uzavírali i sázky – ale Nalesean jenom řekclass="underline" „Pošlu dolů muže, aby dal znamení lodím, než se dostanou příliš daleko dopředu.“
Možná se cítili stejně jako on. Pokud neuhnou až k řece, nebudou se moci vyhnout pohledu přinejmenším na supy, které k obloze vyplaší pohřební čety. Jenom to, že člověk viděl smrt, neznamenalo, že se mu musí líbit. Mat byl přesvědčen, že při dalším pohledu na mrchožrouty by se mu obrátil žaludek. Ráno zůstanou jenom hroby, bezpečně mimo dohled.
Vzpomínku však z hlavy nedostal, ani když mu postavili stan na úplném vršku kopce, kde mohl zachytit vánek od řeky, tedy pokud by se nějaký rozhodl vát. Těla posekaná vrahy, poničená supy. Horší než po bitvě se Shaidy u Cairhienu. Tam sice umíraly Děvy, ale on žádnou neviděl, a nebyly tam žádné děti. Cikán by nebojoval, ani aby uchránil holý život. Toulavý lid nikdo nezabíjel. Mat si vzal svoje hovězí a fazole, a jakmile mohl, odešel do stanu. Dokonce ani Naleseanovi nebylo do řeči, a Talmanes se tvářil ještě stísněněji než obvykle.
Zpráva o vraždění se rozšířila. Tábor upadl do ticha, které již Mat poznal dřív. Obvykle tmou prorážel alespoň občas nevázaný smích a tu a tam i falešný zpěv, dokud korouhevníci nezahnali těch pár, kteří odmítali přiznat, že jsou unavení, do pokrývek. Dneska v noci to však bylo jako tenkrát, když našli vesnici s nepohřbenými mrtvými či skupinku uprchlíků, kteří se snažili zachránit to málo, co měli, před loupežníky. Pak se dokázal smát či zpívat jen málokdo, a tu hrstku obvykle umlčeli ostatní.
Mat ležel a bafal z fajfky, zatímco padala tma, ale stan byl těsný a spánek nepřijde kvůli vzpomínkám na mrtvé Cikány, starším vzpomínkám na starší mrtvé. Příliš mnoho bitev a příliš mnoho mrtvých. Pohladil oštěp a prstem sledoval nápis ve starém jazyce na ratišti.
Po čase sebral pokrývku a po chvíli i oštěp a vyšel ven jenom ve spodním prádle. Stříbrná liščí hlava na jeho nahé hrudi chytala světlo měsíčního srpku. Vál mírný větřík, jenom rozvlnil vzduch, nepřinášel ochlazení, a praporec s Rudou rukou, na žerdi zatažené do země před jeho stanem, se jen tak tak pohnul, ale pořád to bylo lepší než vevnitř.
Hodil pokrývku přes křoví a lehl si na záda. Když byl malý, občas se uspával tak, že vyjmenovával souhvězdí. Na bezmračné obloze sice měsíc vydával dost světla, aby překrylo hvězdy, i když ustupoval, zůstalo jich však i tak dost. Žebřiňák, vysoko nad hlavou, a Pět sester, Tři husy ukazovaly k severu. Lukostřelec, Oráč, Kovář a Had. Toho Aielové nazývali Drakem. Štít, někteří ho nazývali Štítem Jestřábího křídla – z toho se zavrtěl, v jistých vzpomínkách neměl Artuše Pendraga Tanrealla vůbec rád – Jelen a Beran. Pohár a Poutnice s holí byly zcela jasné.
Něco zaslechl, nebyl si ale jist co. Kdyby nebyla noc tak tichá, ten slabý zvuk nemusel působit tak kradmo, jenže tak to prostě bylo. Kdo by se sem mohl plížit? Zvláštní, zvedl se opatrně na loket – a ztuhl.
