„Ona jenom chtěla peníze urozenýho pána Edoriona, ne mě. Měla šest vlastních dětí. Pantáta Burdin mi dává spoustu jídla a já jenom musím krmit a napájet jeho koně a taky je hřebelcovat. To se mně líbí, pane Mate. Jenom mě nenechá na nich jezdit.“
Odkašlání. „Posílá mě urozený pán Talmanes, můj pane.“ Nerim byl malý dokonce i na Cairhieňana, hubený šedovlasý muž s protaženým obličejem, který jako kdyby říkal, že právě není nic v pořádku, a z dlouhodobého hlediska je tohle lepší den než většina ostatních. „Jestli můj pán promine, že to říkám, ty krvavé skvrny už z prádla mého pána nepůjdou nikdy vyprat, ale jestli můj pán dovolí, tak bych mohl udělat něco s trhlinami v mém pánovi.“ Pod paží měl krabičku se šitím. „Ty, chlapče, dones vodu. Žádné odmlouvání. Vodu pro mého pána, a rychle.“ Nerimovi se podařilo spojit zvednutí lucerny s úklonou. „Kdyby můj pán zašel dovnitř. Noční povětří není pro rány dobré.“
Zakrátko už Mat ležel vedle svých pokrývek – „můj pán by si nechtěl zamazat ložní prádlo" – a nechal Nerima, aby mu omyl zaschlou krev a zašil ho. Talmanes měl pravdu. Na švadlenku měl ten chlapík moc velké ruce. S Olverem ve stanu neměl jinou možnost než skřípat zuby a snášet to.
Snažil se soustředit na něco jiného než na Nerimovu jehlu, a tak ukázal na roztřepený plátěný tlumok, který Olverovi visel na ramenou. „Kdes sebral tohle?“ zafuněl.
Olver si přitiskl potrhaný ranec na prsa. Kluk byl rozhodně čistší než předtím, když už ne hezčí. Boty vypadaly pevné a vlněná košile a spodky nové. „To je moje,“ bránil se chlapec. „Nic jsem neukrad.“ Po chvíli tlumok otevřel a začal vyndávat věci ven. Náhradní spodky, dvě další košile a nějaké punčochy ho nijak nezajímaly, ale vyjmenoval další věci. „Tohle je moje pírko z červenýho jestřába, pane Mate, a tenhle kamínek má zrovna barvu slunka. Vidíš?“ Přidal malý váček. „Mám pět měďáků a taky jeden stříbrnej groš.“ Stočená látka zavázaná provázkem a malá dřevěná krabička. „Moje hra na hady a lišky. Udělal mi to táta. Namaloval mi desku.“ Na okamžik se mu tvářička zkrabatila, poté pokračoval. „A hele, tenhle kamínek v sobě má rybí hlavu. Nevím, jak se tam dostala. A tohle je můj želví krunýř. Z modrohřbetý želvy. Vidíš ty proužky?“
Mat sebou škubl při zvlášť bolestivém píchnutí jehlou, natáhl se a prstem přejel stočenou látku. Mnohem lepší bylo, když dýchal nosem. Zvláštní, jak fungovaly ty díry v jeho paměti. Vzpomínal si, jak se hadi a lišky hrají, ale ne že by je někdy hrál. „Tohle je moc pěknej krunýř, Olvere. Kdysi jsem taky jeden měl. Ze zelený zemní želvy.“ Natáhl ruku na druhou stranu ke svému měšci. Vylovil dvě zlaté cairhienské koruny. „Přidej si tohle do svýho váčku, Olvere. Chlap potřebuje mít v kapse trochu zlata.“
Olver začal škrobeně cpát svoje věci zpátky do tlumoku. „Já nežebrám, pane Mate. Můžu si večeři vodpracovat. Nejsem žebrák.“
„To jsem taky nikdy nechtěl říct.“ Mat se spěšně rozhlédl kolem sebe, hledaje nějaký důvod, proč by měl chlapci vyplatit dvě koruny. „Já... potřebuju, aby mi někdo nosil zprávy. Nemůžu požádat Bandu. Mají plný ruce práce s vojákováním. Jistě, musel by ses starat taky o svýho koně. Nemoh bych po nikom chtít, aby to dělal za tebe.“
Olver se prudce narovnal. „Měl bych svýho vlastního koně?“ zeptal se nevěřícně.
„Ovšem. Je tu ještě jedna věc. Jmenuju se Mat. Ještě jednou mi řekneš pane Mate a já ti na nose uvážu uzel.“ Zařval a prudce se narovnal. „Světlo tě spal, Nerime, to je noha, ne zatracenej hovězí bok!“
„Jak můj pán říká,“ zamumlal Nerim, „noha mého pána není hovězí bok. Děkuju, můj pane, že jsi mě poučil.“
Olver si váhavě ohmatával nos, jako by zvažoval, je-li na něm možné uvázat uzel.
