Pouliční obchodníci vyvolávali své zboží a soutěžili s křikem řezníků a svíčkařů, rachotem a třískáním ze stříbrotepeckých dílen a krámů s nádobím a kvílením nenamazaných os. Vozkové s hrubými jazyky a muži kráčející podle volských spřežení se hlasitě přeli o cestu s tmavě lakovanými nosítky a střízlivými kočáry s rodovými erby na dvířkách. Všude byli hudebníci spolu s žongléry a akrobaty. Kolem si dost pyšně vykračoval hlouček bledých žen v jezdeckých šatech s meči, napodobujících způsob, jakým se podle nich chovali muži, smály se příliš nevázaně a tlačily se mezi lidmi způsobem, jímž by na sto krocích začaly tucet rvaček, kdyby byly muži. O kovadlinu zvonilo kovářské kladivo. Vzduchem se nesl všeobecný šum hlasů a ruch, hluk města, na nějž mezi Aiely téměř zapomněla. Snad jí dokonce i chyběl.
Tehdy se zasmála, přímo tady na ulici. Když poprvé uslyšela hluk města, málem ji ohlušil. Občas se jí zdálo, že ta vykulená žába byl někdo jiný.
Žena navádějící svou rezavou klisnu mezi lidmi se po ní zvědavě otočila. Kůň měl v dlouhé hřívě a ocase vpleteny střibrné zvonečky a žena měla další zvonečky ve vlasech, které jí visely do půli zad. Byla hezká, nemohla být o moc starší než Egwain, ale ve tváři měla vepsánu tvrdost, oči měla ostré a za pasem ne méně než šest nožů, jeden skoro tak velký, jako by byl aielský. Nepochybně hledačka rohu.
Vysoký pohledný muž v zeleném kabátci se dvěma meči na zádech se se značným zájmem díval, jak žena projíždí kolem. Nejspíš to byl další hledač rohu. Zřejmě byli úplně všude. Když dav ženu na ryzce pohltil, muž se obrátil a všiml si, že ho Egwain pozoruje. S náhlým zájmem se usmál, narovnal široká ramena a vydal se k ní.
Egwain co nejrychleji nasadila studený výraz, přičemž se snažila spojit Sorileinu nejvážnější tvář se Siuan Sanche, když měla štólu amyrlinina stolce přes ramena.
Muž se zastavil a zatvářil se překvapeně. Když se odvracel, zaslechla ho bručet: „zatracená Aielanka". Nemohla si pomoci, zasmála se znovu. Musel ji slyšet i přes okolní hluk, poněvadž si odfrkl a potřásl hlavou. Neohlédl se však.
Dobrou náladu měla ze dvou důvodů. Jedním bylo, že moudré konečně souhlasily, že procházka po městě bude stejným cvičením jako chození zvenku kolem hradeb. Hlavně Sorilea zřejmě nechápala, proč chce strávit v davu mokřiňanů o minutu víc, než musí, zvlášť když byli všichni natlačení uvnitř hradeb. Hlavně se však cítila dobře, protože jí řekly, že teď, když bolesti hlavy, které je tolik mátly, jsou úplně pryč – nedokázala je úplně skrýt – bude se moci brzy vrátit do Tel’aran’rhiodu. Ne včas na další schůzku za tři noci, ale před tou další jistě.
To byla úleva. Už se nebude muset do světa snů plížit tajně. Už nebude muset všechno pracně zjišťovat sama. Už se nebude muset děsit toho, že ji chytí moudré a odmítnou ji dál učit. Už nebude nutné lhát. Bylo to nezbytné – nemohla si dovolit plýtvat časem, musela se toho tolik naučit, a nemohla uvěřit, že bude mít vůbec nějaký Čas na učení – ale ony by to nikdy nepochopily.
V ulicích se pohybovali také Aielové, jak ti v cadin’sorech, tak gai’šainové v bílém. Gai’šainové šli tam, kam je poslali, ale ostatní mohli být uvnitř hradeb poprvé v životě a dost možná i naposledy. Aielové skutečně neměli moc rádi města, ačkoliv hodně se jich přišlo před šesti dny podívat na Manginovu popravu. Povídalo se, že si oprátku kolem krku sám nasadil a udělal nějaký aielský vtip na to, jestli mu provaz přetrhne krk, nebo jeho krk provaz. Slyšela, jak několik Aielů ten vtip opakuje, ale o oběšení se žádný nezmínil ani slovíčkem. Rand měl Mangina rád. Byla si tím jistá. Berelain sdělila moudrým rozsudek, jako by jim říkala, že zítra budou mít připraveno čisté prádlo, a moudré ji vyslechly stejně. Egwain soudila, že Aielům nikdy neporozumí. Velmi se bála, že už nerozumí ani Randovi. Berelain zas rozuměla až příliš dobře. Tu zajímali jenom muži, kteří ještě žili.
