Napadlo ho, proč asi ještě není mrtvý – s jedním Aielem mohl mít štěstí, ale nikdo neměl dost štěstí na tohle – a náhle si uvědomil, že už není sám. Málem přímo pod nohy mu s pronikavým zaječením upadl hubený Cairhieňan ve spodním prádle, jen aby ho nahradil Tairen s rozvázanou košilí, ohánějící se mečem. Další přibíhali a hulákali všechno možné od „pán Matrim a vítězství!“ přes „Rudá ruka!“ po „zabijte ty černooký zmetky!".
Mat proklouzl zpět a nechal to na nich. Generál, který stojí v boji v čele, je hlupák! Tohle vzešlo z jedné z těch starých vzpomínek, citát od někoho, jehož jméno součástí té vzpomínky nebylo. Tady by se mohl člověk nechat zabít. Tohle byl čistý Mat Cauthon.
Na konci to byla čistě jenom otázka počtů. Tucet Aielů, a i když nebyla Banda celá, na kopec se podařilo dostat několika stovkám mužů, ještě než to skončilo. Dvanáct Aielů bylo mrtvých, a protože to byli Aielové, zemřelo o polovinu víc vojáků a dvakrát tolik jich krvácelo, i když ještě žili a sténali, když je ošetřovali. Dokonce i po tak krátkém souboji Mat krvácel z půl tuctu pálících ran a soudil, že přinejmenším tři budou potřebovat zašít.
Jeho oštěp se dal docela dobře použít jako hůl při chůzi, jak tak kulhal k místu, kde na zemi ležel Talmanes a Daerid se mu snažil přiložit škrtidlo na nohu.
Talmanesovi se bílá košile, volně rozvázaná, tmavě leskla na dvou místech. „Zdá se,“ funěl, „že na mně Nerim bude muset znovu vyzkoušet svý krejčovský schopnosti, Světlo ho spal, že je takovej bejk s tlapama jako šunky.“ Nerim byl jeho sluha a ošetřoval svého pána stejně často jako jeho šaty.
„Bude v pořádku?“ zeptal se Mat tiše.
Daerid pokrčil rameny. Měl na sobě pouze spodky. „Myslím, že krvácí míň než ty.“ Vzhlédl. Bude si moci ke své sbírce na obličeji přibrat další jizvu. „Ještě žes jim uhnul z cesty, Mate. Je jasné, že šli po tobě.“
„Radši jim nedat to, pro co sem přišli.“ Talmanes sebou trhl a s rukou kolem Daeridových ramen se vyškrábal na nohy. „Byla by hanba ztratit štěstí Bandy kvůli hrstce divochů v noci.“
Mat si odkašlal. „Takhle mi to taky připadalo.“ V duchu se mu vynořil obraz Aielů mizejících v jeho stanu a Mat se zachvěl. Proč ho, pod Světlem, chtěli Aielové zabít?
Od místa, kde do řady pokládali mrtvé Aiely, sem přišel Nalesean. Dokonce i teď měl na sobě kabát, byť ne zapnutý. Pořád se mračil na krvavou skvrnu na klopě, možná to byla jeho krev, možná ne. „Ať shoří moje duše, věděl jsem, že se tihle divoši dřív nebo později obrátí proti nám. Podle mě přišli od té tlupy, co nás minula zvečera.“
„O tom pochybuju,“ prohlásil Mat. „Kdyby mě chtěli tamti, tak mě mohli napíchnout na rožeň a opíkat nad ohněm dřív, než by si toho někdo z vás všiml.“ Dokulhal k mrtvým a prohlédl si Aiely ve světle lucerny, kterou někdo přinesl na pomoc měsíčnímu svitu. S úlevou zjistil, že to jsou jenom mužské tváře, až se mu z toho málem podlomila kolena. Žádného z nich neznal, ale on vlastně neznal moc Aielů. „Asi Shaidové,“ zabručel a obrátil se s lucernou k ostatním. Mohli to být Shaidové. Mohli to být temní druzi. Věděl až příliš dobře, že temní druzi jsou i mezi Aiely. A temní druzi měli ovšem důvod chtít ho zabít.
„Zítra,“ pravil Daerid, „bychom se podle mě měli pokusit najít jednu z těch Aes Sedai za řekou. Tady Talmanes přežije, leda by mu z těla vytekla všechna ta kořalka, ale někteří ostatní nebudou mít takové štěstí.“ Nalesean neříkal nic, ale jeho zabručení vydalo za celý proslov. Byl, koneckonců, Tairen, který Aes Sedai miloval ještě méně než Mat.