Mat se se zasténáním posadil. Teď si na krk uvázal ještě kluka, a přitom mu neprokázal žádnou laskavost – ne, jestli bude poblíž příště, až se nějaký Zaprodanec pokusí snížit počet ta’veren na světě. No, jestli bude Randův plán fungovat, tak bude o jednoho Zaprodance míň. Kdyby bylo po Matově vůli, tak by raději zůstal stranou od potíží a mimo nebezpečí, dokud by po světě běhal byť jediný Zaprodanec.
23
Význam zprávy
Graendal se podařilo necivět s otevřenou pusou, když vstoupila do místnosti, ale šaty ze streithu jí úplně zčernaly, než se ovládla a vrátila je k modré mlze. Sammael udělal dost, aby každý zapochyboval, že tahle komnata je ve Velké sněmovně rady v Illianu. Jenže ji by zase velmi překvapilo, kdyby někdy někdo kromě něho pronikl bez pozvání takhle daleko do komnat „urozeného pána Brenda".
Byl tu příjemný chládek. V koutě se zvedal dutý válec výměníku. Žárobaňky, jasné a neblikající, se podivně vyjímaly v těžkých zlatých svícnech, ale vydávaly mnohem lepší světlo, než by kdy dokázaly svíčky či olejové lampy. Na mramorové krbové římse stála malá hudební skříňka a z paměti vyvolávala tiché tóny hudební sochy, kterou nejspíš nikdo mimo tuto komnatu neslyšel hodně přes tři tisíce let. A poznala i několik uměleckých děl na stěnách.
Zastavila se před „Tempem nekonečnosti“ Cerana Tola. Nebyla to kopie. „Skoro to vypadá, žes vyloupil muzeum, Sammaeli.“ Bylo těžké dostat z hlasu závist, a když si všimla jeho slabého úsměvu, uvědomila si, že se jí to nepodařilo.
Sammael nalil víno do dvou pohárů vykládaných stříbrem a jeden jí podal. „Jen stázovou skříň. Lidé se asi v posledních dnech snažili zachránit, co se dalo.“ Jeho úsměv zatahal za tu hroznou jizvu, co měl na obličeji, jak se tak spokojeně rozhlížel kolem dokola, a se zvlášť velkým nadšením se zadíval na desku zara promítající do vzduchu svoje pole průhledných krabic. Sammael měl vždycky rád hry plné násilí. Deska zara samozřejmě znamenala, že stázovou skříň plnil někdo, kdo následoval Velikého pána. Vlastnit jedinou kdysi lidskou hrací figurku znamenalo na druhé straně přinejmenším uvěznění. Co jiného ještě našel?
Usrkla vína – a potlačila povzdech. Bylo odsud a z tohoto času, doufala ve výběrový Satare nebo ve výtečné Comoladské – a uhladila si šaty prstem plným prstenů. „Taky jsem jednu našla, ale kromě streithu tam byla nejohavnější sbírka neužitečných krámů.“ Koneckonců, jelikož ji sem pozval a ukázal jí to, nastal čas na důvěrnosti. Nepatrné důvěrnosti.
„Jak smutné pro tebe.“ Znovu ten slabý úsměv. On našel něco víc než jenom hračky a ozdůbky. „Na druhou stranu,“ pokračoval, „vezmi si, jak hrozné by bylo otevřít skříň a probudit hnízdo cafarů, řekněme, nebo jumaru nebo některého dalšího z Aginorových tvorečků. Věděla jsi, že teď jumary volně pobíhají po Morně? Plně dorostlé, i když zatím ještě nikdy neprošly proměnou. Říkají jim červi.“ Rozchechtal se, až se celý třásl.
Graendal se usmála mnohem hřejivěji, než se cítila, ačkoliv její šaty opět změnily barvu, byť jen o tón. Měla jednu nepříjemnou, vlastně téměř osudovou zkušenost s jedním z Aginorových stvoření. Ten muž byl svým způsobem brilantní, avšak šílený. Nikdo jiný než šílenec by nemohl vytvořit gholamy. „Zdá se, že máš velmi dobrou náladu.“
„A proč ne?“ opáčil blahosklonně. „Už mám skoro v rukou tajnou zásobu angrialů a kdoví čeho ještě. Netvař se tak překvapeně. Ovšemže jsem věděl, že se mi vy ostatní snažíte koukat přes rameno v naději, že vás k nim dovedu. No, k ničemu vám to nebude. Óch, podělím se, ale až budou moje a až si budu moct vybrat jako první.“ Rozvalil se v silně zlaceném křesle – nebo možná bylo celé ze zlata, to by se mu podobalo – zkřížil nohy v holínkách a pohladil si zlatou bradku. „Kromě toho jsem poslal k al’Thorovi posla. A odpověď byla příznivá.“