S takovými myšlenkami jí dalo práci znovu získat dobrou náladu. Ve městě rozhodně nebylo chladněji než za hradbami – vlastně když nevál vítr a lidé byli tak blízko, mohlo tu být ještě větší horko – a bylo tu téměř stejně prašno, ale aspoň se necourala krajinou, kde nebylo k vidění nic než popel Předbrání. Pár dalších dní, a bude se zase moci učit, skutečně učit. To jí vrátilo úsměv.
Zastavila se u šlachovitého ohňostrůjce se zpoceným obličejem. Bylo snadné poznat, kdo to je či kým býval. Husté kníry mu nezakrýval průhledný závoj, jaký často Taraboňané nosívali, ale nabírané spodky, s výšivkou na nohavicích, a stejně volná košile s výšivkou na prsou ho označovaly docela dobře. Prodával pěnkavky a drozdy v hrubě sbitých klíckách. Když Shaidové vypálili jejich kapitulu, značný počet ohňostrůjců se snažil najít prostředky k návratu do Tarabonu.
„Mám to z toho nejdůvěryhodnějšího zdroje,“ vykládal pohledné prošedivělé ženě v tmavomodrých šatech prostého střihu. Obchodnice, nepochybně, mající výhodu před těmi, co v Cairhienu čekali na lepší časy. „Aes Sedai,“ svěřoval se ohňostrůjce a naklonil se nad ptáčka v klícce, aby mohl šeptat, „se rozdělily. Aes Sedai jsou ve válce. Proti sobě.“ Obchodnice souhlasně přikyvovala.
Egwain přestala předstírat, že uvažuje o sýkorce se zelenou hlavičkou, a šla dál, ačkoliv musela uskočit z cesty kulatolícímu kejklíři, který se nesl ulicí a domýšlivě mával záplatovaným pláštěm. Kejklíři věděli až příliš dobře, že jsou mezi těmi několika málo mokřiňany, již byli v Pustině vítáni. Aielové je neděsili. Aspoň to předstírali.
Ty řeči ji dělaly starosti. Ne to, že se Věž rozdělila – to se o moc déle v tajnosti udržet nedalo – ale řeči o válce mezi Aes Sedai. Vědět, že Aes Sedai si jdou navzájem po krku, bylo jako vědět, že jedna část její rodiny jde po krku druhé, a to, že znala důvody, pomáhalo jenom málo, díky tomu to bylo pouze tak tak snesitelné, a přesto pomyšlení, že by mohlo dojít k něčemu horšímu... Kdyby jen existoval způsob, jak vyléčit Věž, znovu ji sjednotit bez krveprolití.
O kus dál v ulici jedna zpocená předbránská žena, která mohla být i hezká, kdyby měla čistší tvář, rozdávala klevety spolu se stuhami a špendlíky z podnosu, který jí visel na popruhu kolem krku. Měla modré hedvábné šaty s červeně prostřihávanou sukní, ušité pro menší ženu. Silně ošoupaný lem měla dost vysoko, aby byly vidět pevné boty, a díry v rukávech a na živůtku ukazovaly, kde byla vypárána výšivka. „Povídám, že je to pravda pravdoucí,“ sdělovala žena, která si prohlížela její zboží, „kolem města zahlídli trolloky. Aha, ano, ta zelená ti zdůrazní oči. Stovky trolloků a...“
Egwain se ani nezastavila. Kdyby se poblíž města objevil jenom jediný trollok, Aielové by to věděli dávno předtím, než by se stal předmětem pouličních drbů. Přála si, aby moudré taky klevetily. No, občas to dělaly, ale jenom o jiných Aielech. Pokud se Aielů týkalo, nic na mokřiňanech nebylo příliš zajímavé. Jelikož se však mohla zjevit v Elaidině pracovně v Tel’aran’rhiodu, kdykoliv se jí zachtělo, a přečíst si její dopisy, zvykla si vědět o tom, co se děje ve světě.