Mat bez váhání souhlasil. Nedovolí, aby některá Aes Sedai použila usměrňování na něj – jistým způsobem každá jeho jizva značila malé vítězství, další příležitost, kdy se vyhnul Aes Sedai – ale nemohl nikoho žádat, aby zemřel. Pak jim řekl, co ještě chce.
„Příkop?“ vyhrkl nevěřícně Talmanes.
„Kolem celého tábora?“ Naleseanovi se až třásla špičatá bradka. „Každou noc?“
„A palisádu?“ vyjekl Daerid. Rozhlédl se kolem dokola a ztišil hlas. Pořád tu bylo kolem pár vojáků, kteří odklízeli mrtvé. „Z toho bude vzpoura, Mate.“
„Ne, to nebude,“ ujistil je Mat. „Ráno bude každej chlap do posledního vědět, že se celým táborem protáhli Aielové, aby se dostali k mýmu stanu. Půlka nebude spát, poněvadž se budou bát, že se proberou s aielským oštěpem v žebrech. Vy tři zařídíte, aby pochopili, že palisáda by mohla Aielům zabránit zase se kolem nich proplížit.“ Aspoň je zpomalí. „Teď běžte a nechte mě dneska v noci trochu prospat.“
Poté, co odešli, prohlédl si svůj stan. Látka kolem dlouhých trhlin ve stěnách, kudy Aielové vešli dovnitř, se vlnila ve vánku. Mat si povzdechl a začal v křoví hledat pokrývku. Pak zaváhal. Ten zvuk, který ho varoval. Aielové už další nevydali, ani šeptnutí. Tak málo hluku co Aiel, neudělal ani stín. Tak co to bylo?
Opíraje se o oštěp, kulhal kolem stanu a rozhlížel se po zemi. Nebyl si jistý, co vlastně hledá. Měkké aielské boty nezanechaly na zemi žádné stopy, které by mohl vidět ve světle lucerny. Dva provazy visely ze stanu tam, kde je odřízli, ale... Postavil lucernu na zem a přejel prsty po provazech. Ten zvuk mohl vzniknout přeříznutím napnutého lana, ale aby se dostali dovnitř, neměli Aielové důvod je přeřezávat. Cosi v tom, pod jakým úhlem byly provazy přeřezané, jak šly za sebou, upoutalo jeho pozornost. Zvedl lucernu a rozhlédl se kolem. Keř nedaleko odsud byl po jedné straně ostříhaný, tenké větvičky s lístky ležely na zemi. Velmi úhledně ostříhaný, řez byl dokonale rovný, konce větviček byly zarovnané, jako kdyby to naplánoval mistr zahradník.
Matovi se zježily vlasy na hlavě. Jedna z těch děr do vzduchu, které Rand používal, se otevřela právě tady. Dost zlé bylo už to, že se ho Aielové pokusili zabít, ale že je sem poslal někdo, kdo dokázal vytvořit jeden z těch... průchodů, jak jim Rand říkal. Světlo, jestli nebyl v bezpečí před Zaprodanci, ani když měl kolem sebe celou Bandu, tak kde byl v bezpečí? Napadlo ho, jak odteď vůbec dokáže usnout, s ohni všude kolem stanu. A strážemi. Čestná stráž, tak to nazve, aby ubral ostří, že si staví kolem stanu hlídky. Příště to nejspíš budou stovky trolloků, či tisíce, místo hrstky Aielů. Byl vůbec natolik důležitý? Jestli se rozhodli, že je dost důležitý, tak by to příště mohl být některý ze Zaprodanců osobně. Krev a popel! Nikdy se neprosil, aby se stal ta’veren, neprosil se o to být připoután k zatracenému Draku Znovuzrozenému.
„Krev a zatracenej –!“
Křupnutí větvičky pod nohou ho varovalo a on se otočil a s vrčením zatočil oštěpem. Právě včas zastavil čepel, když Olver zavřískl a upadl na záda, kde jen s vytřeštěnýma očima zíral na hrot oštěpu.
„Co tu, do zatracený Jámy smrti, děláš?“ vyštěkl Mat.
„Já... já...“ Chlapec se odmlčel a polkl. „Říkali, že se tě ve spánku pokusilo zabít padesát Aielů, pane Mate, ale tys je zabil první, a já se chtěl přesvědčit, jestli jseš v pořádku, a... urozenej pán Edorion mi koupil boty. Hele.“ Zvedl nohu v botce.
Mat tiše rozzlobeně bručel a pomohl Olverovi na nohy. „Tak jsem to nemyslel. Proč nejseš v Maerone? Copak Edorion nenašel někoho, kdo by se o tebe postaral?“