Kolem jeho stanu se pohybovaly postavy jako měsíční stíny. Měsíční světlo jednoho osvítilo dost na to, aby byla vidět zahalená tvář. Aiel? Co, pod Světlem? Postavy tiše obstoupily stan a blížily se. Nocí se zaleskl jasný kov, šustot prořezávané látky, potom zmizely uvnitř. Jenom chvilička, a byly zase venku. A rozhlížely se kolem. Světla bylo dost, aby je bylo vidět.
Mat se zvedl na nohy. Když se bude držet při zemi, mohl by proklouznout pryč, aniž by ho zaslechli.
„Mate?“ zavolal do kopce Talmanes. Znělo to opile.
Mat ztuhl. Třeba se ten muž vrátí, když si bude myslet, že spí. Aielové jako by se rozplynuli, ale on si byl jistý, že zalehli tam, kde byli.
Talmanesovy boty zachřupaly blíž. „Mám tady nějakou žitnou, Mate. Myslím, že by sis měl dát. Je to moc dobré na sny, Mate. Nepamatuješ si je.“
Mata napadlo, jestli by ho Aielové zaslechli přes Talmanese, kdyby šel hned. Asi deset kroků k místu, kde budou spát nejbližší muži – První prapor koně, Talmanesovi Trhači měli dnes v noci tu „čest" – necelých deset k jeho stanu a Aielům. Byli rychlí, avšak když bude mít trochu náskok, neměli by ho dohonit dřív, než bude mít na dosah padesát chlapů.
„Mate? Nevěřím, že spíš, Mate. Viděl jsem tvůj obličej. Když zabiješ sny, je to lepší. Věř mi, já to vím.“
Mat se přikrčil, sevřel oštěp a zhluboka se nadechl. Dva kroky.
„Mate?“ Talmanes už byl příliš blízko. Ten kretén musel každou chvíli šlápnout na některého z Aielů. Ti mu jistě nehlučně podříznou krk.
Světlo tě spal, pomyslel si Mat. Potřebujujen dva kroky. „Meče ven!“ zařval a vyskočil. „Aielové v táboře!“ Vyrazil z kopce. „Seřadit pod prapor! Seřadit pod Rudou ruku! Seřaďte se, vy vykrádači hrobů, co jezdí na psech!“
To samozřejmě všechny probudilo, což taky mělo, když řval jako tur v trní. Všude se začal rozléhat křik. Bubny svolávaly nástup, polnice troubily šikování. Muži od Prvního koně vyletěli z pokrývek a mávajíce meči se hnali ke korouhvi.
Nicméně Aielové to k Matovi měli pořád blíž než vojáci. A věděli, po čem jdou. Něco – instinkt, jeho štěstí, to, že byl ta’veren, Mat přes ten rámus rozhodně nic neslyšel – ho přimělo se obrátit, právě když se za ním objevila první zahalená postava, jako by se zjevila ze vzduchu. Odrazil výpad oštěpem ratištěm vlastního oštěpu, ale Aiel zachytil jeho ránu puklířem a kopl ho do břicha. Zoufalství dodalo Matovi sílu, aby se udržel na nohou, i když neměl v plicích žádný vzduch. Zoufale se stočil stranou, aby uhnul před oštěpem, který mu mířil na žebra, podrazil Aielovi nohy svým ratištěm a probodl mu srdce. Světlo, doufal, že je to muž.
Vytrhl oštěp právě včas, aby zahlédl útočníkovu tvář. Měl jsem utýct, když jsem měl první zatracenou příležitost! Roztočil oštěp jako bojovou hůl, pohyboval s ním tak rychle, jak jenom dokázal, odrážel bodající hroty aielských oštěpů a neměl čas rány opětovat. Příliš mnoho. Měl jsem držet tu svou zatracenou pusu zavřenou a utíkat! Znovu popadl dech. „Sešikovat, vy zloději ovcí s holubičím mozkem! Copak jste hluchý? Vyčistěte si uši a seřaďte se!“